Č. 12177.

Justiční správa. — Řízení správní (Slovensko): Ode dne účinnosti zák. č. 100/31 Sb. dějí se opatření ve smyslu § 298 zák. čl. XX:1877 ve příčině reservního fondu sirotčí pokladny a úroků z něho usnesením příslušného krajského soudu, schváleným ministrem spravedlnosti.
(Nález ze dne 30. listopadu 1935 č. 19944/35.)
Věc: Město M. proti ministerstvu spravedlnosti o výplatu úroků a schovacích poplatků z reservního fondu sirotčí pokladny.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Podáním ze 17. června 1925 žádalo město M. poručenský úřad I. stolice v M., aby poukázal městské pokladně částku 6525 Kč 69 h, kterou podle bilance k 31. prosinci 1923 dluží sirotčí pokladna městu M. jako úroky a schovací poplatky od r. 1914 do konce r. 1923. Žádost tuto opakovalo město M. v podání z 28. ledna 1932, učiněném u okr. soudu v M., v němž uvedlo, že bilance byla civ. správou Podk. Rusi schválena, a že okr. soud převzal veškerá aktiva býv. měst. sirotčí sedrie. Žádost byla postoupena presidiu vrch. soudu v Košicích, který výnosem ze 14. října 1932 oznámil měst. úřadu v M., že podle zprávy účtárny při fin. ředitelství v Užhorodě bylo reservního fondu býv. sir. pokladny města M. použito úplně k částečné úhradě ztráty kumulativního majetku, vzniklé upsáním válečných půjček. V době sdělání účetních závěrek za léta 1914 až 1923 v roce 1924 aktiva sir. pokladny byla již jen číselně vyjádřena bez jakékoli vnitřní hodnoty, takže požadovanou částku 6525 Kč 69 h měst. úřadu nahraditi již nelze.
Podáním z 24. října 1932 obrátil se měst. úřad v M. na min. spravedlnosti se žádostí o zařízení, aby tato částka byla městu vyplacena. V žádosti poukazoval k tomu, že při předání agendy měst. sirotčí sedrie byly předány skutečné hodnoty, a nikoli, jak se presidium vrch. soudu v Košicích v uvedeném výnosu domnívá, fiktivní aktiva.
Výnosem ze 17. ledna 1933 uložilo min. spravedlnosti presidiu vrch. soudu v Košicích, aby měst. úřadu v M. sdělilo, že v jeho výnosu z 12. března 1928, kterým byla schválena uzávěrka sirotčí pokladny za r. 1923, bylo co do důchodků reservního fondu poukázáno na výnos min. spravedlnosti, vydaný v souhlase s min. financí a vnitra z 19. srpna 1927 a opírající se o § 5 zák. čl. XXI: 1901. Protože reservní fond k 31. prosinci 1923 vykazoval sice částku 17669 Kč 29 h, avšak mezi aktivy bylo za 34000 Kč válečné půjčky, byl tento reservní fond, a tedy i jeho důchodek, vázán pro jiné, to jest pro přímé účely reservního fondu, hraditi ztráty sirotčí pokladny, a proto byl poukaz výplaty úroků z reservního fondu s manipulačními a schovacími poplatky právem odepřen. Tento výnos byl presidiem vrch. soudu v Košicích intimován výnosem z 9. února 1933 okr. soudu v Mukačevě a tímto sdělen pak měst. úřadu tamtéž.
Proti tomuto opatření podal magistrát města M. »odvolání« ze 16. února 1933 přímo u min. spravedlnosti, v němž namítal, že stanovisko, že z výnosu reservního fondu, patřícího městu, mají býti hrazeny ztráty sirotčích pokladen, nemůže obstáti již z toho důvodu, že ztráty na vál. půjčkách nezavinilo město, resp. měst. sir. sedrie, nýbrž stát sám, který zavazoval ukládati sir. peníze ve vál. půjčkách a který převzal všechna aktiva a pasiva sir. pokladen. Nemůže tedy sanace vál. půjček — na stanovení jejichž kursu, resp. přijímací hodnoty nemělo město, resp. býv. měst. sir. sedrie, žádného vlivu — býti prováděna bez dalšího na účet města, resp. fondu pro opuštěné děti. Z té příčiny bylo žádáno, aby částka 6525 Kč 69 h byla s úroky poukázána městu pro tento fond.
Nař. výnosem vyřídilo min. spravedlnosti toto podáni jako dozorčí stížnost na rozhodnutí presidia vrch. soudu v Košicích z 9. února 1933 a nevyhovělo jí v podstatě z těchto důvodů: Je zjištěno, že v době, kdy bylo rozhodnouti o odvodu důchodku podle § 5 zák. čl. XXI: 1901 fondu opuštěných dětí, t. j. v r. 1928 — tehdy byly schvalovány první účetní závěrky sir. pokladny v M. za léta 1923—1926 po převzetí městských sir. pokladen do státní správy podle zák. č. 246/22 Sb. — nebylo skutečně částky výnosu, která by nebyla podle § 5 cit. zák. čl. vázána pro jiný účel. Bylo třeba nejen podle závěrky za r. 1923 pamatovati na potřebu krytí ztráty, vznikající z držby vál. půjček 34000 K nom., ale byl tu již od závěrky za r. 1925, ve kterém došlo k odpisu vál. půjček, schodek. Podle smyslu § 5 zák. čl. XXI: 1901 nerozhoduje, zda snad v dřívějších letech byl takový odvod možný, neboť faktická potřeba užití pro jiný účel v době rozhodnutí brání tomu, aby jakákoli částka byla použita pro fond opuštěných dětí. Názor magistrátu, že čsl. stát odpovídá za to, že došlo k upsání vál. půjček za bývalé státní správy, a názor, že stát. správa čsl., převzavši aktiva a pasiva sir. pokladen podle zák. č. 246/22 Sb. do své správy, jest povinna nehleděti ke ztrátě, vznikající z vál. půjček, není ničím odůvodněn. Podle zák. č. 391/22 Sb. byl ministr spravedlnosti zmocněn, aby provedl likvidaci sir. pokladen, a podle vlád. nař. č. 261/25 Sb. je částky, neuhrazené způsobem uvedeným v § 2 bodu 2 d), uhraditi postupně z úvěru příslušné rozpočtové položky min. financí. Tím však bylo odůvodněno rozhodnutí fin. správy, že vál. půjčky, tvořící kumulativní jmění sir. pokladen, nebudou zhodnoceny a budou odepsány. Vůbec však není normy, podle níž by zástupce fondu opuštěných dětí mohl uplatňovati nějaký nárok na to, jak se jměním sir. pokladny má býti nakládáno. V konkrétním případě při likvidaci bývalé měst. sir. pokladny nedostávalo se 11556 Kč 22 h, a částka tato byla uhrazena státní správou. Rozhodnutí presidia vrch. soudu odpovídá tedy zákonu, a stížnosti nebylo možno vyhověti.
Uvažuje o stížnosti, podané na toto rozhodnutí, nss musil si se zřetelem na ustanovení §§ 4 a 21 zák. o ss, z povinnosti úřední i k námitce uplatněné v odvodním spise žal. úřadu, především rozřešiti otázku vlastní své příslušnosti k rozhodnutí sporu, o který tu jde. Podle § 2 zák. o ss rozhoduje nss ve všech případech, kde někdo tvrdí, že byl nezákonným rozhodnutím neb opatřením některého úřadu správního ve svých právech poškozen.
Žal. ministerstvo v odvodním spise popírá, že nař. rozhodnutím mohlo býti zasaženo do subjektivních práv stěžujícího si města a namítá, že stížnost jest proto nepřípustná, a že nss není příslušný, aby o ní věcně rozhodl. Námitku tuto odůvodňuje tím, že stěžující si město podalo žádost za výplatu částky 6525 Kč 69 h jako úroků a schovacích poplatků z reservních fondů měst. sir. pokladny, příslušející měst. fondu opuštěných dětí, v roce 1932, tedy v době, kdy tato sir. pokladna byla již zlikvidována, takže již neexistovala, a nebylo tedy vůbec možno z jejího jmění něco poukazovati k výplatě. Kdyby nebyla zlikvidována, mohl by o nároku města M. rozhodovati jen orgán, povolaný rozhodovati o reservním fondu a jeho důchodu, t. j. příslušný kraj. soud, který po likvidaci sir. pokladny mohl se usnášeti jen na tom, zda městu M. nárok na vymáhanou částku proti reservnímu fondu příslušel a při likvidaci neprávem byl opominut, a zda proto má býti vyžádáno opatření presidenta vrch. soudu k dodatečnému získání hotovosti, potřebné k úhradě tohoto nároku podle § 2 bodu 2 d) vlád. nař. č. 261/1925 Sb. Z toho dovozuje žal. ministerstvo, že nemohlo vydati v této věci rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o ss a že vydalo nař. výnos jen jako vyřízení dozorčí stížnosti, jež k němu podalo stěžující si město jako odvolání z výnosu presidia vrch. soudu v Košicích z 9. února 1933.
Po té stránce bylo uvažováno takto:
Podle ustanovení § 5 zák. čl. XXI: 1901 musí býti z reservních fondů sir. pokladen, jež vzniknou podle schválené roční bilance těchto pokladen, ona část výtěžku (vlastní úroky reservních fondů, manipulační a schovací poplatky a manipulační přebytek), která není vázána pro jiné účely, použita na opatrovnické útraty opuštěných dětí dotčených žup, měst neb obcí. Na tomto ustanovení založilo zřejmě stěžující si město svůj požadavek, aby mu pro fond opuštěných dětí podle schválených bilancí za rok 1914 až 1923 jako dlužné úroky a schovací poplatky byla vyplacena částka 6525 Kč 69 h z reservního fondu měst. sir. pokladny, jež byla podle zák. č. 246/22 Sb. převzata do správy státní a podle vlád. nař. č. 391/22 Sb. a č. 261/25 Sb. zlikvidována. Paragraf 298 zák. čl. XX:1877, zařazený v jeho IX. oddíle, ustanovoval, že opatření v příčině reservního fondu sir. pokladny a úroků z něho činí municipální výbor, resp. v městech se zříz. magistrátem jejich zastupitelstvo se schválením min. vnitra. Tato rozhodovací kompetence municipálních výborů a měst. zastupitelstev byla §em 32 vlád. nař. č. 326/22 Sb., vydaného k provedení zákona o prozatímní úpravě poručnické a opatrovnické agendy na Slov. a v Podk. Rusi č. 246/22 Sb., přenesena na poručenské (sirotčí) úřady II. stol., zřízené v sídle sborového soudu I. stol. (sedrie) pro jeho obvod (§ 2 č. 2 tohoto zák.). Působnost, kterou vykonávaly mimo opravné řízení tyto poručenské (sirotčí) úřady II. stol., přešla pak ode dne účinnosti zák. ze dne 19. června 1931 č. 100 sb. z. a n., t. j. ode dne 1. listopadu 1931 (srov. § 61), podle § 56 odst. 3 tohoto zák. na kraj. soudy.
Poněvadž žádost města M. o výplatu shora uvedené částky z reservního fondu bývalé měst. sir. pokladny byla podána v r. 1932, tedy v době účinnosti tohoto zák., byl podle jeho § 56 odst. 3 kompetentním o ní rozhodnouti kraj. soud v M., avšak nikoli samostatně, poněvadž podle § 298 zák. čl. XX:1877, který nebyl zrušen zák. č. 100/1931 Sb. (viz § 57 odst. 3, kde mezi zrušenými ustanoveními tento § 298 uveden není), orgány v tomto § 298 jmenované, jejichž kompetence přešla na kraj. soudy, nerozhodovaly samostatně, nýbrž se schválením min. vnitra. Tato schvalovací kompetence min. vnitra přešla pak na min. spravedlnosti podle § 56 odst. 5 zák. č. 100/1931 Sb., kde se stanoví, že působnost v poručenských a opatrovnických věcech, vyhrazená v zák. čl. XX:1877 o úpravě poručenských a opatrovnických věcí a v ustanoveních pozdějších min. vnitra, náleží min. spravedlnosti. Podle této normy přísluší tedy také schvalovací kompetence, kterou vykonával podle § 298 zák. čl. XX:1877 dříve ministr vnitra, nyní ministru spravedlnosti, takže rozhodování o opatřeních v tomto paragrafu uvedených děje se t. zv. úhrnným aktem obou uvedených orgánů, t. j. usnesením příslušného kraj. soudu, schváleným ministrem spravedlnosti. Teprve tímto schválením stává se takové rozhodnutí perfektním a právně účinným. Ježto stěžující si město ve svém podání z 28. ledna 1932 uplatnilo nárok na výplatu částky 6525 Kč 69 h z reservního fondu býv. měst. sir. pokladny, a šlo tedy o rozhodnutí, jímž z tohoto podnětu mělo býti učiněno opatření v příčině tohoto reservního fondu, plyne z toho, že o řečeném nároku města M. měly rozhodovati oba jmenované orgány justiční správy společně tak, jak bylo právě vyloženo.
To se však nestalo. Ze správních spisů jest zřejmo, že o žádosti města M., obsažené v cit. jeho podání, příslušný kraj. soud v M. nerozhodoval vůbec, a žal. ministerstvo nemělo proto ani nutného substrátu pro výkon uvedené své schvalovací kompetence.
Jak ze shora vylíčeného děje vysvítá, byla dotčená žádost, podaná u okr. soudu v M., postoupena presidiu vrch. soudu v K., které ji vyřídilo výnosem ze 14. října 1932, arci nekompetentně, aniž však stěžující si město tuto inkompetenci u žal. ministerstva vytýkalo. Z dalšího postupu a řízení v této věci jest pak zřejmo, že žal. ministerstvo samo v nař. výnose neosobovalo si žádnou po zákonu mu nepříslušející kompetenci rozhodovati judikátně o vzneseném nároku města M. a že o něm takto ani nerozhodlo, takže nss nemohl tu shledati důvodu zrušiti proto nař. výnos z moci úřední. Že žal. ministerstvo nemělo ani úmyslu rozhodnouti instančně a meritorně o uplatněném nároku města M., vyplývá již ze skutečnosti, že o jeho podání ze dne 16. února 1933 přes to, že bylo označeno jako odvolání, tedy jako opravný prostředek proti opatření presidia vrch. soudu v K., jímž výplata částky 6525 Kč 69 h byla odepřena, jako opravná stolice nerozhodlo, nýbrž vyřídilo je výslovně jen jako dozorčí stížnost na rozhodnutí tohoto presidia z 9. února 1933, čímž zcela nepochybně dalo najevo, že instančně nerozhoduje. Jestliže však žal. ministerstvo instančně ve věci, o níž šlo, autoritativně nerozhodlo, nýbrž prohlásilo jen, že neshledává příčiny k zakročení z moci dozorčí, pak nař. výnos nemá právní povahy rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, kterým by mohlo býti zasaženo do sféry subjektivních práv stěžujícího si města. Stížnost v odůvodnění své námitky vadnosti řízení uplatněné z toho důvodu, že nař. výnos neobsahuje poučení o opravných prostředcích, vytýká sice, že nešlo o stížnost dozorčí, nýbrž o stížnost proti výnosu, kterým byl vyřízen požadavek města, leč výtkou touto není vyvrácena skutečnost, že o stížnosti města bylo rozhodnuto jen jako o stížnosti dozorčí, kterážto skutečnost jest pro posouzení právní povahy nař. výnosu rozhodující. Ze by žal. ministerstvo bylo povinno rozhodnouti instančně o podání města M. ze 16. února 1933 jako po zákonu kompetentní stolice opravná, stížnost nenamítá a vzhledem k tomu, co shora bylo uvedeno, s úspěchem by ani vytýkati nemohla. Na vyřízení stížnosti dozorčí nemá strana podle konstantní judikatury nss-u (srov. Boh. 1076/21) žádného právního nároku, a negativním vyřízením takové stížnosti nemůže proto strana býti nezákonně poškozena v nějakém svém subjektivním právu. Takové vyřízení není proto způsobilé, aby bylo předmětem stížnosti k nss-u. Z těchto úvah musila býti stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, aniž nss mohl se zabývati formálními a meritorními námitkami v ní proti naříkanému výnosu uplatněnými.

Citace:

č. 12177. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 619-623.