Č. 8298.

Vojenské věci: O pojmových znacích »válečných úkonů« podle zák. čl. LXVIII:1912.
(Nález ze dne 16. prosince 1929 č. 24070/27.)
Věc: Dr. Vilém L. v Bratislavě proti ministerské komisi pro válečné úkony o válečné úkony.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 27. ledna 1920 oznámil st-l protokolárně t. služnovského úřadu ve V., že mu četnická stanice ve V. rekvirovala v květnu 1919 v jeho bytě uniformy, binokl a ještě jiné předměty, pročež žádá, aby se věc vyšetřila. — Podle zprávy četnické stanice ve V. z 29. ledna 1920 byly v r. 1919 na rozkaz tehdejšího velitelství 10. domobraneckého praporu konány prohlídky u býv. rak.-uher. důstojníků, u nichž byly hledány zbraně. Ve st-lově bytě vykonal prohlídku okr. velitel četnický T. v přítomnosti nadporučíka a služného M. Zde byly zabaveny a jme- novanému praporu odevzdány pouze předměty, které uznal nadporučík za voj. majetek. Binokl odebral od okr. velitelství podporučík T. a vydal naň okr. velitelství potvrzení. — Dopisem z 12. února 1920 oznámil st-l, že mu byly odebrány dva pláště, 2 bluzy, i vrchní bluza, pláštěnka, jezdecká šavle, bajonet, 2 čepice, dělostřel. dalekohled a tlumok. Cena těchto věcí činí 5000 Kč.
Po provedeném šetření dala intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě, když st-l odmítl její nabídku 600 Kč a náhradní jezdeckou šavli na vyrovnání všech jím uplatňovaných nároků, provésti řízení podle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 o vál. úkonech. Dne 13. února 1926 konala se obecní komise, při níž st-l setrval na původním požadavku odškodného s 6% úrokem. Vyslechnuvši zástupce intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě, usnesla se komise, že st-l nemá nároku na náhradu ani za zabavené šatstvo, poněvadž bylo erární, ani za bodlo a šavli, poněvadž všechny zbraně musí býti odevzdány bez nároku na náhradu. Navrženo vyplatiti náhradu za dalekohled, poněvadž není dokázáno, že byl erárním majetkem. — Župní komise usnesla se dne 30. dubna 1926, že souhlasí s usnesením obecní komise a žádá, aby spisy byly předloženy mno. — Nař. rozhodnutím vyslovila min. komise podle zák. o vál. úkonech, že st-le s nárokem na náhradu odmítá, poněvadž nejde o vál. úkon, za nějž by strana mohla požadovati náhradu z titulu zák. čl. LXVIII:1912. Vál. úkon nebyl ani požadován, ani nebyl formálně proveden. Věci, o jejichž náhradu st-l žádá, byly zabaveny při prohlídce bytu, na takovéto zabavení nelze však vztahovati ustanovení cit. zák. článku, poněvadž tak v něm není stanoveno. Min. komise vyslovila dále, že šetřením bylo zjištěno, že st-l skutečně škodu utrpěl, pročež doporučuje, aby příslušné úřady cestou adm. řešily otázku náhrady této škody.
St-l brojí proti nař. rozhodnutí předem námitkou, že odebrání předmětů, jichž náhrady se domáhá, sluší považovati za vykonání vál. úkonu a to proto, že jde o předměty, které mohou sloužiti účelům, pro něž jest požadování vál. úkonů podle § 1 zák. čl. LXVIII:1912 přípustno a poněvadž předměty ty byly odebrány v době mobilisace a to komisí, složenou ze zástupců všech místních voj. a civ. adm. úřadů. — St-l má tedy za to, že vál. úkonem, za nějž přísluší náhrada podle zák. o vál. úkonech, je každé plnění, kterým za doby mobilisace byly za součinnosti voj. částí odebrány jednotlivci předměty, které svou povahou mohou sloužiti účelům, vytčeným v § 1 zák. o vál. úkonech. V tom však je st-l na omylu.
V § 1 zák. čl. LXVIII:1912 o vál. úkonech jest stanoveno, že v době mobilisace, jakož i při doplnění na vál. stav mohou jak pro účely mobilisovaných (na vál. stav doplněných) .... části ozbrojené moci tak i pro bezpečnostní opatření, nutná v zájmu vedení války, býti požadovány v tomto zákoně určené vál. úkony. V § 3 téhož zák. čl. jest pak určeno, že za vál. úkon, pokud tento zákon nestanoví výslovně opaku, přísluší přiměřená náhrada, o níž má podle § 33 rozhodovati, nebylo-li mezi stranami dosaženo dohody, zvláštní min. komise.
Z cit. znění § 1 jest patrno, že nikoliv každé poskytnutí nějakého úkonu voj. částem, i když jeho obsahem jest plnění, o němž obsaženy jsou předpisy v dalších ustanoveních cit. zák., tedy úkony v tomto zákoně určené, jest vál. úkonem ve smyslu tohoto zákona, za nějž přísluší náhrada podle tohoto zákona, nýbrž jen takový úkon v cit. zák. materiálně určený, jenž byl požadován a poskytnut pro účely částí ozbrojené moci nebo pro bezpečnostní opatření, nutná v zájmu vedení války. Nelze tedy za kriteria, jimiž jest vyčerpán obsah pojmu vál. úkonu ve smyslu cit. zák., za nějž přísluší náhrada podle tohoto zákona, považovati jen skutečnosti, že bylo plněno vojenským částem za doby mobilisace a že jde o předměty, jež mohou sloužiti účelům části ozbrojené moci nebo pro bezpečnostní opatření, nutná v zájmu vedení války, nýbrž nutno ještě, aby obsah plnění sloužil uvedeným účelům, aby tedy obsah plnění byl požadován k tomu cíli, aby zabezpečil účely, jimž části ozbrojené moci měly sloužiti. Požadování úkonů, jež nebyly vyžádány k tomuto cíli, není pak požadováním úkonů válečných, za něž přísluší náhrada podle zák. o vál. úkonech, nýbrž požadováním jinakým, třeba se stalo voj. částmi za doby mobilisace a týkalo se předmětů, jež podle své povahy účelům části ozbrojené moci sloužiti mohly.
Neplyne tedy ze skutečností, jichž se st-l dovolává, ještě nikterak, že v jeho případě šlo o poskytnutí vál. úkonu ve smyslu § 1 zák. o vál. úkonech, a jest proto námitka stížnosti, vycházející z názoru opačného, bezdůvodná.
St-l má ovšem ještě za to, že skutečnost, že šlo v daném případě o vál. úkon, byla zjištěna intendancí zem. voj. velitelství v Bratislavě, jež v dopise z 12. listopadu 1924 nabídla mu na vyrovnání jeho nároku částku 600 Kč, vyslovivši přímo, že zjistila, že vál. úkon se stal, pročež st-l prý neví, na jakém novém základě stanoví žal. úřad, že o vál. úkon nejde. Domnívá se tedy st-l, že žal. úřad byl vázán zjištěním, vysloveným intendancí zem. voj. velitelství, a že byl proto povinen podle tohoto zjištění st-l i nárok na náhradu z titulu vál. úkonu přiznati.
Také zde se st-l mýlí, neboť podle § 33 zák. o vál. úkonech jest úřadem jedině kompetentním rozhodovati o vzneseném nároku min. komise, jež pak samostatně posuzuje, zda jsou dány zákonné podmínky uplatněného nároku, kdežto intendance zem. voj. velitelství, jednajíc ve funkci orgánu, majícího jen opatřiti skutkový podklad pro rozhodnutí min. komise, nemá podle zák. o vál. úkonech pravomoci rozhodovací, tím méně takové, aby jejím výrokem, jenž může míti jen povahu prostého projevu názoru, byla min. komise vázána. Mohl proto také žal. úřad v tomto případě utvořiti si o právní povaze st-lova plnění úsudek zcela samostatně, a utvořil-li si jej odlišně od názoru intendance, nelze v jeho postupu spatřovali porušení zákona nebo subj. práv st-lových.
Míní-li ovšem st-l svojí námitkou, že v nař. rozhodnutí neodůvodňuje žal. úřad, proč st-lovo plnění nepokládá za vál. úkon ve smyslu zák. o vál. úkonech, byla by námitka ta bezdůvodná, poněvadž z nař. rozhodnutí jest dostatečně patrno, že žal. úřad neuznává odebrání st-lových věcí za vál. úkon proto, že se nestalo k účelům, uvedeným v § 1 zák. o vál. úkonech, nýbrž že šlo o zabavení st-lových věcí z důvodů jiných.

Citace:

č. 8298. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 525-527.