Dodatek II.:

Rozsudky a usnesení senátu pro řešení konfliktů kompetenčních (č. XX-XXIX.)

151* XX. Negativní kompetenční konflikt vzniklý domněle mezi ministerstvem financí v Praze s jedné a zemským civilním soudem v Praze se strany druhé v záležitosti stran vydání zabavené částky 12310 něm. marek.
(Usnesení ze dne 17. prosince 1923 č. 185).
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Navrhovatel zakročil u ministerstva financí v Praze podáním z 21. října 1920, aby mu byla vydána částka 12310 něm. marek, která mu byla zabavena pro podezření přestupku min. nař. ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z., nedostalo se mu však do dnešního dne úřadem tím žádného vyřízení.
Dne 8. května 1921 podal u civil. zem. soudu v Praze pod č. — žalobu proti čsl. finančnímu eráru o zaplacení oné částky. Soud ten však odmítl usnesením ze dne 26. února 1923 žalobu pro nepřípustnost pořadu práva a byl jeho výrok potvrzen vrch. zem. soudem v Praze usnesením z —. Proti rozhodnutí tomu jest podle §u 528 c. ř. s. další právní prostředek vyloučen.
Navrhovatel spatřuje v tom, že min. financí po více než tři leta jeho žádosti nevyřídilo, že vyřízení to mu odpírá, a poněvadž se strany řádných soudů byla jejich příslušnost poslední přípustnou instancí pravoplatně popřena, má za to, že je zde negativní kompetenční konflikt, jehož řešení se svým návrhem domáhá.
Senát uvážil o návrhu tom takto:
Podle §u 4 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. záporný kompetenční konflikt mezi řádnými soudy s jedné a správními úřady se strany druhé je zde tehdy, když otázka příslušnosti byla v předepsaném postupu instančním poslední přípustnou instancí popřena.
V daném případě předpokladu toho zde není, neboť byť i podmínka ta nastala, pokud jde o řádné soudy, není zde podle vlastního přednesení navrhovatelova dosud výroku správního úřadu, totiž ministerstva financí vůbec, tím méně je zde výrok, jímž úřad ten by byl popřel svou příslušnost rozhodovati o návrhu k němu vzneseném, a střetl se tak s řádnými soudy v otázce, k jejímuž vyřešení jediné jest konfliktní senát povolán.
Není zde tudíž dosud podmínek, za nichž by senát mohl se zabývati v daném případě otázkou příslušnosti, pročež zamítl návrh jako nepřípustný.
XXI. Záporný konflikt kompetenčný vzniklý udajne tým, že o nároku zo mzdy Jána C. a spol. proti Jakubovi N. odoprel jednať tak slúžnovský úřad v Ilave ako i okresný súd v Ilave.
(Usnesenie zo dňa 17. decembra 1923 č. 219). Výrok: Návrh sa zamieta ako neprípustný.
Dôvody: Jan C., Ondrej G. a Adam B. podali dňa 16. decembra 1921 u hlavného slúžného v Ilave žalobu proti Jakubovi N. o zaplatenie 4006 K mzdy, ktorá im podľa kollektivnej smluvy prislúcha.
Hlavný slúžný v Ilave prípisom zo dňa 7. januára 1922 postúpil spisy okresnému súdu v Ilave z toho dôvodu, že podľa preukázanej smluvy na prípad sporu vymienená bola príslušnosť okresného súdu.
Okresný súd v Ilave »výrokom« zo dňa 23. januára 1922 č. — vrátil spisy slúžnovskému úradu s tým odôvodnením, že § 14 pracovnej smluvy len v tom prípade môže byť upotrebený, jestli slúžnovský úrad záležitost' meritorne vybavil a s vybavením tým by niektorá zo stránok nebola spokojná, čo sa ale v tomto prípade nestalo.
Hlavný slúžny v Ilave jemu vrátené spisy předložil dňa 4. marca 1922 č. — cieľom zakročenia o riešenie kompetenčného konfliktu (býv.) županskému úradu v Trenčíne. Nato županský úrad v Turčianskom Sv. Martine dňa 4. apríla 1923 — projeviac, že s mienkou hl. slúžneho v Ilave súhlasí — uložil okresnému úradu v Ilave, aby spisy cieľom preskúmania výroku okresného súdu v Ilave postúpil príslušnej sedrii.
Okresný úrad v Ilave na to spisy predložil sedrii v Trenčíne, ktorá »výrokom« zo dňa 14. júla 1923 všetky spisy bez meritorneho riešenia vrátila ilavskému okresnému súdu, poneváč »výrok« menovaného okresného súdu, ktorým sa v řečenej věci nepríslušným vyslovil — v nedostatku rekursu — stal se pravoplatným a nie je prípustné preskúmavať takýto výrok z úradnej povinnosti.
Na to okresný súd v Ilave predloužením všetkých spisov učinil návrh dňa 29. júla 1923 cieľom riešenia kompetenčného konfliktu, návrh ten došiel ku senátu pro riešenia konfliktov kompetenčných dňa 3. augusta 1923.
Na výzvu predsedu senátu pro riešenie konfliktov kompetenčných zo dňa 1. septembra 1923 všetky interesované strany dňa 18. septembra 1923 učinily písomný prejav u okresného úradu v Ilave, že sa podrobujú príslušnosti okresného súdu v Ilave. —
Senát pre riešenie konfliktov kompetenčných návrh ako neprípustný v smysle §u 6 zák. z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. zamietol, poneváč dľa odst. 1. §u 4 zák. z 2. novembra 1918 č. 3 kompetenčný konflikt záporný je tu, keď otázka príslušnosti v predpísanom instančnom postupe poslednou prípustnou stolicou bola poprená, — v prítomnom prípade však otázka príslušnosti (vecnej = oboru působnosti) v poslednej prípustnej inštancii nebola riešená ani so strany riadných súdov, ani so strany správných úradov, keďže proti rozhodnutiu služnovského úradu v Ilave poťažne i proti druhostupňovému — trebaže potvrdzujúcemu, avšak merita věci sa týkajúcemu — rozhodnutiu prípustné bolo odvolanie v smysle §u 72 zák. čl. II: 1898 a §§ov 140 a 143 nariadenia býv. uh. kr. ministra zemedelstva zo dňa 15. februára 1898 č. 2000 P. M. (pozmeneného nariadením zo dňa 22. augusta 1907 č. 7185/1907 F. M.) a proti rozhodnutiu okresného súdu v Ilave tiež bol prípustný opravný prostriedok podľa §u 548 zák. čl. I: 1911 (resp. podľa §u 476 zák. čl. I: 1911, jestli by byl okresný súd v smysle odst. 1. §u 181 rozsudkom rozhodol). XXII. Kladný konflikt kompetenčný, ktorý vznikol udajne tým, že v jednaní o náhradu škody, spôsobenej zabraním hotelu »V. V.« v Lučenci, osvojil si vecnú príslušnosť jak minister rep. čsl. s plnou mocou pre spr. Slov., tak i okresný súd v Lučenci, poťažne sedria v Banskej Bystrici ako súd druhostupňový.
(Rozsudok zo dňa 17. decembra 1923, č. 220).
Výrok: Rozhodovať o nároku Jindricha H. na náhradu za uživanie miestnosti hotela »V. V.« v Lučenci, ďalej na náhradu za hospodárské újmy, ktoré vznikly zo znemožnenia provodzovania hostinskej, kaviarenskej, hotelovej a krčmovej živnosti potažne z jej značného obmedzenia a na náhradu za škody, ktoré vznikly v budove následkom toho, že vôbec nebola v dobrom stave udržovaná a spravovaná, vecne preslušné sú riadne súdy.
Dôvody: I. Policajný kapitán mesta Lučenca vydal dňa 27. septembra 1919 rozhodnutie, podľa ktorého na základe ústneho nariadenia župana Novohradskej župy rekviruje pre županský úrad v L. — medzi iným — I. a II. poschodie hotelu »V. V.« s celým zariadením, vynímajúc byt Jindricha H.
II. Jindrich H. žalobou, podanou dňa 10. júna 1921 počal spor proti Československému štátnému äráru o zaplatenie 139000 K prenájomnej sumy s prísl., vyhradiac si — medzi iným — nárok na uplatnenie mimoriadnej škody, ktorá ho stihla zničením jeho hotelového obchodu.
V tomto spore na pokračovacom pojednávaní, konanom dňa 30. septembra 1921 strany učinily vyrovnanie, podľa ktorého »rečený spor zastavujú a riešenie spornej otázky ponechávajú na cestu mimosporného pokračovania, kde vo všetkých otázkách tedy i v otázke procesných trov má byť rozhodnutie vynesené; na toto mimosporné pokračovanie treba aplikovať zákon č. 304 Sb. z r. 1921; o procesných trovách tohoto sporu má byť rozhodnuté práve tak, ako o trovách mimosporného pokračovánia.« Okresný súd v Lučenci vzal na vedomie toto vyrovnanie.
III. Jindrich H. — ako zákonitý zástupce svojich nezletilých detí Hermíny, Romualda a Eleonóry — na to dňa 18. októbra 1921 podal žiadosť u okresného súdu v L., v ktorej se odvolává na horejšie vyrovnanie, špecifikuje svoje nároky proti Československému statnému äráru na náhradu škody uvádzajúc medzi iným, že zrekvirovanie hore spomenutého hotelu stalo sa nepravidelne ba bezprávne.
Okresný súd v záležitosti, počatej následkom horejšej žiadosti, rozhodol rozsudkom zo dňa 20. júna 1922, ktorým zaviazal československej ärár, aby Jindrichovi H. zaplatil 994274 K 22 h istiny s prísl., stanoviec pre československej ärár aj jiné rôzné platebné zaviazanosti k dobru Jindricha H.
Proti rozsudku hore označenému podali odvolanie tak Jindrich H., ako aj Československej ärár; podané boly aj rekursy československým ärárom a znalcom Štefanom F. proti usneseniu okresného súdu dotyčné výšky výloh, určených pre svedkov resp. znalcov.
Okresný súd v L. následkom týchto opravných prostriedkov všetky spisy predložil sedrii v Banskej Bystrici, ktorá usnesením zo dňa 7. septembra 1922 — pred meritorným vybavením záležitosti — nariadila vydať 1 exmpláre opravných prostriedkov interesovaným odporcom s upozornením, že títo môžu podať na ne svoje poznámky.
K sedrii v Banskej Bystrici došiel dňa 8. novembra 1922 opis návrhu ministra republiky Československej, o ktorom bude ďalej pod IV. spomienka učinená, — ďalej dňa 12. novembra 1922 podanie Československému äráru, obsahujúce sporu prekážajúcu námietku, vznesenú proti rozsudku okresného súdu v L. podľa bodu 2. a 3. §u 180 zák. čl. I: 1911.
IV. Minister Československej republiky s plnou mocou pre správu Slovenska učinil návrh dňa 8. novembra 1922 konfl. senátu na riešenie kladného kompetenčného konfliktu, ktorý vznikol udajne tým, že v jednání o náhradu škody, spôsobenéj zabraním hore spomenutého hotelu, osvojili si (vecnú) príslušnosť jednak navrhovatel, jednak okresný súd v L., respektive sedria v Banskej Bystrici ako súd druhej inštancie.
V. Na výzvu predsedu senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných učinili prejav menovaný minister i Jindrich H.
VI. Podľa rozsudku Nss-u zo dňa 14. septembra 1923 č. 9470/23 bola zamietnutá — ako bezdôvodná — sťažnosť Jindricha H. proti rozhodnutiu ministra Československej republiky s plnou mocou pre správu Slovenska zo dňa 6. novembra 1922, kterým bolo z moci úradnej pre nezákonnosť a pre vady pokračovania zrušené rozhodnutie policajného kapitána mesta L. zo dňa 27. septembra 1919, spomenuté hore pod I. —
Majetkovoprávný nárok Jindricha H. na náhradu za uživanie miestností hotela »V. V.« v L., ďalej na náhradu za hospodárské újmy, ktoré vznikly zo znemožnenia provodzovania hostinskej, kaviareňskej, hotelovej a krčmovej živnosti, poťažne z jej značného obmedzenia a na náhradu za škody, ktoré vznikly v budove následkom toho, že vôbec nebola v dobrom stave udržovaná a spravovaná, v podstate založený je na nepravidelné, čo viac bezprávné zabranie hotelových miestností, ktoré previedol policajný kapitán mesta L. Podkladom rečeného nároku je tedy nezákonnosť opatrenia správného úradu a vadnosť v postupe pri učinení rečeného opatrenia.
Podľa §u 96 Ústavnej listiny republiky Československej je súdnictvo vo všetkých stoliciach oddelené od správy, — z čoho plynie, že prezkúmať otázku, či správny orgán konal v medziach jemu dľa zákonov prikázaného oboru pôsobnosti a či zachoval postup, ktorý je zákonami predpísaný, spadá do oboru pôsobnosti v správnom pokračování nadriadeným správnym orgánom.
V prípade, o ktorý tu ide, opatrenie policajného kapitána v L. i v prvom i v druhom smeru preskúmané bolo ministrem republiky Československej s plnou mocou pre správu Slovenska ako najvyšším orgánom politickej správy na Slovensku, ktorý ho dľa hore uvedených (bod VI) pre nezákonnosť a pre vady pokračovania zrušil a Nss sťažnosť proti tomuto rozhodnutiu ministra zamietol. Týmto bola otázka vadnosti a nezákonnosti rečeného opatrenia správneho orgánu v správnom pokračování konečne riešená. Pristúpiac po tomto ku riešeniu otázky, že za takého stavu veci, ako je hore vylíčený, komu prislúcha rozhodovať o majetkovoprávných nádokoch Jindricha H., hore označených, totiž: či riadným súdom alebo správnym úradom, — senát pre riešenie konfliktov kompetenčných na túto otázku odpovedal v smysle výroku tohoto rozsudku z následujúcich dôvodov:
Podľa práva, platného na Slovensku, niet zákonného ustanovenia, ktoré by odkazovalo do oboru pôsobnosti správnych úradov (vrchností) riešenie rozoprí, ktorých predmetom je náhrada škody, spôsobenej jednotlivcom štátnými, župnými alebo mestskými (obecnými) orgánami v ich úradnom konaní (v dobe pred novou župnou úpravou), — opačne: rozopry takéto odkázané boly §om 2 (bod 2) zák. čl. I : 1911 do oboru pôsobnosti sedrií — tedy súdov riadnych; ináč obecným právnym pravidlom je, že všetky majetkovoprávne rozopry patria do oboru pôsobnosti riadnych súdov, vyjmúc tie, ktoré sú osobitnými právnými pravidlami odkázané do oboru pôsobnosti správnych úradov alebo výnimečných súdov. Z tohoto následuje, že rozhodovať o nároku Jindricha H. na náhradu za spomenuté ujmy a škody, založenom na opatrenie mestského kapitána v L. zo dňa 27. septembra 1919 — opatrenie ktoré bolo medzi časom v príslušnom správnom pokračování pre nezákonitosť a pre vady postupu právoplatne zrušené — prislúcha riadným súdom.
Senát pre riešenie konfliktov kompetenčných rozhodovať povolaný je podľa §u 3 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. jedine o kompetenčných konfliktoch medzi súdmi riadnymi s jednej a správnými úradmi so strany druhej, alebo o konfliktoch kompetečných medzi nss-em so strany jednej a riadným súdem so strany druhej, — preto neprislúchalo mu riešiť otázku, že v danom prípade ktorý riadny súd je príslušný rozhodnuť o nároku Jindricha H. a neprislúchalo mu ani tou otázkou sa zabývať, či uplatňovanie nárokov, odkázaných zákonom na porad práva (pred riadne súdy ako súdy procesné), môže sa diať dohodnutím interesovaných strán pred súdmi riadnymi sice, avšak ako súdmi mimospornými.
XXIII. Záporné konflikty kompetenční mezi okresním soudem ve Velkém Sevljuši, resp. sedrii v Berehově a služnovským úřadem ve Velkém Sevljuši v trestní věci proti Hugonu R. a soudr. pro přestupek § 111 resp. 112 zák. čl. XL : 1879.
(Usnesení ze dne 17. prosince 1923 č. 222.)
Výrok: Návrhy zamítají se jako nepřípustné.
Důvody: K služnovskému úřadu ve Velkém Sevljuši došla trestní oznámení:
I. dopravního úřadu v Berehově dne 20. července 1923 proti Hugonu R. proto, že dne 28. června 1923 ve stanici Sevljuši vstoupil do rychlovlaku, který byl již v pohybu;
II. četnické stanice ve Velké Kopani dne 29. května 1923 proti Ivanu S. proto, že dne 24. května 1923 šel po železniční trati; III. staničního úřadu v Sevljuši dne 19. června 1923 proti Desideru M. proto, že dne 30. května 1923 vstoupil do vlaku č. 114, který byl již v pohybu,
IV. četnické stanice ve Velkém Sevljuši dne 10. ledna 1923 proti Josefu A. proto, že vstoupil do vlaku č. 116, který byl již v pohybu.
Přípisy z — postoupil služnovský úřad uvedená oznámení okresnímu soudu ve Velkém Sevljuši jakožto záležitosti tam náležející — odvolav se na ustanovení § 111 zák. čl. XL : 1879.
Okresní soud ve Velkém Sevljuši ve věcech I., II. a III. vrátil spisy služnovskému úřadu s podotknutím, že v těchto případech nejde o přestupek podle § 111 zák. čl. XL : 1879. Ve věci IV. vynesl okresní soud dne 14. ledna 1923 rozsudek, kterým uznal Josefa A. vinným přestupkem § 112 zák. čl. XL : 1879; z rozsudku odvolal se obviněný i státní zástupce; sedrie v Berehově jako stolice odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 1923 zrušila rozsudek okresního soudu z důvodu, že rozhodovati o přestupku podle § 112 zák. čl. XL : 1879 náleží administrativním vrchnostem; spisy týkající se záležitosti IV. byly pak rovněž postoupeny služnovskému úřadu ve Velkém Sevljuši.
Služnovský úřad ve Velkém Sevljuši učinil pak v přípisech ze dne 22. října 1923 u konfliktního senátu návrhy na řešení udánlivých zákonných kompetenčních konfliktů ve všech čtyřech případech.
Konfliktní senát dospěl k těmto závěrům:
Podle § 4, odst. 1. zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. předpokládá záporný konflikt kompetenční, o jaký podle názoru úřadu jde v daných případech, že popřena byla příslušnost v jedné a v téže věci jak řádným soudem, tak i úřadem správním, předpokládá tudíž cit. zákonné ustanovení, že jak soud tak i úřad správní odpověděl záporně na otázka své příslušnosti. Toho však v daných případech, pokud jde o soud, nebylo.
Z vylíčeného děje jde na jevo, že jak okresní soud ve V. S. (v případech I., II. a III.), tak i sedrie v B. (v případě IV.) prohlásily se sice nepříslušnými rozhodovati o trestních věcech, o něž v daných případech šlo; z odůvodnění dotčených výroků soudních jest však patrno, že zmíněné soudy ve svých výrocích vlastně vyjádřily, že neshledávají v činech, které byly obžalovaným za vinu kladeny, znaky skutkové podstaty deliktů podrobených judikatuře řádných soudů.
Podle svého vlastního obsahu jsou tedy zmíněné výroky okresního soudu a sedrie výroky meritorními, jimiž se obžalovaní, pokud byli stíháni pro delikty podrobené judikatuře řádných soudů, sprošťují obžaloby a to pro nedostatek známek, jichž souhrn tvoří skutkovou podstatu trestního činu podrobeného pravomoci řádných soudů.
Otázka skutkové podstaty deliktu není však totožnou s otázkou příslušnosti.
Nešlo tedy na straně soudů v daných případech o popření příslušnosti, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé a v postoupení spisů soudy úřadu správnímu nelze shledávati nic jiného nežli opatření, aby, když trestní čin řádným soudem stihatelný odpadl, úřad správní, shledá-li v něm skutkovou podstatu činu, jehož stíhání náleží úřadům správním, podrobil skutek ten své vlastní judikující činnosti. Při tom úřad správní může sice skutkovou podstatu činu toho samostatně posuzovati, nesmí se však již vraceti k otázce, která byla soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a tím i pro úřad správní závazně již rozřešena. Ve výrocích okresního soudu, pokud se týče sedrie nelze proto shledávati negativní rozhodnutí o příslušnosti řádných soudů. Pak ale tu není ani kompetenčního konfliktu, jejž by konfliktní senát měl rozhodovati.
Byla tedy věc v daných případech neprávem vznesena před konfliktní senát, pročež slušelo návrh zamítnouti podle § 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 S. jako nepřípustný.
XXIV. Záporný konflikt kompetenčný, ktorý vznikol udajne tým, že o nároku na mzdu, respektive odškodné navrhovateľov Pavla L. a spol. proti Josefovi Sl. z D. K. odeprel jednať tak slúžnovský úrad v Trnave ako i okresný súd v Trnave — poťažne v instančnom poradí sedria v Bratislave a Najvyšší súd v Brne.
(Usnesení zo dňa 17. decembra 1923 č. 224.)
Výrok: Návrh sa zamieta ako neprípustný.
Dôvody: Generálna paritná komisia v Bratislave v zaležitostiach Pavla L. a spol. — zemedelských zamestnancov — proti Jozefovi Sl., veľkostatkárovi, zamestnavateľovi svojimi »konečnými uzavretiami« zo — vyriekla, že výpoveď danú zamestnancom ich zamestnavateľom neschvaľuje resp. potvrdila »uzavretia« paritnej komisie v Trnave, ktorými bolo vyrieknuté, že zamestnávateľ zamestnancov »povinný je v službe ďalej ponechať«, respektive »znova do služby a práce vziať«, respektive, že »výpoveď je neplatná, zamestnanec zostane i naďalej v složbe«.
Hore menovaní zamestnanci — dľa tvrdenia v svojich návrhoch na riešenie kompetenčného konfliktu — podali na to žalobu u slúžnovského úradu v Trnave proti Jozefovi Sl., ktorí ich do práce neprijal, o vyplatenie mzdy — prevyšujúcej jednotlive 100 Kč — na dobu už prošlú; hlavný slúžny v Trnave však svojimi »konečnými uzavretiami« z — vyriekol, že riešenie spornej otázky nepatrí do jeho kompetencie (oboru pôsobnosti), odvolávajúc sa na ustanovenie §u 63 zák. čl. XLV : 1907. Podotýka sa, že z predložených spisov nevysvitá, že by hlavný služny aj dotyčne nárokov Pavla L., Jána M. a Bedricha P. takýmto »konečným uzavretím« svoju príslušnosť (vecnú) bol poprel alebo, že by tu menovanými troma zamestnancami podaná bola bývala u hlavného slúžneho v Trnave žaloba, podobná žalobám podaným ostatnými hore menovanými zamestnancami.
Hore menovaní zemedelskí zamestnanci nato podali žaloby proti Jozefovi Sl. o zaplatenie mzdy, predtým u slúžnovského úradu uplatňovanej, respektive čiastočne i mzdy na dobu ďalej prešlú u okresného súdu v Trnave, ktorý svojimi rozsudkami z — vyhovel sporu prekážajúcej námietke, vznesenej žalovanou stranou na tom základe, že uplatňovanie žalobnej pohľadávky patrí pred správnu vrchnosť, a spor zastavil — s odvoláním sa na § 62 zák. čl. XLV : 1907; rozsudky tieto sedria v Bratislave ako súd odvolací rozsudkami z — potvrdila a Najvyšší súd v Brne dovolacie žiadosti strán žalujúcích, podané proti týmto rozsudkom zamietol rozsudkami z —. Na návrh Pavla M. a jeho hore pomenovaných společníkov na riešenie — podľa ich názoru vzniklého — záporného konfliktu kompetenčného zahájené bolo pokračovanie pod č. —.
Na výzvu predsedu senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných jedine Jozef Sl. učinil prohlásenie v tom smysle, že po jeho názore rozhodovať v záležitostiach, o ktoré tu ide, (vecne) príslušným je okresný úrad v Trnave.
Senát pre riešenie konfliktov kompetenčných návrh ako neprípustný v smysle §u 6 zák. z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. zamietol, poneváč dľa odst. 1. §u 4 zák. z 2. novembra 1918 č. 3 kompetenčný konflikt záporný je tu, keď otázka príslušnosti v predpísaném instančnom postupe poslednou prípustnou stolicou bola poprená, — v prítomnom prípade však otázka príslušnosti (vecnej — oboru pôsobnosti) v poslednej prípustnej inštancii nebola riešená so strany správnych úradov, keďže proti rozhodnutiam hlavného slúžného v Trnave prípustné bolo odvolanie v smysle §u 62 zák. čl. XLV : 1907, ďalej v smysle odstavce 3. nariadenia býv. uh. kr. ministra orby z 30. aprila 1912 č. 3333/1912, §u 31 nariadenia toho istého ministra z 22. augusta 1907 č. 48000/1907 a §u 140 nariadenia toho istého ministra z 15. februára 1898 č. 2000/1898.
Musel byť tedy návrh — ako neprípustný — v smysle §u 6 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. zamietnutý.
XXV. Záporný konflikt kompetenční mezi okresním soudem v Nové Báni a služnovským úřadem v Sv. Kříži při Hroně, resp. župním úřadem ve Zvoleni, v trestní věci proti vdově po Josefu Schwarzovi a jejím synu Josefu Schwarzovi pro krádež.
(Usnesení ze dne 17. prosince 1923 č. 228.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Státní lesní úřad ve Voznici učinil dne 2. října 1919 oznámení u okresního soudu v Nové Báni proti vdově po Josefu Sch. a jejím synu Josefu Sch. proto, že dne 8. února 1919 bezprávně vzali určité množství připraveného dříví patřícího eráru v hodnotě 1 K 05 h.
Okresní soud v Nové Báni usnesením ze dne 18. února 1920 vyslovil, že věc patří před služnovský úřad a postoupil spisy služnovskému úřadu ve Sv. Kříži při Hroně.
Jmenovaný služnovský úřad rozhodnutím ze dne 25. listopadu 1920 popřel svoji příslušnost k projednání této záležitosti vzhledem k ustanovení § 90 zák. čl. XXXI : 1879 a předložil spisy bývalému župnímu úřadu ve Zlatých Moravcích k dalšímu jednání.
Tento župní úřad rozhodnutím ze dne 10. května 1922 rovněž popřel příslušnost administrativních úřadů v této záležitosti.
Župní úřad ve Zvoleni — nastoupivší v důsledku zákona ze dne 29. února 1920 č. 126 Sb. na místo uvedeného župního úřadu ve Zlatých Moravcích — učinil přípisem ze dne 31. srpna 1923 u konfliktního senátu návrh na řešení udánlivého záporného konfliktu kompetenčního.
Konfliktní senát dospěl v této věci k těmto závěrům:
Podle § 4, odst. 1 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. předpokládá záporný konflikt kompetenční, o jaký podle názoru úřadů jde v daném případě, že popřena byla příslušnost v téže věci jak řádným soudem, tak i úřadem správním, předpokládá tudíž cit. zákon, ustanovení, že jak soud, tak i úřad správní odpověděl záporně na otázku své příslušnosti. Toho však v daném případě, pokud jde o soud, nebylo.
Okresní soud v Nové Báni vysloviv ve svém usnesení z 18. února 1920, že stíhání činu, pro který bylo u něho učiněno oznámení proti vdově po Josefu Sch. a jejím synu Josefu Sch., náleží do pravomoci úřadu správních, dal tím zřejmě na jevo, že neshledal v činu tom znaky skutkové podstaty deliktu podrobeného judikatuře řádných soudů.
Podle svého vlastního obsahu jest tedy zmíněný výrok okresního soudu výrokem meritorním, jímž se obžalovaní, pokud byli stíháni pro delikt podrobený judikatuře řádných soudů, sprošťují obžaloby a to pro nedostatek známek, jichž souhrn tvoří skutkovou podstatu trestného činu podrobeného pravomoci řádných soudů.
Otázka skutkové podstaty deliktu není však totožnou s otázkou příslušnosti, jak patrno z toho, že, kdyby došlo k vynesení rozsudku, nebyl by soud mohl sprostiti obžalované pro svou nepříslušnost, nýbrž proto, že skutek, který jest předmětem obžaloby, nemá zákonem předpokládaných známek trestného činu soudem stihatelného a není tedy skutkem trestním podle trestního zákona tvořícím základ judikující činnosti řádného soudu (§§ 521 a 326 č. 1 uh. tr. řádu) — tudíž z důvodů meritorních.
Nešlo tedy v daném případě na straně soudu o popření příslušnosti, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé a v postoupení spisů soudem úřadu správnímu nelze shledávati nic jiného, nežli opatření, aby, když trestní čin řádným soudem stihatelný odpadl, úřad správní, shledává-li v něm skutkovou podstatu činu, jehož stíhání náleží úřadům správním, podrobil skutek ten své vlastní judikující činnosti. Při tom úřad správní může sice skutkovou podstatu činu toho samostatně posuzovati, nesmí se však již vraceti k otázce, která byla soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a tím i pro úřad správní závazně již rozřešena. Ve výroku okresního soudu nelze proto shledávati negativní rozhodnutí o příslušnosti řádných soudů. Potom však není tu ani kompetenčního konfliktu, jejž by konfliktní senát měl rozhodovati.
Byla tedy věc v daném případě neprávem vznesena před konfliktní senát, pročež slušelo návrh zamítnouti podle § 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jako nepřípustný.
XXVI. Záporný konflikt kompetenční mezi moravským zemským výborem a mor.-sl. vrchním zemským soudem ve věci pensijních požitků obecního zřízence.
(Usnesení ze 17. prosince 1923 č. 231.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Navrhovatel — zřízenec města Znojma — byl dán usnesením městského zastupitelstva ze dne 19. ledna 1922 do výslužby. Žádost jeho za novou úpravu pensijních požitků byla v pořadí instančním zamítnuta rozhodnutím moravského zemského výboru ze dne 1. července 1922 pro nepříslušnost úřadů samosprávných. Žalobu, kterou po té podal navrhovatel v téže věci na město Znojmo, zamítl krajský soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 8. ledna 1923 z důvodů věcných. K odvolání navrhovatelovu zrušil pak mor.-sl. vrchní zemský soud usnesením ze dne 23. dubna 1923 rozsudek I. stolice i řízení jej předcházející jako zmatečné a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva.
O návrhu na řešení záporného konfliktu kompetenčního, který podle mínění navrhovatelova vznikl mezi mor. zem. výborem a mor.-sl. vrchním zemským soudem uvážil konfliktní senát toto:
Jak z ustanovení § 4, odst. 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jde zcela nepochybně na jevo, jest záporný konflikt kompetenční mezi řádnými soudy a úřady správními — a o takovýto konflikt jde podle mínění navrhovatelova také v daném případě — dán teprve tehdy, když otázka příslušnosti k rozhodování o určité, jedné a téže záležitosti byla popřena v předpsaném instančním postupu jak poslední v konkretním případě přípustnou stolicí soudní, tak i poslední v konkretním případě přípustnou stolicí správní.
V daném případě byla sice příslušnost úřadů správních k rozhodování o pensijních požitcích navrhovatelových popřena moravským zemským výborem, tedy poslední v daném případě přípustnou stolicí správní. Navrhovatel přiznává však sám, že proti usnesení soudu II. stolice, kterým byla vyslovena nepřípustnost pořadu práva v téže záležitosti navrhovatelově, nepodal opravného prostředku k poslední v daném případě přípustné stolici soudní, totiž k nejvyššímu soudu.
Podle vlastního přiznání navrhovatelova nevyslovila se tedy poslední v daném případě přípustná stolice soudní vůbec o otázce příslušnosti řádných soudů k rozhodování o záležitosti, o niž v daném případě šlo.
Ale pak nelze v daném případě vůbec mluviti o tom, že vznikl tu záporný konflikt kompetenční mezi řádnými soudy a úřady správ. ve smyslu § 4, odst. 1 cit. zákona, neboť tu chybí jeden z předpokladů, které tento zákonný předpis stanoví pro vznik záporného kompetenčního konfliktu, totiž výrok poslední v daném případě přípustné stolice soudní, kterým tato stolice popřela přípustnost pořadu práva právě v oné záležitosti, o níž poslední přípustná stolice správní odmítla jednati z důvodu nepříslušnosti úřadů správních.
Na tom nemění nic okolnost, že navrhovatel nedovolal se poslední v daném případě přípustné stolice soudní, — nejvyššího soudu — z toho důvodu, že tato stolice soudní, jak navrhovatel tvrdí, v jiné obdobné záležitosti popřela přípustnost pořadu práva, neboť stanovisko, které tato stolice soudní zaujala v otázce příslušnosti řádných soudů k rozhodování o jiné obdobné záležitosti, jest bez právního významu pro otázku, zdali v daném případě jsou splněny předpoklady, které § 4, odst. 1 cit. zák. stanoví pro vznik záporného konfliktu kompetenčního ve smyslu tohoto zákona.
Ježto tedy v daném případě nelze vůbec mluviti o tom, že vznikl tu záporný konflikt kompetenční ve smyslu § 4, odst. 1 cit. zák., bylo návrh podle § 6 cit. zák. zamítnouti jako nepřípustný. XXVII. Konflikt kompetenčný, ktorý udajne vznikol tým, že okresný súd v Užhorode schválil výpoveď z bytu, ktorý bol zabraný policajným kapitanátom užhorodským.
(Usnesenie zo dňa 17. decembra 1923 č. 232).
Výrok: Návrh sa zamieta ako neprípustný.
Dôvody: Konfliktný senát návrh vdovy po Viktorovi Š. ako neprípustný zamietol — a to bez vyžiadania súdných a administrativnych spisov, poneváč z udajov samého podanie, obsahujúceho návrh na riešenie údajného kompetenčného konfliktu, vysvitá, že kompetenčný konflikt medzi správným úradom (policajným kapitanátom) a riadným súdom (okr. súdom v Užhorode) v smysle § 4 zákona zo dňa 2. novembra 1918 č. 3 Sb. nevznikol, nakoľko neosoboval si s jednej strany správny úrad, s druhej strany riadny súd (vecnú) príslušnosť k jednej a tej istej záležitosti, keďže správny úrad byt zrekviroval, čím dočasne zbavil majiteľa práva, aby bytom voľne nakladať mohol, — kdežto riadny súd povolením výpovedi — po zabraní vzniklého — nájmu, ktorého predmetom bol ten istý byt, vyriekol, že nájom ten prestane, následkom čoho nájomnička povinná bude byt vyprázdniť; zrekvírovanie úradom správnym sa tedy týkalo práv majiteľa: nakladať bytom, — kdežto súdom povolená výpoveď sa týkala zániku nájomného práva nájomníčkinho vôči majiteľovi, a tak nešlo tu o jednu a tu istú záležitosť, trebaže sa zabranie a povolenie prenájomnej výpovedi týkalo tohože bytu.
XXVIII. Kladný konflikt kompetenčný, ktorý vznikol udajne tým, že vo věci, týkajúcej sa držby polnej cesty, zahájil pokračovanie hlavný slúžny v Seredni a v druhej stolici županský úrad v Užhorode, ačkoľvek v tej istej veci rozhodol už okresný súd v Užhorode, poťažne sedria tamtiež a spor postupom súdnych inštancií dospol pred Najvyšší súd v Brne.
(Usnesenie zo dňa 17. decembra 1923 č. 233).
Výrok: Návrh sa zamieta ako nepřípustný.
Dôvody: I. Vdova po Petrovi K. podala u okresného súdu v Užhorode dňa 1. júla 1920 resp. 20. augusta 1920 žalobu o summárnu repozíciu s prísl. proti žalovaným: Jánovi D. a spol. na tom skutkovom základe, že žalovaní vo februári r. 1920 svojmocne vnikli na část istých nemovitostí, patriacích do obvodu obce Ch., tam drevo vyrúbali a potom ho odviezli, čím porušili pokojnú — dotyčne spomenutej časti nemovitostí od dávna trvavšiu — držbu žalobkyne a spôsobili jej 20000 korunovú škodu; petitum jej žaloby znelo, aby súd solidárne zaviazal žalovaných, že by žalobkyni horespomenutú časť nemovitostí do jej držby vrátili, škodu (20800 K) nahradili a odhadné a procesné útraty zaplatili.
Okresný súd v Užhorode rozsudkom zo dňa 1. decembra žalobe vyhovel a žalovaných v smysle hore citovanej žalobnej žiadosti odsúdil; rozsudek ten sedria v Beregsáse ako súd odvolací rozsudkom zo dňa 10. novembra 1921 potvrdila; proti rozsudku II. stupňového súdu podali žalovaní dovolaciu žiadosť, následkom ktorej Najvyšší súd v Brne usnesením zo dňa 1. marza 1923 ustanovil termín (20./4. 1923) na dovolací prednes a pojednávanie, ktorý však neskôr bol zastavený následkom vyžiadania spisov predsedom senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných.
II. Jan D. a jeho spoločníci dňa 21. júla 1921 podali žiadosť u hl. slúžnovského úradu v Seredni, aby učinil opatrenie cieľom označenia a vrátenia k obecnému užívaniu spoločnej cesty na nemovitostiach hore označených (dotyčne kterých vdova po Petrovi K. — dľa horejšieho — vzniesla žalobný nárok na summárne zpät uvedenie v pokojnú držbu).
Žiadosť túto odôvodnili tým, že rečené územie bolo dávnejšie cestou, obecne užívanou, — časem však cesta ta bola opustená a zarástla krovím a stromami.
Hlavný slúžný v Seredni následkom spomenutej žiadosti konečným rozhodnutím zo dňa 9. novembra 1921 — medzi iným — nariadil, že hore spomenuta cesta obnovena má byť ako spoločná poľna cesta k obecnému užívaniu; rozhodnutie toto zrušené bolo konečným rozhodnutím županského úradu v Užhorode zo dňa 5. novembra 1922; proti rozhodnutiu županského úradu podali Ján D. a spol. odvolanie na civilnú správu Podkarpatskej Rusi, ktorá však vo veci dosiaľ nerozhodla.
III. Ján D. a spol. vzniesli dňa 23. februara 1923 nárok na riešenie kladného konfliktu kompetečného, ktorý vznikol udajne tým, že to isté úzomie a tá istá právna rozopra je predmetom dvoch paralelne vedených pokračovaní: u súdu a u administrativného úradu. —
Podľa odst. 2 § 4 zákona zo dňa 2. novembra 1918 č. 3 Sb. kompetenčný konflikt kladný (o ktorom rozhodnúť prislúcha zvláštnemu senátu podľa § 3 cit. zákona) je tu, akonáhle k tejže záležitosti riadny súd z jednej — a úrad správny alebo Najvyšší súd z druhej strany príslušnosť si osobujú.
Senát pro riešenie konfliktov kompetenčných predne skúmal otázku, či v prítomnom prípade záležitosť, ktorá je predmetom pokračovania pred riadnymi súdmi, je totožná so záležitosťou, ktorá je predmetom pokračovania pred úradmi správnymi.
Dľa stavu veci, vylíčeného hore pod I., vdova po Petrovi K. domáhala sa pred riadnym súdom proti žalovaným ochrany svojej nerušenej držby dotyčne nemovitosti žalobou o summárnu repozíciu (summárneho zpät uvedenit v držbu); v takomto spore hľadí súd na to, či strana, domáhajúca sa ochrany malá spornú vec v držbe (v skutočnej moci), ďalej či sa stal rušebný čin; spor takovýto nie je sporom o právo a v ňom nehľadí sa na to, či žalujúca strana mala právo vec v svojej moci držať alebo či žalovaná strana mala právo vec žalujúcej strane odňať respektíve či mala právo vykonať čin, ktorý považuje žalujúca strana činem rušebným. V takomto spore vynesený, žalobe vyhovujúci rozsudek vzťahuje sa na dočasnú ochranu držby žalujúcej strany v oči strane žalovanej a jeho účinnosť prestane, akonáhle rozhodne súd pravoplatne rozsudkom v spore o právo, že držba veci po právu (na pr. preto, že ju kúpil) náleží tomu, proti komu bola udelená rozsudkom v spore o summárnu repozíciu (dočasná) ochrana držby strane, ktorá sa jej domáhala. Dľa stavu veci, vylíčeného hore pod II služnovský úrad — ako správny úrad prvej inštancie — rozhodol o tom, že cesta — ktorá viedla cez nemovitosti, o ktorých je reč aj v spomenutom spore o summárnu repozíciu — má byť obnovená ako spoločná poľná cesta k obecnému užívaniu. Takovýmto rozhodnutím vyrieka sa, že určitá čásť nemovitostí je obecným (verejným) územím, ncspadajúcim do sféry súkromého vlastnictva, tomu však, kto sa nazdáva, že postup správneho úradu je na újmu jeho súkromému právu, môže sa domáhať nápravy újmy u riadneho súdu za 30 dní odo dňa, ktorého sa stalo právoplatným konečné rozhodnutie správneho úradu (a to podľa bodu 8. nariadenie býv. uh. kr. ministra zemedelstva (orby) zo dňa 30. júla 1908 č. 32400/1908 F. M.) a v tomto prípade riadny súd rozhodne o práve strany, domáhajúcej sa nápravy proti rozhodnutiu úradu správneho, totiž o práve, pokiaľ ono dotyčnej strane prislúcha na nemovitosti, prehlásené rozhodnutím správneho úradu na územie obecné (verejné).
Z toho, čo je hore uvedené, bezpochybne vysvitá, že niet tu prvej podmienky kladného kompetenčného konfliktu, totiž neosobovaly si z jednej strany správne úrady, z druhé strany riadne súdy (vecnú) príslušnosť k jednej a tej istej záležitosti, poneváč riadne súdy (eště nie právoplatne) rozhodly o (dočasnej) ochrane držby, kdežto správne úrady (tiež nie právoplatne) o otázke, či je istá část nemovitosti obecnou poľnou cestou, — trebaže i v jednej i v druhej záležitosti ide o tie isté nemovitosti.
Musel byť tedy návrh — ako neprípustný — v smysle § 6 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. zamietnutý.
XXIX. Záporný konflikt kompetenční mezi sedrií v Trenčíně a okresním úřadem v Čaci v trestní věci pro ublížení na cti.
(Usnesení ze dne 17. prosince 1923 č. 234).
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Vincenc M., obecní notář v Oščadnici, oznámil dne 30. července 1922 okresnímu soudu v Čaci, že ho Julius K. dne 30. dubna 1922 před celou obcí prohlásil »za buřiče, zbojníka, Maďara a za korunovanou sviňu«, a tím mu na cti ublížil.
Při veřejném ústním líčení konaném dne 23. září 1922 u okresního soudu v Čaci navrhl obviněný, aby ve smyslu § 6 zák. čl. XLI: 1914 byl vynesen rozsudek osvobozující podle § 326 č. 4 uh. tr. řádu; okresní soud zamítl tento návrh, poněvadž čin obviněného za vinu kladený tvoří skutkovou podstatu přestupku podle § 46 zák. o přestupcích, a vyslovil, že postoupí spisy služnovskému úřadu v Čaci za účelem příslušného jednání. Proti tomuto výroku okresního soudu ohlásil obviněný »nullitu«; okresní soud předložil pak spisy sedrii v Trenčíně, která usnesením ze dne 24. listopadu 1922 jako odvolací trestní soud odmítla v základě § 346, odst. 2 a § 379, odst. 4 uh. tr. řádu »nullitu, správně rekurs obviněného« z důvodu, že během důkazního řízení sám Vincenc M. tvrdil, že obžalovaný užil inkriminovaných výroků na schůzi konsumního spolku
Bohuslav, Nálezy správní. V. 152 v Oščadnici, kde Vincenc M. fungoval jako orgán služnovského úřadu, tedy jako orgán vrchnosti; čin obžalovaného za vinu kladený obsahuje tedy kriteria přestupku podle § 46 tr. zák. o přestupcích; stíhání tohoto přestupku náleží však podle § 19 bod 2 zák. čl. XXXIV: 1897 do příslušnosti služnovského úřadu; proto okresní soud právem vyslovil, že spisy jest postoupiti služnovskému úřadu v Čaci za účelem příslušného jednání.
Okresní úřad v Čaci jako policejní trestní soud — nastoupivší dle § 6 zák. ze dne 29. února 1920 č. 126 Sb. na místo služnovského úřadu v Čaci — prohlásil se usnesením ze dne 8. ledna 1923 nekompetentním k rozhodování v této trestní věci, ježto inkriminované výroky neobsahují kriteria přestupku § 46 zák. čl. XL: 1879; zároveň vyslovil, že věc předloží senátu pro řešení kompetenčních konfliktů; spisy byly pak tomuto senátu předloženy županským úřadem v Turč. Sv. Martině.
Konfliktní senát dospěl v této věci k těmto závěrům:
Podle § 4, odst. 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. předpokládá záporný konflikt kompetenční, o jaký podle názoru úřadů jde v daném případě, že popřena byla příslušnost v jedné a téže věci jak řádným soudem, tak i úřadem správním; předpokládá tudíž cit. zákonné ustanovení, že jak soud, tak i úřad správní zodpověděl záporně otázku své příslušnosti. Tomu však v daném případě, pokud jde o soud, nebylo.
Sedrie trenčínská prohlásila sice ve svém usnesení ze dne 24. listopadu 1922, že řádné soudy nejsou věcně příslušné k rozhodování trestní věci, o niž v daném případě šlo; v dalším kontextu svého usnesení uvedla však sedrie, že neshledává v činu, který byl v daném případě obžalovanému za vinu kladen, znaky skutkové podstaty deliktu podrobeného judikatuře řádných soudů.
Zmíněné usnesení sedrie jest tedy vlastně — podle svého obsahu — výrokem meritorním, jímž se obžalovaný, pokud byl stihán pro delikt podrobený judikatuře řádných soudů, sprošťuje obžaloby a to pro nedostatek známek, jichž souhrn tvoří skutkovou podstatu trestního činu podrobeného pravomoci řádných soudů.
Otázka skutkové podstaty deliktu není však totožnou s otázkou příslušnosti, jak patrno z toho, že kdyby došlo k vynesení rozsudku, nebyl by soud mohl sprostiti obžalovaného pro svou nepříslušnost, nýbrž pro to, že skutek, který jest předmětem obžaloby, nemá zákonem předpokládaných známek trestního činu soudem stihatelného, a není tedy skutkem trestním podle trestního zákona tvořícím základ judikující činnosti řádného soudu (§§ 521 a 326 č. 1 uh. tr. řádu) — tudíž z důvodů meritorních.
Nešlo tedy na straně soudu v daném případě o popření příslušnosti, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé a v postoupení spisů soudem úřadu správnímu nelze shledávati nic jiného nežli opatření, aby, když trestní čin řádným soudem stihatelný odpadl, úřad správní, shledá-li v něm skutkovou podstatu činu, jehož stihání náleží úřadům správním, podrobil skutek ten své vlastní judikující činnosti. Při tom úřad správní může sice skutkovou podstatu činu toho samostatně posuzovati, nesmí se však již vraceti k otázce, která byla soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a tím i pro úřad správní závazně rozřešena. Ve výroku sedrie nelze proto shledávati negativní rozhodnutí o příslušnosti řádných soudů. Potom však není tu ani kompetenčního konfliktu, jejž by konfliktní senát měl rozhodovati.
Byla tedy věc v daném případě neprávem vznesena před konfliktní senát, pročež slušelo návrh zamítnouti podle § 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jako nepřípustný.

Citace:

Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1337-1353.