— 76 —

Praktické případy.

Rušení držby dopustí se také představený obce, který vykonávaje usnesení obecního výboru vsáhne do cizí soukromé držby.
Okres, soud v B. konečným usnesením ze dne 28. července 1909, č. j. C 206/9/4 vyhověl žalobě manželů Š. a nalezl právem, že žalovaný starosta městyse Sv., Václ. C., dav odkliditi z prostranství, zapsaného v seznamu veřej, statku, drátěný plot žalobců a dav — 77 —
vykopati ze země jejich žentour mlátícího stroje, porušil svémocně držbu žalobců, že jest povinen vše uvésti v předešlý stav svým nákladem a vyvarovati se každého budoucího svémocného činu rušebního, podstatně z těchto
důvodů:
Stavení žalobců sousedí na levo s veřejným statkem parc. č. 2039/2 a 50, koutem to sevřeným s jedné strany kostelními schody, s druhé stodolou žalobců. Tento kout si žalobci před třemi roky z předu ohradili od dolního stupně kostelních schodů skoro kolmo na svou stodolu drátěným nízkým plotem, za nímž naproti vratům stodoly zasadili do země žentour na pohánění mlátícího stroje dobytkem. Tento plot jako ochranné zařízení žentouru žalovaný starosta dal s žentourem v květnu 1908 odkliditi; avšak žalobci postavili si 23. června 1908 na starém místě plot i žentour znovu.
Dne 23. července 1909 žalovaný starosta na základě usnesení obecního výboru rozkázal obecnímu strážníkovi a dvěma dělníkům, aby plot strhli a žentour ze země vyňali.
Z námitek žalovaného starosty: 1. že tato věc nenáleží před soud, nýbrž před samosprávné úřady, 2. že rušební čin starostův není svémocným, 3. že starosta není pasivně legitimován k tomuto sporu a 4. že žalobci nenabyli držby k sporné ploše, nejdůležitější jest námitka, že starosta nemá býti jako pasivní subjekt procesní do této rozepře zatahován (3.). Námitky tyto soudce vesměs odbyl asi těmito stručně podanými
důvody:
Dle faktického zjištění jest zcela zřejmo, že neběží zde o veřejné zájmy, nýbrž jedině o zájmy rázu soukromoprávního. Proto žalovaný, chtěl-li hájiti interes obce, měl a musil proti opětnému postavení plotu a žentouru v červnu 1908 nastoupiti toliko cestu soudní. Jako jest tedy neodůvodněnou námitka žalovaného starosty, jíž si osobuje kompetenci k rozhodnutí této věci, tak bylo zamítnouti těž ostatní dvě námitky, že žalobcům se nedostává držby a že na straně žalovaného není svémocného rušení jejich držby. Vždyť žalobci proti obojímu zbourání plotu a odstranění žentouru se bránili r. 1908 žalobou vlastnickou, letos žalobou z rušení držby, tvrdíce stále, že jsou jak vlastníky, tak i držiteli sporné plochy; jejich dnes tvrzeně držení jest v této rozepři úplně dokázáno. Žalovaný starosta byl od žalobce přípisem zavčas upozorněn, kterou cestou na žalobce nastupovati musí, takže jeho rozkaz letos vydaný, aby plot i žentour byl odklizen, jest již proto svémocným, že dokázaný skutečný stav držební delší dobu trvající s pominutím úřadu k tomu povolaného měl se změniti proti vůli žalobců rozkazem tímto.
Že se na tom obecní výbor usnesl, na věci pranic nemění, a že žalovaný starosta jednal jen, vykonávaje toto usnesení, nezpůsobuje — 78 —
u něho taktéž nedostatek pasivní legitimace, poněvadž dle § 53. mor. zřízení obec. starosta má právo i povinnost nevykonati usnesení odporující zákonům, a poněvadž vzhledem k tomu, že výbor jako orgán pouze se usnášející a dozorčí (§ 29. l. c.) výkonné moci nemá, jest starosta orgánem za obec jednajícím (§ 52. l. c.). Žalují-li tudíž žalobci na žalovaného jakožto představeného obce, jest námitku stran nedostatku pasivní legitimace prohlásiti za nedůvodnou.
C. k. zem. soud v Brně usnesením ze dne 30. srpna 1909, č. j. R II. 267/9/6 ; rekursu Václ. C. vyhověl, konečné usnesení prvního soudce změnil a žalobu manželů Š. zamítl z těchto
důvodů:
Správně odůvodnil soudce první stolice, že žalobci jsou v držbě sporného pozemku, že v držbě té svémocně byli rušeni a že k rozhodování rozepře příslušným jest soud.
Ale jinak se to má s otázkou pasivní legitimace žalovaného. V příčině té soud rekursní nemohl sdíleti názoru soudce prvého. Plyneť ze skutkové povahy jím zjištěné, že žalovaný, dávaje rozkaz k odklizení plotu a žentouru, nejednal jménem svým, nýbrž jako representant obce Sv. jménem jejím. Totéž vysvítá z obsahu celé korespondence mezi žalobci resp. žalobcem a obecním úřadem vedené; neboť ve všech žalobci zaslaných přípisech výslovně jest psáno, že pocházejí od obecního úřadu ve Sv. a také žalobce zasílal své odpovědi na dopisy obecnímu úřadu, pokud se týče představenstvu obce Sv. Hlavně jest to zřejmo z dopisu ze dne 15. července 1909 žalobci zaslaného, v němž se mu oznamuje, že obec. výbor ve Sv. se usnesl, aby ohradu a žentour z parc. č. 2039/2 a 50 odstranil, ježto by jinak tyto věci na jeho útraty odstraněny byly. Žalovaný jakožto výkonný orgán obecní vykonal pouze usnesení obecního výboru a nelze mu proto na vrub přičítati rušební čin, za který musí býti odpovědnou obec starostou zastupovaná, pročež pro rušení držby nelze na něho žaloby podávati. Jest tudíž námitka nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného odůvodněna.
C. k. nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 6. října 1909, č. j. —R. III. 339/9/1,dovolací stížnosti žalobců vyhověl, usnesení soudu rekursního změnil a usnesení soudu prvého obnovil.
Důvody:
Dle § 339. ob. zák. obc. držitel má právo žalovati na každého, kdo ho ruší v soukromoprávní držbě. Žalující nebyli tudíž, byť i jim bylo známo, že toto rušení držby se stalo u výkonu usnesení obecního výboru, povinni obracet se s žalobou svou, kterou se domáhali soudní ochrany proti uvedenému rušení své soukromé držby, pouze proti obci Sv., jakožto té, která byla podněcovatelkou resp. původ- — 79 —
kyní porušení držby nastalého usnesením obecního výboru, jakožto orgánu o záležitostech obecních se usnášejícího (§ 29. obec. zříz. ze dne 15. března 1864, z. z. pro markr. Mor. č. 4); naopak dle všeobecného znění § 339. ob. zák. obč. byli oprávněni pohnati před soud i toho, kdo bezprostředně dal podnět k rušivému činu.
Jak nižší soudové souhlasně zjišťují, žalující byli v držení částí půdy ve spor pojatých, poz. parcel č. 80 a 2039/2 ve Sv., a na nich zřízeného žentouru a drátěného plotu. Obec Sv., jež jest dle § 27. cit. obec. řádu povinna dbáti platných zákonů, neměla práva hájiti svého domnělého vlastnictví k označeným pozemkovým plochám autoritativně a usnášeti se, že žalobce zbaví násilně držby jejich. Žalovaný, jemuž žalující ohlásili dopisem ze dne 17. července 1909, že se budou domáhati soudní ochrany proti každému bez jejich svolení a proti jejich vůli provedenému zasažení do držby řečených nemovitostí, byl tedy povinen, zastaviti dle § 53. l. c. výkon usnesení obecního výboru, které za tohoto stavu věci nelze srovnati se zákonnými ustanoveními o držbě a její ochraně, a vyžádati si rozhodnutí úřadu politického. Opatření obecním výborem usnesené a od žalovaného přes protest žalobců provedené jeví se svémocností, za kterou žalovaný, třeba jednal jako vykonavatel za obec, hledě k ustanovení § 53. ob. zř., jest odpověden, poněvadž pořad násilného vytlačení z držby jím volený byl svémocný. Mínění soudu rekursního, že žalovaný není k této žalobě pasivně legitimován, jest právně mylné. F. N.

Citace:

Rušení držby dopustí se také představený obce, který vykonávaje usnesení obecního výboru vsáhne do cizí soukromé držby.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, s. 100-103.