Právní poměr společníka, jenž vystoupil z veřejné obchodní společnosti, nedošel vůči věřitelům společnosti žádné nové úpravy

vyrovnávacím řádem § 60. Byl-li tedy dluh obchodní společnosti soudním narovnáním na určitou kvotu pohledávky snížen, neručí taky před zahájením vyrovnávacího řízení vystouplý společník za zbytek této pohledávky.

Žaloba firmy M. a spol. na Josefa K., veřejného společníka firmy K. a spol., na zaplacení obnosu 2199 K, byla rozsudkem obch. soudu v P. zamítnuta.
Vrchní zem. soud v P. jako soud odvolací odvolání žalující firmy nevyhověl.
Důvody: První soudce bezvadně zjistil, že žalovaný byl do 12. května 1914 veřejným společníkem veřejné obchodní společnosti K. a spol., že proti této společnosti vzešlo žalující firmě pohledávání 2933 K 12 h, že v příčině tohoto pohledávání firma K. a spol. podepsala žalobkyni směnku, a že s firmou posléz uvedenou provedeno bylo řízení vyrovnací, kteréž mělo za výsledek narovnání, dle něhož věřitelům dostalo se 25% jich pohledávek. V tom směru domáhá se žalobkyně na žalovaném částky 2199 K 84 h právě jako 75% původního požadavku, jí proti firmě K. a spol. příslušejícího, a opírá svůj nárok o skutečnost, že žalovaný byl veřejným společníkem této veřejné obchodní společnosti.
Jest tedy řešiti pouze otázku, zda narovnáním firmou K. a spol. dle předpisů cís. nař. ze dne 10. prosince 1914 čís. 337 ř. z. učiněným dluh této firmy žalobkyni povinný již zanikl a zda tím zanikl také závazek žalovaného žalobkyni uplatňovaný. V prvém směru jest dle jasného znění §u 53. cit. cís. nař. nepochybno, že žalobkyně 75%ho schodku svého původního požadavku na dlužnici, firmě K. a spol., domáhati se nesmí.
V druhém směru dlužno uvážiti toto: Závazek žalovaného odvozuje žalobkyně jedině ze skutečnosti, že žalovaný byl osobně ručícím veřejným společníkem řečené firmy a že dluh této firmy, o nějž ve sporu běží, vznikl, jak bylo v prvé stolici bezvadně zjištěno, v době, dokud žalovaný ještě z obchodního rejstříku vymazán nebyl. Nárok žalobní opírá se tudíž o ustanovení čl. 112. obch. zák., pokud se týče čl. 146. tamže.
Povahou věci je dáno, že závazek tímto zvláštním ustanovením zákona vytčený jest závazkem svého druhu a že nemá nic společného se závazky osob třetích, které posuzovati náleží dle předpisů občanského práva o rukojmích a osobách jiných, jichž jednáním cizí nějaký dluh se utvrzuje neb zajišťuje (§ 1344. a násl. ob. z. obč.).
Závazek tento na straně žalovaného jest spíše osobním a přímým jeho dluhem, k jehož vzniku není však třeba osobního jeho jednání, nýbrž vznik ten dán jest mocí zákona již pouhou skutečností, že zavázaný jest, pokud se týče v určité době byl společníkem. To plyne ze slov zákona, že společníci ručí veškerým svým majetkem za závazky společnosti. Objem a rozsah tohoto závazku společníkova jest tudíž naskrz totožný jako u závazku společnosti, jejímž jednáním jedině vzniká. Důsledkem toho může tedy také trvati jen potud a v té míře, jak a pokud společnost sama zavázanou zůstává. Zanikne-li pak závazek společnosti, pomíjí ipso facto i závazek jednotlivého společníka. Proto jest pro rozhodnutí tohoto sporu jedině směrodatným, co stanoví § 60. cit. cís. nařízení, kterým zřetelně a nepochybně vysloveno jest, že právní účinky narovnání působí ve prospěch jednoho každého osobně ručícího společníka vůči věřitelům společnosti. A jelikož věřitelé při narovnání dle §. 53. cit. cís. nařízení vůbec nároku nemají proti dlužníkům na to, co kvotou narovnací z jich požadavku uhraženo nebylo, nemůže nárok takový co daný pokládán býti ani proti společníku, jenž je totožný s vyrovnavším se dlužníkem — veřejnou obchodní společností — a tím méně proti společníku, který před narovnáním již platně ze společnosti vystoupil a z rejstříku byl vymazán, ježto zákon v té příčině nerozeznává a jen povšechně o osobně ručících společnících mluví.
Platí tedy účinnost narovnání v tomto §u 60. vyslovená ohledně všech společníků a to v rozsahu §u 53. téhož nařízení.
Nejv. soudní dvůr dovolání nevyhověl.
Důvody: Odvolací soud právem zodpověděl otázku, zda soudním narovnáním, uzavřeným veřejnou obchodní společností, také osobně ručící společník, který se nezúčastnil tohoto vyrovnání a již před tím vystoupil ze společnosti, je zbaven svého ručení za dluhy vůči věřiteli společnosti, jehož pohledávání vzešlo ještě dříve, než společník vystoupil ze společnosti (čl. 146. obch. zák.).
Právní poměr společníka, jenž vystoupil z veřejné obchodní společnosti, vůči věřitelům společnosti nedošel žádné nové úpravy vyrovnacím řádem. Neboť zvláštní ustanovení §u 60. vyrovnacího řádu, jež se týče vyrovnání obchodní společnosti, vztahuje se toliko na ony osobně ručící společníky, již v době uzavření vyrovnání jsou společníky společnosti, nikoliv však na společníky, kteří vystoupili ze společnosti a již nezastupují společnost.
Také z §u 48. vyrovnávacího řádu nelze dovozovati, že by uvedený právní poměr byl došel nové úpravy. Neboť veřejný společník ručí v prvé řadě za závazky společnosti i po té, když vystoupil ze společnosti, pokud se jedná o dluhy společnosti, jež vzešly před jeho vystoupením; jeho ručení je totožné s ručením společnosti, které nemá nic společného s ručením ve smyslu §u 1343. a dalších vš. ob. zák. Ručení společníka, jenž vystoupil z veřejné obchodní společnosti, upravuje se především ve čl. 146. obch. zák. Dle tohoto zákonného předpisu možno žalovati společníka, jenž vystoupil ze společnosti, z nároků proti společnosti během promlčecí lhůty tamže stanovené. Společník ten ručí tedy za nároky věřitelů proti obchodní společnosti, které vzešly před jeho vystoupením, jako dlužník zavázaný rukou společnou a nerozdílnou svým celým jměním právě tak, jako v době než vystoupil ze společnosti (čl. 112. obch. zák.). Z toho plyne, že nároky proti společnosti jsou předpokladem ručení společníka, že jeho ručení je podmíněno tím, že trvá závazek společnosti. Tento předpoklad ručení žalovaného tu byl původně, jak tvrdí žalobkyně. Leč žalovaný namítá, že původní závazek společnosti byl snížen na 25% vyrovnáním uzavřeným se společností dle ustanovení vyrovnávacího řádu a zavazujícím také žalobkyni, že však žalobkyně zažalovala proti žalovanému dalších 75% téhož pohledávání. Otázku, zda žalovaný se může proti žalobkyni dovolávati tohoto vyrovnání, dlužno kladně zodpověděti dle čl. 146. a 130. obch. zák. Neboť narovnáním s obchodní společností byl upraven její dluh, žalovaný ručí právě jen za to, co je závazkem společnosti. Byl-li tedy dluh společnosti snížen na 25%, neručí také žalovaný za ostatních 75%.
Totéž plyne z ustanovení čl. 130. obch. zák. Poněvadž dle tohoto zákonného ustanovení je skoncování obchodů, jež jsou při vystoupení společníka ještě v běhu, ponecháno společníkům, kteří zůstali ve společnosti, a poněvadž společník, který vystoupil ze společnosti, musí se spokojiti se skoncováním obchodů tak, jak je to nejprospěšnější dle uvážení společníků zůstavších ve společnosti, je společník, který vystoupil ze společnosti, při pozdějších právních jednáních, týkajících se obchodu uzavřeného v době, když byl ještě společníkem, zastoupen společníky, kteří zůstali ve společnosti. Z toho plyne, že když předevezmou společníci, kteří zůstali ve společnosti, právní jednání, které je skoncováním dřívějšího obchodu, společník, jenž vystoupil ze společnosti, se může vůči věřitelům také dovolávati výsledku tohoto právního jednání. Tyto předpoklady jsou tu také v tomto případě, jelikož vyrovnání, uzavřené společníky zůstavšími ve společnosti za tuto, dlužno pokládati za skoncování obchodu, který byl uzavřen se žalobkyní před vystoupením žalovaného, zvláště když dle čl. 130. obch. zák. by se musilo přihlížeti k výsledkům obchodu skončujícího při případném definitivním vypořádání se společnosti se společníkem, který vystoupil ze společnosti.
(Rozh. z 9. listopadu 1915, č. j. Rv VII 627/15/1.)
Hamberger.