NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2669.

Školství: I. Je rozhodování podle § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. z r. 1906 »naléhavou věcí« ve smyslu § 41 mor. zákona o dozoru ke školám? II. Původ není ve všech případech a pro celý život důkazem národní příslušnosti. — III. Národnost dítěte řídí se zpravidla podle národnosti manželského otce, třeba již nežije, leda že zvláštní okolnosti svědčí o opaku. — IV. Okolnost, že někdo mluví v rodině převážně jazykem odlišným od jazyka odpovídajícího jeho původu, sama o sobě ještě neprokazuje, že změnil svoji národnost.
(Nález ze dne 20. září 1923 č. 15 365.)
Prejudikatura: Boh. 1397 a 1398 adm.
Věc: Anastasie A. a spol. v Hodoníně (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a osvěty v Praze o vyloučení dětí ze školy.
Výrok: Pokud stížnost jest podána jménem Františka Š., odmítá se jako nepřípustná. Naříkané rozhodnutí, pokud se týče Františky a Antonína Č., dále Viléma P., Julie, Františka a Karla R., zrušuje se pro nezákonnost; pokud se týče Rudolfa B. a Josefy T., zrušuje se pro vady řízení. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná:
Důvody: Rozhodnutím předsednictva zškr-y moravské z 13. ledna 1922 bylo vysloveno, že protokolárním výslechem rodičů dítek, jakož i úředním šetřením okr. škol. výboru v M. a v H. bylo nade vši pochybnost zjištěno, že tyto dítky jsou české národnosti a českého jazyka mateřského, jehož ve styku se svými rodiči a se svým nejbližším okolím výhradně používají: ---
Proto nařízeno na základě § 20 zákona z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 s poukazem na analogické ustanovení § 1 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. neprodlené vyloučení všech jmenovaných dítek z německé školy obecné v H. a přikazují se dítky tyto českým školám v H.
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Pokud jest stížnost podána též jménem Františka Š., uznal ji nss nepřípustnou proto, poněvadž st-1 František Š., ač uvedené rozhodnutí zškr-y se jeho dítěte týkalo, proti tomuto rozhodnutí rekursu nepodal a nepodepsal odvolání ostatních rodičů; st-1 tudíž nevyčerpal pořad instancí a jest proto stížnost podle § 5 zák. o ss nepřípustná. Na tom nemůže ničeho měniti ta okolnost, že František Š. podepsal prohlášení z 1. února 1922, ve kterém uvádí, že jest německé národnosti a trvá na tom, aby dítě bylo vyučováno německy, a že prohlášení toto jest připojeno k rekursu ostatních rodičů, neboť rekurs sám, který v tomto směru jedině lze považovati za rozhodný, st-lem Š., jak již shora uvedeno, podepsán není a nelze ho proto za jeho rekurs považovati.
II. Pokud jest stížnost podána ostatními st-li, tedy setrvává soud i v tomto případě na právních názorech vyslovených již opětně zejména v nálezu Boh. 1397 toho obsahu, že --- 1)
1) Vzhledem k tomu jest bezdůvodná především námitka stížnosti vytýkající inkompetenci zškr-y, neboť jelikož jak německé tak české školy v H. zřízeny byly podle starších zákonů školských a nejsou podle stavů spisů školami menšinovými, příslušelo rozhodnutí v tomto případě dle shora uvedené zásady v I. stolici plenu zškr-y anebo v naléhavých případech podle § 41 zákona o dozoru ke školám z 12. ledna 1870 č. 3 z. z. předsedovi jejímu; že by pak tu nešlo o naléhavý případ a že by tudíž předseda zškr-y nemohl rozhodovati na místo plena jejího, stížnost nevytýká: ---
2) Žal. úřad měl podle spisů pro svůj závěr, že děti, o které jde, jsou národnosti české, tento podklad: ---
Za tohoto stavu věci nelze shledati vady ve smyslu 2 odst. § 6 zák. o ss, pokud jde o děti , jelikož již z výslechů rodičů jest zřejmo, že otcové dětí jsou národnosti české.
Pokud pak jde o Gustava A. tedy ani okolnosti otcem uvedené 2) nemohou založiti nárok na to, aby dítě chodilo do školy druhé národnosti, naopak mohou i tyto okolnosti tvořiti toliko podklad žádosti za event. dispens od návštěvy české školy ve smyslu shora uvedeného právního názoru.
Pokud však jde o ostatní děti, dospěl soud ke zrušení nař. rozhodnutí z těchto úvah:
V příčině Rudolfa B. otec sám se prohlásil za Němce, a nevyplývá ze spisů, na čem úřad založil svůj úsudek, že dítě to jest národnosti české, leč by úřad závěr ten byl založil na okolnosti, že otec dítěte jest českého původu. Jelikož však původ není, jak nss-em již opětně bylo vysloveno, ve všech případech pro celý život onoho občana jediným směrodatným průkazem jeho národnosti, jest nutno, aby ještě jinými objektivními znaky bylo zjištěno, zda otec st-lův i dosud jest národnosti české anebo zda po případě jeho tvrzení, že se cítí Němcem, že tudíž svoji národnost změnil, odpovídá skutečnosti. Skutkové zjištění trpí tudíž neúplností.
V příčině Františky a Antonína Č., vychází ze spisů, že zemřelý otec dětí, které po něm dosud příslušejí do Rakouska, pocházel z Dolních Rakous, že česky neuměl, že však matka jest Češka a s dětmi česky mluví. Žal. úřad tudíž patrně založil svůj úsudek o tom, že děti tyto jsou národnosti české, toliko na té okolnosti, že jejich ovdovělá matka jest Češka. Jelikož pak, jak nss rovněž opětně vyslovil, pro národnost dítěte v prvé řadě jest rozhodnou národnost manželského otce a to i po jeho úmrtí, pokud zde nejsou zvláštní důvody nasvědčující opaku, spočívá závěr žal. úřadu na nesprávném právním názoru.
Podobně se má věc v příčině dítěte Viléma P. Neboť tu vychází ze správních spisů, že toliko nevlastní otec tohoto dítěte jest národnosti české, kdežto matka jeho, o níž však není zjištěno, je-li ovdovělou, či. je-li dítě nemanželské, jest národnosti německé. Poněvadž pak pro národnost dítěte, jak již shora uvedeno, v prvé řadě rozhoduje národnost manželského otce, po případě nemanželské matky, spočívá závěr žal. úřadu rovněž na nesprávném právním názoru, jako by pro národnost tohoto dítěte rozhodnou byla především národnost nevlastního otce.
Pokud jde o děti Julii, Františka a Karla R., tedy prohlásil jejich otec, že jest Němec, kdežto manželka jest Češka a i vyslýchaný svědek udal totéž. Vzhledem k tomu založil patrně žal. úřad svůj závěr o české národnosti dětí toliko na okolnosti, že matka jejich jest Češka. Jelikož však, jak nss již opětně vyslovil, pro národnost dětí v prvé řadě rozhoduje národnost manželského otce, spočívá tento závěr na nesprávném právním názoru.
Pokud konečně jde o Josefu T., tedy udala její matka, že otec jest Němec ze Slezska, mluvící jen málo česky, kdežto ona sama jest Češka. Výpověď svědků, že oba rodiče mluví mezi sebou, s dětmi i s lidmi až na jedinou výjimku česky, není ovšem dostatečným dokladem pro to, že by i otec byl nyní české národnosti. Naopak bude třeba zjistiti ještě jinými objektivními znaky, zda otec skutečně jest německého původu a zda i nyní ještě jest německé národnosti, po případě zda národnost svoji změnil a jest nyní národnosti české.
Z uvedených důvodů bylo rozhodnouti jak shora uvedeno.

Uvedeny věty jako při Boh. 1397 adm.
Otec jeho udal totiž, že syn Gustav začal roku 1920 choditi do německé školy v H., protože ho chce dáti do Švýcar a později do Paříže na studie, nechal ho i letos choditi do německé školy, aby mohl ve studiu pokračovati. Hoch se učí česky, avšak přece by nemohl v 1. třídě měšťanské školy dobře pokračovati. St-1 sám jest Čech, jeho manželka jest Češka a jen uvedené důvody je přiměly, že dali hocha do německé školy.

Citace:

č. 2958. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1146-1149.