NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4984.

Státní zaměstnanci: * Státnímu úředníku, který byl přikázán na výpomoc k jinému úřadu (substituce), nepřísluší nárok na příplatek k dietě (t. zv. nocležné) ve smyslu odd. 1. b. 3 usnesení ministerské rady ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 pp. věstník č. 26 ex 1920).
(Nález ze dne 6. října 1925 č. 18266/24.)
Věc: František F. v N. proti ministerstvu vnitra o nocležné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vynesením presidia zsp-é v Praze z 26. července 1923 přidělen byl František F., okresní hejtman v N., po dobu zdravotní dovolené okresního hejtmana Dra B. na výpomoc k osp-é v P. a vykonával substituci tu od 30. července 1923 do 15. srpna 1923, tedy po dobu 17 dnů. Upravujíc výkaz substitučních výloh st-lem podaný, přiznala mu zsp náhradu čestného z N. do P. a zpět, jakož i stravné za dobu 17 dnů; povoliti nocležné mu však odepřela. Námitkám podaným proti této úpravě zsp nevyhověla, poněvadž podle oběžníku presidia zsp-é z 18. května 1922 č. 16661 přísluší příplatek 10 K k dietě pouze v tom případě, když úředník byl nucen ztráviti noc, t. j. od 22. do 5. hodiny mimo úřední místo. Odvolání, v němž st-1 uplatňoval alternativně nárok na nocležné (příplatek k stravnému) nebo na náhradu každodenních cestovních výloh, žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů vynesení zsp-é a dále proto, že — jak st-l sám v odvolání přiznává — dojížděl denně z N. do P. a tedy v P. nenocoval.
O stížnosti uvážil soud takto: Na sporu jest především otázka, příslušel-li st-li, který byl — jak mezi stranami nesporno — v době od 30. července 1923 do 15. srpna 1923 na substituci u osp-é v P., po dobu jejího trvání právní nárok na t. zv. příplatek k stravnému (nocležné), či nikoli. Žal. úřad popírá existenci nároku toho a to v podstatě proto, že st-l v místě své substituce nenocoval a netrávil tedy noc, t. j. dobu mezi 22. hodinou a 5. hodinou mimo úřední místo. St-l naproti tomu, dovolávaje se čl. XXXI. dekretu dvorské komory z 21. května 1812, čís. 13323 sb. z. p. sv. 38, čís. 71 a usnesení ministerské rady ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920, čís. 5034), hájí názor, že mu nárok na zmíněný příplatek náleží a že je pro právní posouzení věci nerozhodno, noclehoval-li st-l v kritické době v místě své sustituce či nikoli.
Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Podle § 58 služ. pragm. řídí se nárok státního úředníka na pravidelné diety, cestovné a substituční poplatky při služebním upotřebení mimo úřad, předpisy o tom vydanými. St-l byl — jak v úvodu vzpomenuto a stranami přiznáváno — přikázán zsp-ou na výpomoc k osp-é v P, kde zastával (substituoval) místo, jež se na čas uprázdnilo zdravotní dovolenou okr. hejtmana Dra B. Může proto tvořiti právní pramen pro posouzení nároku jeho na vedlejší požitky z tohoto úředního upotřebení vzcházející, jedině a toliko dvorský dekret z 11. dubna 1828 čís. 14819 sb. pr. zák. sv. 56, čís. 31, str. 92 (substituční normál), který ustanovuje, že úředníci, kteří vysláni byli k dočasnému zastávání uprázdněného místa mimo své místo služební, obdržeti máji vedle předepsané, jejich služební hodnosti odpovídající náhrady čestného za cestu tam a zpět, jakož i náhrady případných s povinnostmi substituovaného úřadu spojených služebních cest, diety (stravné), jež jim příslušejí podle jejich vlastní služební třídy. Nároku na jiná další odškodnění tato základní právní norma úředníkům, kteří vysláni byli na substituci, nepropůjčuje, zejména však nezná žádných příplatků k dietám jako zvláštní náhrady výloh spojených s přenocováním. Nezná jich tím spíše, kdyžtě jest v pojmu »dieta« ve smyslu dietního normálu z 21. května 1812, čís. 13323-1142 sb. pr. zák. sv. 38, čís. 71 str. 225 a výnosu min. fin. ze 7. března 1866, čís. 2076 zahrnuto nejenom odškodné za výlohy spojené se stravováním, nýbrž i náhrada za byt. Je—li však rozsah práv na vedlejší požitky, jež plynou pro státního úředníka ze substitučního použití, vymezen právě citovanou normou, pak nemohl arciť žal. úřad porušiti zákona, nepřiznal-li st-li za substituci dříve uvedenou příplatku k dietě jako nocležnlho, a jest stížnost v právním omylu, chce-li nárok st-lův na nocležné opírati o dekret dvorské komory z 21. května 1812, číslo 13323 sb. p. z. sv. 38 č. 71, který ostatně upravuje otázku odškodného při jednotlivých služebních cestách a komisionelních jednáních.
Leč stížnost není odůvodněra ani pokud odvozuje nárok na zmíněný příplatek z usnesení ministerské rady ze 4. června 1920 (výnos min. fin. z 15. června 1920, čís. 5034, věstník čís. 26 ex 1920). Usnesením tím vydána byla prozatímní úprava cestovních požitků státních zaměstannců při služebních cestách mimo úřední místo, a ustanoveno v oddílu I. bod 3, že za každou noc, t. j. dobu od 10 hod. večer do 5 hodin ráno, již byl úředník nucen ztráviti při služební cestě mimo úřední místo, dostane se mu k dietě příplatku 10 (deseti) Kč. jak z nadpisu tohoto usnesení, tak i z uvedeného ustanovení jeho plyne zřejmě, že jím založen byl právní nárok státního zaměstnance na příplatek k dietě toliko tehdy, byl-li při služební cestě nucen ztráviti noc mimo své úřední působiště.
St-l byl — jak nesporno — pověřen substitučním zastáváním místa okr. hejtmana Dra B. v P., a spočíval proto pojmově i právně služební úkol jeho v tom, aby vykonával dočasně iure substitutionis, úřad, k jehož obstarávání byl z vůle služební moci státu povolán onemocnělý okr. hejtman Dr. B. Že by každodenní dojíždění z P., jakožto místa substituce, do N., spadalo do úřední povinnosti substituovaného úřadu, aneb že by bylo zvláště st-li příslušným úřadem uloženo, takže by mohlo býti kvalifikováno za cestu konanou z úředního příkazu a tedy za cestu služební (čl. XXI. dekretu dv. kom. z 21. května 1812, čís. 13323-1142 sb. p. zák. sv. 38, č. 71), není ze spisů patrno a není také ani st-lem tvrzeno. Pak nebyly však každodenní zajížďky st-lovy z místa, kde byl z příkazu služebního povinen zastávati úřad substitučně, do místa jeho původního služebního určení, cestami služebními, a nemůže st-l již z tohoto důvodu uplatňovati nárok na příplatek povolený státním zaměstnancům shora vzpomenutým usnesením ministerské rady.
Jak ukázáno, neprohřešil se žal. úřad na zákonu, když st-li nepřiznal příplatek k dietě za dobu trvání jeho substitučního působení v P., a je proto stížnost, pokud naříká výrok o úpravě substitučních poplatků proto, že příplatek ten povolen nebyl, bezdůvodná.
Než soud nemohl dáti stížnosti za pravdu ani pokud vytýká rozhodnutí vadnost proto, že neobsahuje výroku o t. zv. kilometrovém za zmíněné cesty z P. do N.
Je sice pravda, že nař. rozhodnutí nevyčerpalo plně petit strany, uplatňovaný v průběhu řízení správního, a že se o něm nevyslovilo judiátně, čímž porušilo základní zásady řízení správní ovládající. Soud však neshledal, že by opomenutí toto bylo vzhledem na předpis §§ 2 a 6 zák. o ss vadou podstatnou, kdyžtě st-li — jak bylo shora dovozeno — náleží z titulu substituce právem toliko náhrada cestovného za cesty do místa substituce a zpět, jakož i stravné za dobu, po kterou substituce trvala, a nepřiznáním kilometrového za cesty z P. do N., které nebyly konány z úředního příkazu, do jeho práv vsazeno býti nemohlo.
Ze všeho, co předesláno, vysvítá, že jest stížnost bezdůvodná, pročež musila býti zamítnuta.

Citace:

č. 4984. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 273-275.