NPD documents search: Všehrd, 5 (1924) - Co nového na cizozemském knižním trhu.

Literatura.

Dr. Adolf Merkl: Die Lehre von der Rechtskraft.
(Entwickelt aus dem Reehtsbegriff. Eine rechtstheorctische Untersuchung) Leipzig u. Wien, 1923. Vyšlo ve Wiener staatwissenschaftliche Studien.
Problem právní moci jest jedním z palčivých problémů dnešní právní vědy zejména na poli správního práva. Všechny pokusy o jeho řešení zůstávaly stále jen pokusy, neboť autoři jejich neuvědomili si základní obecný problem, o nějž tu jde a methody, jimiž problem je řešitelný. Proto až dosud byl theorii soukromého práva znám pojem právní moci rozsudků (smírů a pod.) a theorii veřejného práva pojem právní moci aktů správních, ale oba tyto pojmy byly úplně odchylně vybudovány. Základní rozdíl mezi nimi ovšem je ten, že při právní moci v soukromoprávním smyslu nebylo otázky její existence, neboť procesní řády stanovily ji výslovně, kdežto v oboru práva správního positivní právo o věci mlčí i jest otázka, existuje-li právní moc ve správním právu vůbec. V tom je palčivé jádro problému právní moci, neboť v tomto bodě dosavadní odpovědi nikterak neuspokojovaly argumentujíce namnoze legislativně-politickými momenty a úvahami de lege ferenda pro a proti právní moci, kteréžto argumenty nemohou ovšem rozhodnouti zmíněnou alternativu.1 Těmto svým předchůdcům v řešení problému věnuje autor první díl své knihy. — On sám staví problém takto: otázka právní moci jest otázkou po trvání právní normy. Otázku tuto pak jest řešiti jednotně pro všechny právní normy. Zde věnuje autor větší partii svých výkladů vylíčení stupňovitého právního řádu, který se skládá z norem vyššího a nižšího druhu, z nichž vyšší norma podmiňuje nižší a nižší je aplikací vyšší a to stejně ať jde o poměr mezi ústavou a zákonem prostým nebo zákonem a nařízením nebo nařízením a konkrétním nálezem a pod. Není tedy zásadního rozdílu mezi tvorbou a aplikací práva, mezi zákony a nižšími normami právními. Proto též problém trvání normy je všude stejný. Nejvyšší normou je základní, počáteční nepsaná norma (Ursprungsnorm) stanovící, kdo v tom kterém státě vydává normy nejblíže nižší (ústavní a prosté zákony). Tato jest absolutně nezměnitelnou. poněvadž charakterisuje identitu právního řádu. Všechny ostatní normy jsou relativně nezměnitelné t. j. jsou změnitelnými jen tehdy, když norma vyšší jejích změnu připouští, výslovnou derogační klausulí (stanovící možnost a způsob změny), poněvadž právní řád jest uzavřený a hotový celek a každá změna jím nenormovaná je mu cizí. Všechny normy (tedy i akty správní) jsou tedy zásadně nezměnitelné čili mají právní moc, mlčí-li o jejich změřitelnosti positivní právo. Positivní právo má pak nekonečně možností normovati změnitelnost svých norem ve větším neb menším rozsahu. (Mezi omezení změnitelnosti patří t. zv. formální právní moc znamenající, že určitá norma je nezměnitelná k návrhu stran) M. jako nejvhodnější způsob doporučuje generální derogační klausuli, která by v ústavě stanovila změnitelnost všech norem a nižší normy by ji případně vice nebo méně omezovaly.
Pojmu právní moci užívá se ještě v jiném významu: »právní moc« mají normy a státní akty, které jsou dále nepřezkoumatelné co do své platnosti čili jsou platnými, i kdyby byly vznikly vadně (zmatečně). K tomu M. připomíná, že každý státní akt, při němž nebylo šetřeno některého pravidla jeho vzniku, je neplatný, je právnickým nic, pouhým zdáním práva, které musí právní věda odmítnouti a jen tehdy jest jej pokládati za platný, když to positivní právo výslovně stanoví zvláštní klausulí, kterou M. nazývá »počtem s chybami« ( Fehlerkalkül). Je to buď zákaz zkoumání platnosti (u zákonů), výpočet důvodů zmatečnosti, stanovení řízení tohoto zkoumání (v procesních řádech) atd., což všechno značí, že jinak jsou státní akty toho druhu nepřezkoumatelné, tedy platné i v případě vadného vzniku. A M. navrhuje zase takovou generální konvalidační či opravnou klausuli pro všechny normy a státní akty celého právního řádu.
Hlavní předností Marklovy knihy jest jeho správné položení problému v celé jeho obecnosti. V tom spočívá též hlavní její cena. Neboť s jeho konečnými důsledky lze těžko souhlasit. Už pro jejich naprostou neupotřebitelnost pro praksi nynějších právních řádů. Podle jeho theorie byla by totiž veliká většina jejich norem nezměnitelnou a to již velmi dávno a mnoho zákonů a jiných státních aktů neplatných, jednak proto, že chtěly měnit normy nezměnitelné, jednak že při jich vzniku nebylo šetřeno všech náležitostí. Takže málokterá z norem, podle nichž dnes lidé žijí a státní orgány rozhodují, by byla platnou čili by byla normou právní; to však by mělo za následek nutnost revise pojmu právní normy vůbec, aby byl upotřebitelný. Lze očekávat, že právě těchto důsledků Merklovy knihy bude používáno proti základním thesím Kelsenovy školy normativní, z níž M. vychází. A přece je to logický postup Merklův, s nímž nelze souhlasit. I kdybychom uznali jeho základní thesi o zásadní nezměnitelnosti právního řádu (při čemž však máme za to, že vyžaduje důkazu, poněvadž argumentem vnitřní evidence normologického principu operuje stejně právě opačná věta »lex posterior derogat priori«), přece nelze naprosto souhlasiti s tvrzením, které vyslovuje autor jako prostý důsledek these předcházející, že nestačí, aby vyšší norma stanovila obecně kompetenci orgánu vydávati nižší normy k tomu, aby tento orgán vydané normy mohl měniti, nýbrž je třeba výslovného zmocnění k jejich změně (str. 260—261). To je myslím největší poklesek jeh ) vj'vodù, vždyť naopak zdá se samozřejmým, že na př. ustanovená § 6 naší ústavní listiny o tiom, kdo vydává zákony v naší republice je zároveň ustanovením o tom, kdo je mění. Myslím, že otázka, zda vůbec soubor norem právních je změnitelný neb nezměnitelný není řešitelná výkladem jeho samého, nýbrž že je rázu metanormativního a že jest ji jako takovou u státu existujícího (sociologicky) zodpověděti ve prospěch změnitelnosti.
V otázce platnosti vadných státních aktů M. tvrdě, že všechna pravidla pro vznik normy jsou podmínkami jejího vzniku, přehlíží, že mezi nimi jsou pravidla, která zřejmě jsou pouhými povinnostmi vydávajících orgánů pro platnost vydané normy však irrelevantními. A máme mezi podmínky platnosti počítati též pravidla zřízení normotvorných orgánů? Přes tyto pochybnosti jest kniha Mcrklova cenným příspěvkem k řešení problému, neboť snad první správně položila problém a ukázala, které základní právně-noetické otázky jest zodpověděti, aby byl uspokojivě rozřešen aktuelní problém právní moci.
—n—

Tomuto thematu věnován byl článek A. Procházky v tomto časopise roč. IV. str. 81 un.

Citace:

Dr. Adolf Merkl: Die Lehre von der Rechtskraft.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 2, s. 65-67.