Čís. 2107.

Přípustnost pořadu práva pro nárok zhotovitele díla proti tomu, kdo jest oprávněn náklad rozvrhnouti dle předpisů o konkurenci k úhradě břemen kostelních.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1922, R I 1426/22.)
Správa panství K., patřícího žalovanému, zadala žalobci stavební práce spojené s opravou filiálního kostela. Proti žalobě o úplatu za provedené práce namítl žalovaný nepřípustnost pořadu práva. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku tu zamítl. Důvody: Prvý soud vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva, maje za to, že rozhodným jest tu způsob úpravy právních poměrů, týkajících se kostelního břemene stavebního a rozvrhu jeho nákladu, kteráž provedena jest právem veřejnými, takže zejména vydobývání příspěvků konkurenčních děje se politickou exekucí. Leč s tímto míněním nelze souhlasiti. Předpisy veřejného práva dotýkají se pouze otázky, jakým poměrem mají nésti stavební břemena kostelní zúčastnění, totiž patronát, přifaření občané, s p., nikoli však poměru zhotovitele stavebního díla. Smlouva, kterou žalobce uzavřel, jest nepochybně soukromoprávní smlouvou o dílo, a nemůže na tomto soukromoprávním rázu nic změniti ta okolnost, že druhou smluvní stranou jest nějaký orgán veřejný. Předpisy veřejného práva neobsahují ničeho o smluvních závazcích stavitele a veřejného orgánu, jenž smlouvu s ním uzavírá, tento poměr upraven jest jedině smlouvou, byť i smlouva ta uzavřena byla na podkladě ofertním a sepisem protokolu mezi účastníky. Touto listinou, smlouvou, a nikoli předpisy veřejnoprávními určen jest rozsah a způsob díla i odměna za ně. Veřejnoprávní předpisy neupravují otázky, kdo má staviteli za stavbu kostelní platiti, nýbrž jedině, jakým způsobem má býti náklad rozvržen na účastníky, povinné udržovati kostel.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení hoví zjištěnému ději a zákonu, a důvody, k němu přičiněné, nebyly vyvráceny vývody dovolacího rekursu. Žalobce opírá nárok na zaplacení 8042 Kč 03 h nejen o to, že mu správa velkostatku Κ., náležejícího žalovanému, smlouvou zadala práce, o které jde, — nýbrž i o další úmluvu, kterou, jak tvrdí, učinil se zástupcem žalovaného, ředitelem H-em, tak že při zadávání prací vůči tomuto prohlásil, že bude celý upravený peníz požadovati od (velkostatku a nevyčká, až přifařená obec složí případný svůj příspěvek, jejž si velkostatek musí sám s obcí vyříditi, — a že ředitel H., nic nenamítaje, vzal to na vědomí (§ 863 obč. zák.); — a konečně též o pozdější uznání platební povinnosti se strany správy velkostatku. Právní poměr, z něhož žalobce takto odvozuje svůj nárok, jest dle jeho přednesu poměrem ryze soukromoprávním.

Citace:

č. 2107. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1214-1215.