Č. 4177.
Stavební právo: 1. Obecní rada není ve věci stavební legitimována ke stížnosti jménem vlastním, nýbrž jenom jménem obce. — II. Zřídí-li stavebník ať se zmocněním obce nebo bez něho na místo obce (§ 22, odst. 4. stav. řádu pro Čechy) komunikaci, stoku a vodovod k novostavbě, vzniká mu z toho náhradní nárok proti obci, který je povahy veřejnoprávní.
(Nález ze dne 1. prosince 1924 č. 1266).
Věc: Městská rada a městská obec v Ch. proti zemskému správnímu výboru v Praze o zřízení komunikace, kanálu a vodovodu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením ze dne 29. listopadu 1922 vyhovělo měst. zastupitelstvo stěžující si obce žádosti ředitelství státních drah v Plzni za schválení navržené parcelace pozemku č. kat v Ch. na 3 staveniště, dodalo však, že spojení 3 uvedených stavenišť s městskou uliční sítí jest věcí parcelanta, poněvadž na obec náleží zříditi ulice jen dle postupu, jakým pozemky se zastavují, kdežto staveniště zde v úvahu přicházející nejsou v žádné souvislosti s prováděným již zastavováním, že totéž platí i ohledně kanalisace a že mimo to jest finanční stav obce tou dobou tak stísněný, že na nějaké výlohy na zřizování ulic, stavbu kanálů, vodovodů a zařízení osvětlovacích, pomýšleti nelze.
Odvolání z.usnesení toho podané, v němž ředitelství státních drah — ponechávajíc nepopřeným prohlášení obce, že není povinna nyní již zříditi komunikaci, kanalisaci a vodovod k novému staveništi — žádalo, aby obci Ch. bylo uloženo doplniti své rozhodnutí v tom směru, že se obec zavazuje nahraditi správě státních drah ony výdaje, které by si vyžádalo zřizování cest, kanalisace a vodovodního potrubí, budou-li tato zařízení provedena takovým způsobem, jak je provádí obec sama, zamítla osk usnesením z 22. února 1923 podstatně z toho důvodu, že jednak povinnost obce dle § 22, odst. 4 stav. řádu k provedeni uvedených zařízení v nynější době zde dána není, poněvadž nejde o staveniště, jež by se dostávalo již nyní do zastavěné části obce, jednak že žádost za bezodkladné přislíbení náhrady výloh pro dobu budoucí nemá v zákoně žádné opory. Rozhodnutí těchto otázek jest uloženo obci teprve tehdy, když dochází k zastavění dotyčného území, při čemž bude na obci, aby pak vzala za základ poměry, jaké budou v době tohoto zastavování a nikoli poměry dnešní.
V dalším odvolání prohlásilo ředitelství výslovně, že ve svém prvním odvolání nebrojilo vůbec proti výroku ob. zast., jímž popřen závazek obce zříditi již nyní potřebnou komunikaci, kanalisaci a vodovod, a ponechávajíc i v tomto odvolání výrok tento bez námitek, vytýkalo opětně jen, že bylo povinností obce rozhodnouti již nyní o budoucím závazku obce nahraditi ředitelství státních drah výlohy spojené s uvedeným zařízením, až dojde k postupnému zastavování této části města.
Nař. rozhodnutím usnesl se zsv, aby odvolání tomuto bylo vyhověno, a to potud, že se vyslovuje, že povolila-li obec novostavbu, jest povinna též dle § 22, odst. 4. stav. řádu zříditi potřebnou komunikaci a hlavní stoku v této ulici bez ohledu na to, v jakém pořadí se domy staví, a pak jest obec povinna dle platných předpisů připojiti tyto domy také k vodovodu města. V případě, že obec souhlasí s tím, aby ředitelství čsl. státních drah zřídilo komunikaci, kanalisaci a vodovod až k domům projektovaným na parcele č. k. — v kat. obci ch-ské jako pokračování těchto zařízení v tak zv. : Sandstrasse« a to tím způsobem, jak zařízení ta provádí obec Ch. sama, jest obec ovšem také povinna hraditi ředitelství veškeré výdaje za tato zařízení podle postupujícího zastavování příslušné části města Ch.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Předem slušelo odmítnouti jako nepřípustnou stížnost, pokud jest podána městskou radou ch-skou, poněvadž této nedostává se v daném případě vůbec legitimace k stížnosti. Nař. rozhodnutím mohlo býti zasaženo do práv obce samé, nikoli však do práv měst. rady, jako pouhého jejího orgánu ,(§ 2 zák. o ss).
O stížnosti městské obce ch-ské uvážil nss toto: Stížnost pojímá r.ař. rozhodnutí tak, jakoby v něm' obsaženy byly výroky dva, t. j. jeden, jímž stěžující si obci ukládá se povinnost zříditi k staveništi ředitelství státních drah potřebnou komunikaci, kanalisaci a vodovod, druhý pak, jenž zavazuje obec nahraditi jmenovanému ředitelství náklady těchto zařízení, jestliže je v dohodě s obcí provede samo.
Již toto pojetí nař. rozhodnutí jest nesprávné. Prvý z výroků, jež stížnost do nař. rozhodnutí vkládá, není vůbec samostatným výrokem právní moci schopným. Žal. úřad neukládá obci ch-ské za povinnost prodloužiti komunikaci a vodovod k staveništi ředitelství státních drah, nýbrž parafrasuje jen předpis § 22, odst. 4. stav. řádu a praví zcela všeobecně, že každá obec, která povolila novostavbu (a nikoli tedy jen parcelaci, o niž v daném případě teprve šlo), jest povinna zříditi potřebnou komunikaci, stoku a vodovod. Jest tedy jasno, že žal. úřad položil tu v čelo pouze abstraktní právní zásadu, z níž při dalším svém rozhodování hodlá vycházeti, a že tento domnělý prvý výrok jest pouhou součástí odůvodnění onoho druhého a jediného výroku jeho rozhodnutí. Proto netřeba se vůbec zabývati námitkami brojícími proti tomuto domnělému výroku žal. úřadu, resp. těmi, jež dovozují nesrovnalost jeho s druhým výrokem nař. rozhodnutí.
Proti vlastnímu výroku žal. úřadu vznáší stížnost námitky dvě, jednak, že by se podle stav. řádu mohlo jednati jen o to, zda obec bude budoucně povinna nahraditi stavebníkovi náklady na provedení zmíněných zařízení, jednak že by se stavebník mohl náhrady této, jež by mu příslušela jediné z titulu jednatelství bez příkazu (negotiorum gestio), domáhati toliko pořadem práva.
Pokud jde o tuto druhou námitku, jest obec na omylu, má-li za to, že tu jde o nárok soukromoprávní. Povinnost obce vyplývající z ustanoveni § 22, odst. 4. stav. řádu jest nepochybně povinností veřejnoprávní. Plní-li tuto povinnost za obec osoba třetí, ať to činí proto, že k tomu od obce byla zmocněna či i bez zmocnění toho, vzchází pro onoho třetího nárok náhradní, jenž má touž právní povahu, jako tím splněný závazek obce a jest tedy nárokem práva veřejného. Na této povaze jeho neměníničeho, že při posuzování jeho použije se norem složených v předpise § 1014 nebo 1042 o. z. o.
K poslední námitce, jak shora již uvedeno, sluší poukázati na to, že žal. úřad uznal na náhradní povinnost obce jen pro dobu budoucí, t. j. podle postupu zastavování příslušné části města Ch., že tedy mezi petitem stížnosti a zněním nař. rozhodnutí v tomto směru není rozporu. Jestliže však stížnost chce namítati, že žal. úřad nebyl oprávněn již nyní judikovati o této budoucí povinnosti obce, pak třeba přihlédnouti k tomu, že obec zněním svého parcelačního povolení, v němž uložila parcelantovi povinnost postarati se o potřebnou komunikaci, kanalisaci a vodovod, bez jakékoliv zmínky o úpravě těch zařízení v budoucnosti, sama zavdala podnět k tomu, aby se parcelant domáhal úředního výroku, jenž by pro budoucnost zabránil výkladu toho parcelačního usnesení v ten smysl, že jím bylo pravoplatně rozhodnuto, že parcelant jest povinen provésti uvedená zařízení na svůj náklad bez nároku a eventuelní budoucí refundování se strany obce. Jestliže mu pak žal. úřad tuto požadovanou ochranu jeho práv poskytl, nelze v tom shledávati nezákonnost.