NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5230.

Jazykové právo: I. O jazykovém právu obce jako strany v řízení. — II. K výkladu § 7. jaz. zák.
(Nález ze dne 18. prosince 1925 č. 24489.)
Prejudikatura: Boh. 4907 a CCXXXVI adm. Věc: Městys V. (adv. Dr. Ferd. Heller z Prahy) proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Přípisem z 20. července 1923 městské radě v N. zaslaným uplatňovala obec V. nárok na náhradu pohřebních výloh 142 Kč, vzešlých úmrtím nemajetné Anny B., přísluvné do N. Když městská rada v N. přípisem z 23. července 1923 z jazykových důvodů věcné vyřízení německého připisu odepřela, navrhl měst. úřad ve V. u osp-é v N., aby sprostředkovala, by obec N. obci V. nahradila oněch 142 Kč. Osp v žádala si ve věci zprávu měst. úřadu v N. a dala o vyjádření jeho věděti obci V. Tato pak učinila dne 5. září 1923 návrh (německy sepsaný), aby osp podle § 39 dom. zák. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. rozhodla. Návrh byl obci vrácen tiskopisem, obsahujícím toto sdělení: »Nepřijímá se vzhledem na ustanovení odst. 2 § 2, jakož i ustanovení § 3 jaz. zák. Osp v N. (bez podpisu). Na to obecní úřad ve V. žádal u zsp-é v Praze dne 18. září 1923 německým podáním, aby přidržela osp-ou v N., by žádost obce věcně vyřídila. Dle pokynu zsp-é vydala pak osp starostovi obce V. formální rozhodnutí, kterým odmítla na základě §§ 1. a 2. jakož i § 3 odst. 4 zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. přijmouti německé podání obce. Německé sepsané odvolání obce z tohoto vyřízení vrátila osp, odmítajíc je na základě §§ 1 a 2 téhož zákona přijmouti, poněvadž nemá k tomu vzhledem k cit. ustanovení po zákonu povinnosti.
Zsp odvolání st-činu z tohoto vyřízení podanému nevyhověla a výměr v odpor vzatý potvrdila z důvodů v něm uvedených (výnos z 19. prosince 1923).
Další odvolání německy sepsané odmítlo žal. min. nař. výnosem bez jednání, poněvadž nevyhovuje po stránce jazykové zákonu č. 122/ 1920. V soudním okresu n-ckém, v jehož obvodu vzešel důvod příslušnosti min. vnitra k vyřízení podání, o něž jde, neobývá dle posledního sčítání lidu aspoň 20 procent státních občanů německého jazyka a min. vnitra není tudíž vzhledem k ustanovením §§ 1 a 2 jaz. zák. oprávněno toto podání v německém jazyku sepsané přijati a vyříditi.
Stížnost obce V. do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podanou neuznal nss důvodnou.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že odvolání obce, podané z výnosu zsp-é z 19. prosince 1923 nevyhovuje předpisům §§ 1 a 2 jaz. zákona a že je tedy žal. úřad nemůže učiniti podkladem meritorního vyřízení. Šlo o odvolání, které podala obec V., vystupujíc podle § 39 zák. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. jako strana domáhající se na obci N. náhrady pohřebních výloh 142 Kč na n-ckou příslušnici Annu B. Nutno proto s tohoto hlediska posuzovati otázku, zda bylo nař. rozhodnutím porušeno nějaké subjektivní právo stěžující si obce čili nic. St-lka takový nezákonný zásah do svých práv tvrdí, dovozujíc především, že z ustanovení § 1 jaz. zák., na něž žal. úřad v nař. rozhodnutí poukazoval, není předpisu o tom, v jakém jazyku mají býti sepsána podání samosprávných úřadů ve styku se státními úřady a také v § 2 téhož zákona není zmínky o úřední řeči stykové samosprávných úřadů. Podle §§ 3 a 8 cit. zák. má býti úprava jazyková samosprávných úřadůt. j. upotřebení úřední a stykové řeči teprve upraveno vydáním prováděcích nařízení státní moci výkonné — to však se dosud nestalo a nemůže prý proto obci V. do té doby býti bráněno, aby ve styku s českými obcemi a státními úřady používala jazyka německého. Již svrchu bylo zdůrazněno, že v daném případě nutno uvažovati toliko o porušení jaz. práva obce V. v její vlastnosti jako strany. Netřeba tedy zkoumati, jaký byl v době vydání nař. rozhodnutí právní stav, týkající se úředního jazyka úřadů samosprávných, protože otázka ta je pro řešení daného sporu bezvýznamná.
Pokud však jde o jazyková práva obcí jako korporací samosprávných, hájí nss důsledně právní názor, že ustanovení § 2 jaz. zák., které zní zcela všeobecně, nerozeznávajíc mezi subjekty práva menšinového podle jejich právní povahy, týče se také osob právnických a že není obmezeno na jazykové právo osob fysických (srovn. usnesení tohoto soudu Boh. CCXXXVI adm.). Ježto pak stížnost sama netvrdí, že by v případě, o nějž jde, byly dány předpoklady pro použití výjimečného ustanovení odst. 2 § 2 jaz. zák., nelze uznati, že se nař. rozhodnutí ocitlo v rozporu se zákonem, když odmítlo meritorně vyříditi odvolání obce V., sepsané proti zásadnímu ustanovení § 1 jaz. zák. jazykem německým.
Poukazuje-li stížnost také na to, že podle § 7 jaz. zák. spory o používání jazyků mají býti projednány jako záležitost státní správy a vyřizovány odděleně od záležitosti, ve které vznikly, a usuzuje-li z toho, že jazykový spor nesmí býti podkladem pro odepření věcného vyřízení záležitosti, o kterou se jedná, je to rovněž námitka lichá, protože z ustanovení § 7 jaz. zák. naprosto neplyne, že by státní úřady měly vyříditi každé podání bez ohledu na to, v jakém jazyce je sepsáno, vždy meritorně a jen vedle toho — odděleně — uplatňovati, že podání mělo býti v daném případě sepsáno jazykem státním.
Jak bylo vyloženo již v nálezu Boh. 4907 adm., chtěl jaz. zákon v § 7 toliko vysloviti, že o jazykové otázce podání atd. nerozhodují samostatně soudy, úřady atd., povolané k věcnému vyřízení podání, nýbrž že — neuzná-li strana výrok dotčeného soudu, úřadu atd. o jazykové stránce podání za správný, — může o tom vyvolati rozhodnutí příslušného státního orgánu dohlédacího, a to ovšem odděleně od věci, ve které spor jazykový vzešel, a tedy i s výhradou prostředků opravných v instančním pořadí zmíněných dohlédacích úřadů. Je-li, jako v daném případě, úřad povolaný k meritornímu vyřízení určitého podání zároveň také nejvyšším dozorčím úřadem v dotčeném oboru veřejné služby, je tím, že úřad ten odmítl určité podání jako nepřípustné, s hle- diska §§ 1 a 2 jaz. zák., vyřízena podle § 7 cit. zák. definitivně také jazyková otázka a straně zbývá již jen cesta stížnosti k nss-u, kterou st-lka také nastoupila.

Citace:

Č. 5230. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 719-721.