,582
Čís. 1740.
Smlouvy o půjčování filmů. § 1409 obč. zák. nemá na mysli pouze dluhy, jež jsou splatny v době převzetí jmění nebo podniku, stačí, že tu byly v této době skutkově a právně zdůvodněny.
(Rozh. ze dne 27. června 1922, Rv II 87/22.)
Žalobkyně uzavřela v roce 1920 s prvým žalovaným, jenž byl tehdy majitelem domu i kina, v něm se nalézajícího, t. zv. filmovou dohodu na představení v roce 1920—1921, jímž prvý žalovaný najal od žalobkyně celou řadu filmů za pevně určené nájemné. Dům prvého žalovaného i s kinovým podnikem koupila v listopadu 1920 druhá žalovaná. Kino bylo později úředně zavřeno. Žalobě o zaplacení nájemného za filmy vyhověl procesní soud prvé stolice ohledně obou žalovaných v podstatě z těchto důvodů: Prvý žalovaný ručí jako původní smluvník potud, pokud neprokáže, že ho žalobkyně ze smlouvy propustila. Tvrzení jeho, že žalobkyně přijala místo něho do smlouvy druhou žalovanou, nebylo prokázáno. Druhá žalovaná oznámila žalobkyni, že převzala kino, což vzala žalobkyně na vědomí a tím ji přijala do smlouvy vedle žalovaného. Není proto třeba se zabývati tím, zda nastalo ručení druhé žalované dle § 1409 obč. zák. Námitka obou žalovaných, že nemohli smlouvu plniti, ježto kino bylo zavřeno, nemůže jim prospěti. Kino bylo zavřeno proto, že je převzala druhá žalovaná, aniž si opatřila licenci. Přivodili tudíž důvod závěry oba žalovaní, prvý, že kino předal, druhá, že je převzala. Ani námitku, že žalobkyně mohla filmů zužitkovati jinde, nepodařilo se žalovaným prokázati. Odvolací soud zamítl žalobu ohledně prvého žalovaného. Důvody: Není pochyby, že druhá žalovaná kinový podnik převzala, přes to však nelze použiti na tento případ §§ 1404—1409 obč. zák., jednajících o převzetí dluhu. Převzetí dluhu předpokládá skutečný dluh. Při převzetí dluhu přejímá se buď vůči dlužníku (§ 1404 obč. zák.) nebo vůči věřiteli (§ 1405 obč. zák.) povinnost, dluh splniti, při čemž se dosavadní dlužník po případě z této povinnosti sprošťuje (§ 1406 odstavec druhý obč. zák.), po případě nastává takový bezprostřední závazek pro přejímatele jmění (podniku) vůči věřitelům z dluhů, jež patří ku jmění (podniku) a tedy již existují, ze zákona (§ 1409 obč. zák.). Zde však nebyl první žalovaný v době uzavření kupní smlouvy a domnělého převzetí dluhu žalobkyni z filmové dohody ještě nic dlužen, pročež nemohlo ku převzetí dluhu ani úmluvou, ani podle zákona dojíti. První žalovaný učinil se žalobkyní filmovou dohodu, t. j. smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala, prvnímu žalovanému v určitých lhůtách a v určitém pořádku za smluvenou částku filmy půjčovati po případě, jak sama správně uvádí, pronajmouti. Jedná se tudíž o nájemní smlouvu po rozumu § 1090 obč. zák., v níž druhá žalovaná za souhlasu prvního žalovaného vstoupila a žalobkyně tuto změnu v osobě nájemcově, byť snad výslovně neschválila, přece aspoň mlčky na vědomost vzala a tím s ní souhlasila. Výpovědí svědkyně Marie M-ové jest zjištěno, že se žalobkyní tuto změnu v osobě žalobcově sdělila, což žalobkyně bez výhrady na vědomost vzala a na to žalované též filmy zasílala, že je tato bez námitek přijala a zaplatila, ovšem jen do okamžiku, kdy počátkem ledna 1921 byl kinový podnik úředně zavřen. Jestliže se však žalobkyně s novou nájemkyní spokojila a užívání nájemních předmětů nyní druhé žalované a nikoliv již prvému žalovanému přenechávala, pak nemůže po prvním žalovaném ani požadovati nájemné za užívání filmů, jež mu více nebylo poskytováno. Naopak byl tím první žalovaný z nájemního poměru propuštěn a není tu jiného případu, než když nájemce bytu pronajímateli bytu oznámí, že byt převzala jiná strana a majitel domu to vezme na vědomost a nájemní předmět novému nájemci ponechá užívati. Nájemné může bez zvláštní výhrady, jež tu není tvrzena, požadovati pouze po novém nájemci, jenž výhradně nájemného předmětu užívá. Je-li tomu tak, nemůže žalobkyně proti prvnímu žalovanému činiti již nároků z filmové dohody ohledně sporných filmů. Proto bylo odvolání prvního žalovaného v tomto směru vyhověti a rozsudek v ten rozum změniti, že se žalobní žádost ohledně jeho osoby zamítá, aniž bylo třeba zabývati se ještě též uplatňovanými odvolacími důvody kusosti řízení a nesprávného ocenění důkazů.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání žalobkyně, uplatňující dovolací důvod čís. 4 v § 503 c. ř. s. nelze upříti oprávněnosti. Dovolací soud nesdílí právních názorů druhé stolice, že zde nepřichází v úvahu ustanovení § 1409 obč. zák. Toto místo zákonné nepředpokládá, jak se domnívá odvolací soud, dluhů, jež jsou splatny v době převzetí jmění neb podniku, naopak stačí, jak je zřejmo z doslovu, smyslu a účelu zákona jejich existence v této době. V tomto případě jde vzhledem k filmové smlouvě žalobkyni tvrzené o dluhy, jež v době uzavření smlouvy mezi žalovanými, t. j. 25. ledna 1920, již existovaly a sice jako jednotná úplata za provozování filmů od 14. ledna do 29. srpna 1921; splatná ovšem v různých lhůtách. Proto ručí za tento dluh druhá žalovaná, která, jak správně zjistily nižší soudy, převzala od prvého žalovaného nejen dům a zařízení kina, nýbrž i jeho kinový podnik, a vedle ní dle výslovného předpisu zákona prvžalovaný. Dle názoru dovolacího soudu výsledky průvodního řízení a skutková zjištění nižších soudů, na jeho základě učiněná nestačí k závěru, že prvžalovaný byl žalobkyní sproštěn svého smluvního závazku; v tomto směru poukazuje se na správné důvody rozsudku první stolice. Za tohoto stavu věcí není potřebí, řešiti spornou otázku s hlediska nájemního neb podnájemního poměru, jelikož prvžalovaný v každém případě ručí žalobkyni jako primérní dlužník.