Č. 9996.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Podléhá pojistné povinnosti nezletilý syn, zaměstnaný v obchodní živnosti otcově?
(Nález ze dne 7. září 1932 č. 8232/30.)
Prejudikatura: Boh. A 7129/28, 8649/30.
Věc: Ústřední sociální pojišťovna v Praze a okresní nemocenská pojišťovna v Žatci proti zemskému úřadu v Praze o pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebními výměry č. kat. P 412 předepsala okresní nemocenská pojišťovna v Žatci Josefu St., obchodníku ve St., pojistné nemocenské, invalidní a starobní za syna Ottu St., který se u vlastního otce učil živnosti obchodní, a to za období od 1. července 1926 do 30. června 1928 částkou 709 Kč 68 h. — Č. 9996 —
Okresní úřad v Žatci výměrem z 24. ledna 1929 vyhověl stížnosti Josefa St. a rozhodl, že Otto St. podle ustanovení § 2 zák. č. 221/24 pojistné povinnosti nepodléhal, poněvadž nevykonával práce na základě smluveného učňovského poměru, an poměr ten nebyl v daném případě založen úmluvou, nýbrž jednostrannou vůlí otce. Odvolání okresní nemocenské pojišťovny z tohoto výměru podanému zemský úřad v Praze nevyhověl a potvrdil výměr ten z jeho důvodů.
O stížnosti, jež na toto rozhodnutí podaly Ústřední sociální pojišťovna v Praze a okresní nemocenská pojišťovna v Žatci uvážil nss toto: — — —
Nezbytným předpokladem pojistné povinnosti podle cit. předpisu jest existence smlouvy služební nebo učňovské (Boh. A. 7129/28, 8649/30 a j.). Žal. úřadem byla její existence popřena. Stížnost hledí vyvrátiti názor žal. úřadu, že tu není smluveného poměru učňovského, a upozorňuje na to, že slova »smluvený« užívá zákon nikoliv v protivě ke slovu »nesmluvený«, nýbrž ke slovu »nucený«, a chtěl prý tím vyloučiti z pojistné povinnosti práce káranců a trestanců, práce ve veřejných stravovnách, práce vojínů, zajatců a vůbec osob, poukázaných ke práci na základě donucovacích předpisů právních. Poukazuje dále na judikaturu nss-u, jež prý prohlašuje za podstatnou známku služebního poměru, že zaměstnavateli přísluší nárok na vykonávání služeb. Za tohoto předpokladu jest prý i pojistně povinným poměr učňovský mezi otcem a synem, zvláště když se podřízenost synova manifestuje faktem, že jde o poměr, kterým se má získati oprávněni k živnosti řemeslné. Stížnost míní, i kdyby bylo pravda, že učební poměr v daném případě vznikl tím, že otec přikázal synovi, aby byl u něho učněm, že i tím vznikly pro každou ze stran jisté závazky a práva, jak o nich mluví živn. řád. Ačkoli může otec nadále vykonávati nad synem práva, vyplývající z moci otcovské, nemůže nedbati přece povinností, které mu oproti synovi jako učni ukládá živn. řád. Jakmile však poměr učňovský vznikl, není podle názoru stížnosti žádného právního rozdílu mezi postavením tohoto učně a postavením jiného učně.
Stížnosti nelze přisvědčiti.
Jak již shora řečeno, jest nezbytným předpokladem pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 existence smlouvy služební neb učňovské. Aby došlo ke smlouvě vůbec, tedy i ke smlouvě služební neb učňovské, jest třeba projevu souhlasné vůle smluvních stran.
Stížnost netvrdí, že smlouva učňovská v tomto případě výslovně byla uzavřena. Tento nedostatek nelze suplovati okolností, že otci přísluší vůči synu nárok na vykonávání služeb, neboť tento nárok a jeho rub, podřízenost a vázanost na rozkazy otcovy, může vyplynouti i z jiného právního titulu, nežli ze smlouvy, tak zejména může býti výkonem moci otcovské nad nezletilcem, jež zahrnuje mezi jiným povinnost a právo otcovo nezletilé dítě vychovávati a vyučovati, říditi jeho jednání a požadovati jeho poslušnosti (§§ 139, 144 o. z. o.). Proto okolnosti tyto, jež by snad stačily, když jde o poměr mezi osobami sobě cizími k tomu, aby bylo usuzováno na uzavření smlouvy činy konkludentními, nelze uznati za postačující indicie pro zjištění existence smlouvy služební (učňovské) v případě jako je tento. Z § 148 o. z. o., jehož se stížnost ještě dovolává, nelze dovoditi, jak míní stížnost, — Č. 9996 —
že dítě, jež po dosažení dospělosti neodporuje příkazům otcovým týkajícím se volby budoucího povolání, projevuje svůj souhlas s rozhodnutím otcovým, takže nejde o jednostranné určení povolání, nýbrž o výslovně nebo mlčky uzavřenou smlouvu.
Uvedený § 148 nemá ustanovení, jež do něho vkládá stížnost. Zejména nelze z něho vyčísti, že by otec při výkonu moci otcovské nemohl přidržeti dítě, překročivší 14. rok věku, k práci proti jeho vůli. Ustanovením, že »po dosažení dospělosti může dítě, předneslo-li otci bez úspěchu svou žádost o jiné povolání . . . vznésti svou žádost na řádný soud, který o tom z úřední moci rozhodne, přihlížeje ke stavu, jmění a námitkám otcovým«, podrobuje zákon výkon otcovské moci ve směru zde uvedeném kontrole soudu, avšak nic více. Zejména nezbavuje platnosti předchozí ustanovení o. z. o. o moci otcovské a ponechává otci, aby řídil vychování svého dítěte i po dosažení dospělosti; nelze proto z uvedeného předpisu dojiti k závěru, že požadování prací od dospělého dítěte předpokládá jeho souhlas a že v tomto souhlase spočívá uzavření smlouvy služební (učňovské).
Nedošlo-li však k uzavření smlouvy učňovské, nedostává se předpokladu pojistného poměru podle cit. § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 a nelze shledati nezákonným, když žal. úřad v nař. rozhodnutí existenci pojistného poměru popřel. — — —

Citace:

č. 9996. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 225-227.