NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1868.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
»Věřitelem« (§ 1 zákona) jest, komu přísluší proti jiné osobě pohledávka, která může býti vymáhána ze jmění dlužníkova.
»Exekuce hrozí«, je-li objektivně nebezpečí, že bude zavedena, a ví-li dlužník o tomto nebezpečí.
V subjektivním směru nevyžaduje skutková podstata přečinu §u 1 zákona, aby pachateli byla známa výše pohledávky věřitelovy.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1925, Zm II 410/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského osudu v Novém Jičíně ze dne 8. února 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření exekuce podle §u 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Pochybeny jsou vývody zmateční stížnosti po stránce věcné. Stěžovatel je na scestí, míně, že tu není skutkové podstaty činu, z něhož jest viněn, jelikož tu prý není pohledávky, nýbrž toliko tvrzený nárok na náhradu škody, pochybný a neurčitý nejen co do výše, nýbrž též co do důvodu. Nemůže podle zjištění rozsudku především býti řeči o tom, že tu jde jen o nárok tvrzený a co do důvodů pochybný. Stačí poukázati na právoplatný rozsudek porotního soudu, jenž důvod onoho nároku, t. j. těžké poškození odpůrcovo u překročení mezí přípustné sebeobrany zjišťuje, čímž vázán jest ve smyslu §u 268 c. ř. s. i civilní soud. Spornost výše nároku však nevylučuje, že stěžovateli nehrozí po zjištění jeho výše exekuce. Věřitelem ve smyslu zákona o maření exekuce jest, komu přísluší proti jiné osobě, dlužníkovi, pohledávka, která muže býti vymáhána ze jmění dlužníkova. Že by výše její musila býti již známa, zákon nevyžaduje. Exekuce hrozí, je-li objektivně nebezpečí, že bude zavedena, a ví-li dlužník o tomto nebezpečí. Jest tedy úplně lhostejno, zdali nebezpečí to hrozí bezprostředně, či závisí-li zahájení exekuce teprve na provedení sporu o výši nároku. Nezáleží také na tom, zda jde o nárok povahy obligační, či věcné či o nárok ze zákona. Neboť tendence zákona, chrániti veškeré věřitele před mařením exekuce, nepřipouští vyloučení jednotlivých skupin věřitelů vzhledem k právnímu důvodu jejich pohledávek. Namítá-li zmateční stížnost dále, že tu není skutkové podstaty ani po stránce subjektivní, jelikož stěžovatel, byv si vědom toho, že jednal v sebeobraně, neočekával, že poškozený bude moci proti němu činiti důvodné nároky na náhradu škody z poškození na těle, tím méně pak očekával, že tento nárok přesáhne značnou částku, takže nemohl ani tušiti, že by postoupením nemovitosti mohlo býti uspokojení nároku toho zmařeno nebo stiženo, zvláště když po postoupení zůstaly ještě postačitelné prostředky, by uspokojil oprávněný nárok K-ův, odpovídající jeho zranění, neprovádí tím zákonu hovícím způsobem hmotněprávního zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., nevycházejíc v rozporu se zásadou §u 288 čís. 3 tr. ř. ze zjištění rozsudkového, že obžalovaný dopustil se žalobního činu v úmyslu, by tím uspokojení nároku K-ova zmařil. Ke skutkové povaze přečinu podle §u 1 zákona o maření exekuce se také nevyžaduje po stránce subjektivní, by stěžovateli byla výše pohledávky věřitelovy známá. Okolnost ta by mohla ovšem míti význam pro řešení otázky, zdali pachatel zamýšlel škodu v určité výši, zda si byl vědom výše škody, která z jeho jednání nastane. Než otázka ta jest pro rozhodnutí, zdali čin dlužno podřaditi skutkové podstatě přečinu §u 1 zák. o maření exekuce nerozhodnou, jelikož výše škody jest toliko objektivní známkou skutkové povahy tohoto přečinu, a stačí, jak shora dolíčeno, úmysl, zmařiti určitý způsob exekuce.

Citace:

č. 2056. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 426-430.