NPD documents search: Sociální revue, 7 (1926) - Péče o válečné poškozence.

Čís. 2129.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Ustanovení §§ů 1 a 6 zákona týká se i neperiodických tiskopisů (§§y 24, 28 zákona).
Obchodní nebo průmyslový podnik (firma) není korporací ve smyslu §u 492 tr. zák.
(Rozh. ze dne 9. října 1925, Zm I 362/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem.
Rozsudkem okresního soudu v Broumově ze dne 23. srpna 1924 a rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 1924 porušen byl zákon v ustanovení §§ů 492, 493, 495 tr. zák. a §§ů 1, 2, 9 čís. 1 tr. ř. a §u 28 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., rozsudky ty se zrušují a obžalovaní sprošťují se podle §u 259 čís. 1 tr. ř. z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ů 491, 493 tr. zák., jehož se prý dopustili uveřejněním plakátu v červenci 1924 v B. a okolí, v němž byla viněna Východočeská knihtiskárna a nakladatelství, společnost s r. o. v B. z opovržlivých vlastností a z opovržlivého smýšlení, aniž by byly uvedeny určité skutky.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Broumově ze dne 23. srpna 1924 byli obžalovaní uznáni vinnými přestupkem proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák. Přestupku toho dopustili se podle rozsudku tím, že v červenci 1924 v B. a okolí, davše zhotoviti a rozšířiti plakáty, v nichž soukromí obžalobci jako zástupci Východočeské knihtiskárny a nakladatelství, společnost s r, o. v B. byli viněni z opovržlivých vlastností a z opovržlivého smýšlení, aniž by byly uvedeny určité skutky. Tento rozsudek byl krajským jako odvolacím soudem v Hradci Králové dne 29. října 1924 potvrzen z důvodů uvedených soudem prvé stolice s dodatkem, že v tomto případě jde o urážku na cti tiskem, tudíž o přečin podle §u 493 tr. zák. a že byl vlastně okresní soud k projednání a rozhodnutí v této trestní věci nepříslušným. Ježto však v tomto ohledu nebyla se strany obžalobců uplatňována zmatečnost, nemohl odvolací soud vzhledem k ustanovení §u 475 čís. 2 tr. ř. naříditi zrušení rozsudku prvého soudu a musil rozhodnouti ve věci samé.
Rozsudky obou stolic porušují zákon. Soukromá obžaloba byla podána pro obsah v B. tištěného a rozšiřovaného plakátu. Podle §u 493 tr. zák. jsou urážky na cti, jsou-li spáchány tiskopisy, přečiny. Dle §u 484 tr. ř. a článku VI. A uvoz. zák. k tr. ř. jsou pro přečiny, spáchané obsahem tiskopisu, příslušný soudy porotní. Toto stěžejní ustanovení bylo odstraněno §em 40 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., podle něhož předpisy §u 484 tr. ř. a článku VI. A uvoz. zák. k tr. ř. neplatí, jde-li o trestné činy v zákoně tom uvedené. V §u 1 tohoto zákona čís. 124/24 sb. z. a n. jest výslovně uveden přečin proti bezpečnosti cti, trestný podle §u 493 tr. zák., a, podle §u 28 téhož zákona čís. 124/24 sb. z. a n. přísluší konati hlavní přelíčení o obžalobách tohoto druhu sborovým soudům prvé stolice před pěti soudci (odstavec druhý), z nichž dva jsou přísedící z lidu, kmeti. Příslušným byl tedy v této trestní věci sborový soud prvé stolice (soud kmetský). V §u 1 zákona uveden jest ovšem přečin podle §u 493 tr. zák., spáchaný obsahem periodického tiskopisu, kdežto v tomto případě jde o plakát, tedy o tiskopis neperiodický. Než, třebaže v §u 1 zákona čís. 124/24 sb. z. a n. mluví se toliko o činech, spáchaných obsahem periodického tiskopisu, § 24 zákona výslovně rozšiřuje některá ustanovení předchozích paragrafů i na tiskopisy neperiodické. Mezi nimi jest i § 1 a 6. Legislativně — technicky nemá zvláštní ustanovení §u 24 jiného významu, než zkrácení dikce příslušných paragrafů a vytčení odchylek. Jest proto nutno v důsledku ustanovení §u 24 v paragrafech v něm citovaných všude za slovo »periodický« vložiti slovo »neperiodický« a pak nemůže býti pochybnosti o výkladu §u 28. To bylo též důvodem, že v §u 24 nemusil býti citován paragraf, za ním pořadově teprve následující. Ostatně viděti úmysl zákonodárcův zjevně též z nadpisu zákona, jenž došel projevu i ve zprávě výboru ústavně právního ze dne 20. května 1924 tisk 1884, kteráž ve vyjádření k §u 28 v posledním odstavci uvádí, že sborový soud prvé stolice jest příslušným pro delikty, spáchané tiskopisem periodickým i neperiodickým, neboť § 28 odstavec prvý výslovně mluví o žalobách pro trestné činy, uvedené v §§ech 1 a 6, a v těchto paragrafech uvedené činy mohou býti spáchány tiskopisy jak periodickými tak i neperiodickými. Odvolací soud sice zjišťuje pochybení okresního soudu, rozhodnuv však ihned ve věci samé, vynesl tím sám rozsudek pro nepříslušnost absolutně zmatečný; seznav, že okresní soud rozhodl o činu, zakládajícím skutkovou povahu přečinu, měl si buď ve smyslu §u 475 čís. 2 tr. ř. případný návrh státního zástupce vyžádati, rozsudek okresního soudu zrušiti a zákonné řízení zaříditi, nebo, nemaje tohoto návrhu, postoupiti spisy generální prokuratuře k řízení podle §u 33 tr. ř.
Obě stolice zastávají dále právně mylný názor, že Východočeská tiskárna a nakladatelství, společnost s r. o. v B. byla oprávněna svými zákonnými zástupci podati soukromou obžalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák. Tím přiznali oné tiskárně vlastnost zákonem uznané korporace podle §u 492 tr. zák. Pojem korporace, zákonem uznané, není v §u 492 tr. zák. blíže označen. Zákon v §u 487—491 a 496 tr. zák. nikde nenaznačuje, že hromadné jednotky více osob mohly by býti podmětem nebo předmětem urážky na cti. Ustanovení §u 492 v trestním zákoně z roku 1803 nebylo, vyskytlo se teprve v trestním zákoně z roku 1852, jest ustanovením výjimečným a spočívá na fikci, zabezpečující určitým úhrnným útvarům ochranu cti, a to rodině, veřejným úřadům a také korporacím, zákonem uznaným. Okruh hromadných jednotek, jež mohou býti způsobilým předmětem urážky na cti, byl rozšířen článkem V. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863 na urážky na cti, jichž se někdo dopustil proti sněmovně poslanců nebo senátu, proti některému veřejnému úřadu, proti armádě neb loďstvu republiky, nebo proti některému samostatnému oddělení armády neb loďstva tohoto (zák. ze dne 23. července 1919, čís. 449 sb. z. a n.). Posléze byl rozšířen tento okruh podle §u 27 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. na periodický tiskopis, jenž byl uražen. Periodické tiskopisy (noviny) jsou zpravidla společenskými podniky a byla jim přiznána teprve zvláštním zákonem způsobilost, býti předmětem urážky na cti.
Bývalý nejvyšší soud vídeňský plenárním rozhodnutím ze dne 12 března 1902, čís. 3602 (viz Manz druhá poznámka k §u 487 tr. zák.) vyslovil, že, nehledíc k výjimečným ustanovením §u 492 tr. zák., může býti předmětem urážky na cti jen osoba fysická, nikoliv však podnik hospodářský jako takový; vyjádřena-li však v útoku proti němu zároveň urážka na cti osob, na podniku spolupůsobících, vznikne každé z těchto osob soukromé právo žalobní. Totéž stanovisko zaujímá Lorenz, Gerichtszeitung 1902 čís. 19 a Lammasch, Grundriss IV. vyd. str. 84. Namnoze přiznává se vlastnost zákonem uznané korporace všem spolkům, spočívajícím na spolkovém zákoně ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. zák. Tak zejména Finger II. str. 262, Kallab »O způsobilosti býti stranou« str. 97. Avšak podniky hospodářské, vypočtené na zisk, jsou podle §u 2 zákona výslovně z působnosti jeho vyňaty. Zastupován jest i náhled, že zákonem uznanou korporací ve smyslu trestního zákona rozuměti dlužno jen sdružení osob, jež nemusí býti ani právnickou osobou, kterémužto sdružení však připadá určitý význam veřejnoprávní, jako na př. komory obchodní, advokátní, lékařské atd. (viz Siess »Beleidigung von Körperschaften« Gross Archiv 38/1910).
Jelikož čest jest vlastností čistě osobní, nemůže bez zákonné fikce přiznána býti obchodním a průmyslovým podnikům, náležejícím jednotlivci nebo více nebo méně značnému počtu osob. V četných případech, jako při akciových společnostech anebo družstvech akcionář (podílník) o druhém ani neví, osobní čest jednotlivcova nemůže přijití ani v úvahu, neboť podílníkem jest, kdo disponuje podílem. Již z toho důvodu nelze přiznati takovýmto hromadným podnikům název korporace, ježto se název ten podle své povahy na ně vůbec nehodí. Představitelem obchodního podniku jest jeho jméno, firma, za níž, třeba naznačovala společenský poměr, může státi a často také stává jen jediná osoba a tu zajisté nelze mluviti o takovém podniku jako o korporaci zákonem uznané. V projednávaném případě byla podána soukromá obžaloba Východočeskou tiskárnou a nakladatelstvím v B. a podepsána jest tato tiskárna jen svou firmou. Ani obžaloba ani obsah závadného plakátu nepoukazují k tomu, že vedle útoku na Východočeskou tiskárnu v B. stal se též urážlivý výpad na zástupce společenstva Josefa S-a a Augusta S-a, buď jmenovitě nebo znameními, na ně dopadajícími. Za toho stavu věci jest úplně nerozhodno, že rozsudky nevyslovují, že uraženou byla žalující Východočeská tiskárna, nýbrž její zástupcové Josef S. a August S. jako soukromí obžalobci. Spatřovati jest v tom naopak další porušení zákona v předpisech §u 495 odstavec prvý tr. zák. a §u 2 odstavec druhý tr. ř., neboť tito jménem vlastním obžaloby nepodali. Podali ji jen jménem Východočeské tiskárny, které však, jak dovoženo, nedostávalo se oprávnění k podání soukromé obžaloby. Bylo proto trestní řízení zavedeno bez návrhu zákonně oprávněného obžalobce, pokud se týče byli obžalovaní odsouzeni pro urážku, ohledně níž nebylo soukromé obžaloby domněle uražených. Rozsudky obou stolic jsou zmatečnými i podle §u 281 čís. 9 c) tr. ř. Bylo proto k návrhu generální prokuratury ve smyslu §§ů 33 a 479 tr. ř. uznáno podle §u 292 tr. ř. právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 3538.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 404-405.