NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 481.

Zabírání budov: I. * V řízení o zabrání budovy dle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. sluší, když byla budova prodána pod resolutivní výminkou, že nebude zabrána, přiznati postavení strany jak dřívějšímu majiteli (prodavšímu budovu) tak i majiteli nynějšímu (kupci). — II. * Není podstatnou vadou řízení dle § 3 zák. z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., nebyli-li k němu přibráni fideikomisární substituti nynějšího vlastníka. — III. * Předpisu § 1 zák. z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., dle něhož jest zabrání přípustno jen pro účely veřejné, neodporuje, byla-li budova zabrána pro účely lidové opery. — IV. * Zákon z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nenařizuje imperativně, že by otázka vykázání místností pro uložení zařízení (§ 8) musila nezbytně dojíti svého vyřízení již v řízení zabíracím. — V. * Přidělení náhradních místností ve smyslu § 2 zák. z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. není bezvýjímečně třeba, není-li zabráním podmíněno přeložení sídla povolání dosavadního uživatele, nýbrž toliko (místní) obmezení rozsahu jeho podniku.
(Nález ze dne 28. června 1919 č. 5941.)
Věc: Eduard Tichý a společníci v Karlíně, Emilie Grusová ve Vídni, Gustav Pley a Anna Heřmanová v Praze proti ministerstvu veřejných prací v Praze stran zabrání divadla Varieté v Praze.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost. Důvody: Zemská správa politická v Praze zabrala výnosem ze dne 1. dubna 1920 č. 8 E 72/7 na základě zákona ze dne 1. června 1919 č. 332 sb. zák. a nař. o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné budovu divadla Varieté v Karlíně čp. 283 se vším stavebním příslušenstvím ve smyslu stavebního řádu za přiměřenou náhradu pro účely veřejné, protože pro konkrétní účel, to jest pro umístění Lidové zpěvohry v Praze, společnosti s ručením omezeným se sídlem v Praze, není jiných vhodných místností a protože v daném případě není ani nutno majitele, pokud se týče uživatele bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě.
Ze zabrání při tom vyloučeny: 1. byt spolumajitele budovy Eduarda Tichého o 5 pokojích, kuchyní a příslušenství;
2. dvě přízemní místnosti vedle hlediště, jež ponechány k provozování dosavadní živnosti hostinské.
Zároveň vysloveno, že v zabrané budově zemská správa politická v Praze kromě toho vykáže potřebné místnosti pro uložení zařízení a inventáře budovy, jež jest majetník zařízení povinen tam na své nebezpečí odkliditi. Náklad s tímto odklizením spojený bude nahrazen.
V rozhodnutí se podotýká:
Veřejnost účelu Lidové zpěvohry v Praze, společnosti s ručením obmezeným se sídlem v Praze, jest zřejmá již z vyjádření ministerstva školství a národní osvěty v Praze ze dne 22. března 1920 č. 18387/2337 n. o., přehlášeného při ústním jednání, jakož i z té okolnosti, že podnik Lidové zpěvohry v Praze jest nesporně pro kulturní potřeby národní veliké důležitosti, z kteréžto příčiny bude činnost tohoto podniku také určitými podmínkami ministerstva školství a národní osvěty v Praze po stránce umělecké vázána.
Lidová zpěvohra musí v nejbližší době vykliditi místnosti Heinovky na Král. Vinohradech a není naprosto možno opatřiti jí jiné vhodné místnosti v obvodu velké Prahy.
Divadlo Varieté přestalo existovati tím, že nebyla prodloužena dosavadní licence varietní Eduardu Tichému, do dne zabrání není ani žádného jiného majitele licence varietní pro budovu divadla Varieté v Karlíně a není tudíž třeba uživatele umístiti v budovách jiných.
Jest nepochybno, že by Eduard Tichý i ostatní spolumajitelé, pokud se týče uživatelé svých zkušeností a svého kapitálu docela dobře mohli obchodně užíti bez nenahraditelné hospodářské újmy v podniku jiném, podobného rázu, třeba v jiném místě.
Stran nároků náhradních odkazuje se ve výnose na ustanovení odst. 5 a 6 §§ 4 a 6 výše uvedeného zákona.
Proti tomuto výnosu podali stížnosti:
1. Eduard Tichý, Emilie Tichá, Kristína Lӧblová, Františka Tichá, Charlotta Tichá a Emilie Grussová, dále 2. Eduard Tichý a Anna Tichá a konečně 3. Gustav Pley a Anna Heřmanová.
Ministerstvo veřejných prací naříkaným rozhodnutím těmto odvoláním nevyhovělo a potvrdilo rozhodnutí první stolice z jeho důvodů i z důvodů dole uvedených. Zároveň uložilo zemské správě politické:
1. aby za účasti zájemníků vykázala v zabrané budově majetníkům místnosti k uschování zařízení a inventáře, 2. aby zajistila, že před uschováním věci budou inventárně popsány a sepsány,
3. aby od Lidové zpěvohry vyžádala závazné prohlášení, že zemské politické správě ručí za veškerou škodu na uschovaných věcech, z níž by tato snad byla činěna ve smyslu citovaného zákona zodpovědnou.
V důvodech svých uvádí ministerstvo toto:
»Knihovním spoluvlastníkem zabrané budovy jest Eduard Tichý, nikoliv jeho děti MUC. František a Anna, s nimiž šetření dle § 3 cit. zákona správně prováděti se nemuselo. Námitky jejich v tomto směru nejsou tedy odůvodněny.
Dle společenské smlouvy jest Lidová zpěvohra projektována jako prvořadý operní podnik, pro který je třeba rozsáhlé divadelní budovy. Takovou je notoricky v Praze jen budova zabraná. Vhodnost její k zamýšlenému účelu potvrdili při komisionelním šetření ministerstvo školství a národní osvěty i státní technik, který jmenovitě vyslovil, že technicky lze provésti adaptace, jichž divadelní řád vyžaduje. O stavebních úpravách dlužno majetníka budovy vyslechnouti až po pravoplatném zabrání (§ 4, odst. 3 cit. zák.), kdežto povolání divadelních komisí nenáleží vůbec do řízení o zabrání.
Veřejnost účelu Lidové zpěvohry potvrdilo ministerstvo školství a národní osvěty průběhem řízení i v přípise z 23. dubna 1920 č. 26463/3299 n. o., v němž žádalo za uspíšení vyřízení záležitosti a umožnění podniku Lidové zpěvohry, jehož činnost prohlašuje výslovně za účel veřejný.
Pro náhradní umístění přichází v úvahu pouze majitelka živnosti hostinské Emilie Tichá, jíž se však ponechávají obě restaurační místnosti, v nichž dle tvrzení v protokole z 13. března 1920 živnost se provozuje a jíž újma hospodářská, kterou by prokázané přes to utrpěla, bude dle ustanovení § 4, odst. 5 cit. zákona nahrazena.
Stavební příslušenství dle stavebního řádu dlužno míti za součást budovy zabrané, pročež jeho zabrání neodporuje zákonu. Na zařízení a inventář se zabrání ovšem nevztahuje.
K oprávnění Gustava Pleye a Anny Heřmanové nebylo přihlížeti, ježto koupili zabranou budovu pod resolutivní výminkou, že nebude pravoplatně zabrána. Ostatně nemohou míti více práv, než dosavadní vlastníci a uživatelé a k těm bylo v řízení přihlédnuto.
Nemůže býti pochybnosti o tom, že ve sporu o zabrání budov podle zákona ze dne 11. června 1919 musí býti přiznáno postavení procesních stran všem těm, kdož na základě jakéhokoli titulu právního jsou oprávněni budovy dotčené užívati, tedy dojista v prvé řadě vlastníkům.
Kdo však jako vlastník divadla Varieté přijde v úvahu, t. j. proti komu nález zabírací svého času svoji účinnost projeví, zda to bude Eduard Tichý, jenž toto divadlo prodal a dne 1. března 1920 odevzdal G. Pleyovi a Anně Heřmanové, či zda to budou tito noví nabyvatelé divadla jmenovaného, jest otázkou, jejíž zodpovídání jest závislo na definitivním výsledku nynějšího sporu, ježto — jak souhlasně udáno — prodej tento stal se pod resolutivní výminkou, že budova ona nebude zabrána.
Dokud není jisto, zda výminka tato se splní či nikoli, jest tu co do otázky vlastnictví stav jakési pendence, za jehož trvání jak prodavač, tak i kupci jsou právně interesováni na osudu, s jakým se setká sporná otázka záboru.
Není proto možno ani prodavači ani kupcům odpírati ve sporu tomto nastavení procesní strany a nutno tudíž uznati za mylný náhled vyslovený v důvodech naříkaného výnosu, »že k oprávnění Gustava Pleye a Anny Heřmanové nebylo přihlížeti«.
Ježto však týž výnos, podotýkaje, že posléz jmenovaní nemohou míti více práv než dosavadní majitelé, vlastně nález o stížnosti Eduarda Tichého materielně i na tyto kupce vztáhl a tím i ve věci samé o jejich rekursu rozhodl, zůstal onen náhled toliko theoretickým míněním úřadu, z něhož nebylo odvozeno praktických důsledků, jimiž by právo strany bylo dotčeno.
V souvislosti s touto otázkou jest i otázka, zda a pokud v řízení provedeném postavení strany příslušelo i dětem Eduarda Tichého, MUC. Františku Tichému a Anně Tiché, jako fideikomisárním substitutům otcovým. Otázka tato stala se pro řízení odvolací bezpředmětnou tím, že i tito účastníci podali rekurs a že naříkaný nález ve věci samé i na ně se vztahuje.
Pokud však těmito účastníky se uplatňuje, že řízení jest proto vadné, že v první instanci nebylo s nimi jako »majetníky« (§ 3 zák.) provedeno šetření, shledal nejvyšší správní soud námitku tuto bezdůvodnou, ježto dle § 3 cit. zákona stačilo provésti řízení s tím, kdo má faktickou a právní disposici stran používání budovy dotčené. Tím byl nepochybně fiduciář, jenž dle § 613 o. z. o. jest obmezeným vlastníkem s právy a povinnostmi uživatele a to tím spíše, že při úzkém vztahu rodinném bylo lze předpokládati, že otec náležitě respektoval i všechna práva svých dětí, jehož zájmy se v konkrétním případě se zájmy zmíněných dětí, jak stížností společně podanou jest prokázáno, úplně kryly.
Ostatně MUC. František a Anna Tichých ani netvrdí, že by jejich intervencí při šetření bylo se docílilo výsledků, jimiž by podklad rozhodnutí mohl podstatně býti změněn nebo posunut.
Ve věci samé uvažoval nejvyšší správní soud o stížnostech takto:
Provedenému řízení vytýká se předem zmatečnost z toho důvodu, že zahájeno bylo k podnětu Lidové zpěvohry, ač dle § 1 zákona iniciativa přísluší toliko zemské správě politické. Tato námitka nemá podstaty. Uvedený paragraf vyhrazuje zemské správě politické ovšem rozhodnutí o zabrání. Jakým způsobem však úřad tento dospěje k úsudku o účelnosti zavésti příslušné řízení, jest s hlediska právního zcela nerozhodno. Ani v tom, že zástupci Lidové zpěvohry byli k řízení přibráni, neshledal nejvyšší správní soud vady řízení, zvláště nikoliv vady podstatné. Ani znění zákona, ani všeobecné zásady pro řízení správní platné nebrání úřadu, aby vedle účastníků, jichž přibrání zákon obligatorně předpisuje, poskytl také jiným osobám jako zájemníkům, osobám přezvědným nebo znalcům možnost řízení se súčastniti; za jistých okolností může přizvání takovýchto osob býti nejen účelné, nýbrž přímo nezbytné, tak zejména i tenkráte, když bude třeba, aby se zřetelem k zamýšlenému upotřebení budovy, o jejíž zabrání jde, byl zjištěn rozsah potřebného zabrání.
Pokud se týče účelu, jenž byl v daném případě označen jako důvod zabrání budovy divadla Varieté, popírají stěžovatelé jednak, že by tu šlo o účel veřejný ve smyslu zákona zabíracího, jednak namítají, že řízení i v tomto směru bylo vadné.
V té příčině uvážil soud toto:
Zákon o zabrání budov pojem účelu veřejného nijak nevymezuje a také znění ani tendence zákona neposkytují nijakého podkladu pro to, aby při provádění zákona toho pojem veřejných účelů byl vykládán v jiném, zejména snad užším smyslu, než jaký mu jest obecně přiznán. Se zřetelem k tomu může nejvyšší správní soud po této stránce v daném případě toliko zkoumati, zdali účel, jímž zabrání bylo odůvodněno, dle své všeobecné povahy může pod pojem účelu veřejného býti zařazen.
Zabírací nález, jenž naříkaným rozhodnutím byl potvrzen, označuje jako konkrétní účel zabrání umístění Lidové zpěvohry v Praze, společnosti s r. o., a poukazuje stran veřejnosti účelu této společnosti jednak na vyjádření ministerstva školství a národní osvěty, jednak na kulturní důležitost onoho podniku. Jak zejména z onoho vyjádření ministerstva školství a národní osvěty vysvítá, bylo vlastním účelem a důvodem sporného zabrání opatření budovy pro operní divadlo lidové.
Že by se z pojmu veřejných účelů v obyčejném smyslu toho výrazu péče o umění, zvláště o umění pěstované divadlem a operou svojí povahou vymykala, uznati nelze. V té příčině budiž poukázáno k tomu, že již instrukce vydaná současně s divadelním řádem, vyhlášeným ministerským nařízením ze dne 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z., prohlašuje divadlo za mocnou páku lidového vzdělání a zmiňuje se o prostředcích, jimiž státní správa může účely umělecké, divadly sledované, podporovati. Byla tedy již tenkráte péče o umění divadelní pokládána také za úkol státu a tudíž za účel veřejný. Že by od oné doby vývoj názorů jednak o významu umění, zvlášť umění pěstovaného divadlem, pokud se týče operou, jednak o úkolech státu v tomto oboru, nebo že by kulturní vědomí a pojímání úkolů státních v době přítomné v oblasti státu československého dopouštělo úsudek, že péči o divadelní umění za účel veřejný v naznačeném smyslu toho času a v tomto státě již pokládati nesluší, sotva by si asi kdo troufal tvrditi. Tyto úvahy vedou však nezbytně k přesvědčení, že úřad zabíraje budovu divadla Varieté pro účel svrchu naznačený, t. j. aby tam mohla zřízena a provozována býti Lidová opera, nepřekročil ony meze, jež mu vytknuty jsou předpisem zákona, dle něhož zabrání připuštěno jest jen pro účely veřejné. Věcí úřadu správního bylo ovšem, aby uznav onen účel za veřejný, uvažoval dále jednak o naléhavosti onoho veřejného účelu, jednak o stupni zasažení v soukromá práva majitelů budovy jejím zabráním, jakož vůbec o veškerých důsledcích zabrání s hlediska dotčených tím zájmů veřejných i soukromých, a aby vzájemným uvažováním všech těchto zřetelů utvořil si úsudek o tom, je-li použití uvedeného předpisu zákonného v zásadě, jak vyloženo, přípustné, v konkrétním případě také ospravedlněno zřetelem racionelní správy státní. Výsledek úvah tohoto způsobu, jenž nejeví se býti konklusí utvořenou subsumpcí pod určitý předpis právní, nýbrž toliko závěrem utvořeným z daných faktických momentů podle zásad technických, nutno pokládati za část skutkové podstaty, na níž naříkané rozhodnutí jest založeno a jež dle § 6, odst. 1 zákona o správním soudě se vymyká zdejší kritice s hlediska právního. Nejvyšší správní soud nemohl proto výtky stěžovatelů, jež v tomto směru proti naříkanému rozhodnutí vznesli, učiniti předmětem svého věcného přezkoumání a mohl jen zkoumati, zda výtky formální proti tomu činěné jsou opodstatněny.
Vytýkají-li v té příčině stěžovatelé, že úřad uznávaje, že zabrání divadla jest označeným veřejným zájmem odůvodněno, opíral se neprávem o vyjádření ministerstva školství a národní osvěty, jest proti tomu uvésti, že ve směru tom nelze důvodně úřadu upírati právo, aby prve, než utvoří si úsudek o potřebě zabrání k určitému účelu veřejnému, vyžádal si dobrozdání odborníků neb i odborných úřadů jiných a použil jich, tvoře si svůj vlastní úsudek, při čemž ovšem není nikterak omezen ani co do volby oněch pomůcek ani není vázán došlými vyjádřeními. Není tu tedy této tvrzené vady řízení. O tom však, že rozhodnutí zemské správy politické ve věci vydané bylo rozhodnutím tohoto úřadu a nikoli rozhodnutím jmenovaného ministerstva, nelze dle stavu věcí pochybovati a stěžovatelé to ani netvrdí.
Okolnost, že »Lidová zpěvohra« jest podnikem soukromým, a to dle své povahy podnikem výdělkovým, o sobě nevyvrací úsudek, že jde při sporném zabrání o účel veřejný. Otázka, jak se státní správa postará o to, aby zajištěno bylo splnění onoho zamýšleného účelu veřejného, zdali budovy zabrané užije sama či odevzdá ji osobám soukromým, a jaké v tomto případě zjedná si záruky, lze posuzovati toliko s hlediska účelnosti a prozíravosti státní administrativy, nikoli s hlediska právního a nemohl tedy nejvyšší správní soud vůbec přihlížeti k vývodům stěžovatelů těchto otázek se týkajících, zejména k vývodům o tom, je-li společnost »Lidová zpěvohra« umělecky a finančně způsobilá využíti budovy jí přikázané náležitě na kulturní prospěch všeobecný. Totéž platí o úvahách týkajících se výhodnosti a nevýhodnosti celé akce s hlediska financí státních. Ostatně podotknouti jest, že řešení otázek právě naznačených dílem nenáleží k podstatnému obsahu řízení, jež ve smyslu § 3 zákona třeba provésti před zabráním, dílem netýká se nikterak subjektivních práv stěžovatelů.
Také námitky vznesené v tom směru, že byly tu jiné budovy vhodné pro účel, pro nějž byla budova Varieté zabrána, pokud se týče, že tato budova není pro účel onen vhodná, musil nejvyšší správní soud vyloučiti ze svého věcného posuzování. I posouzení a zodpovědění těchto otázek, jež jsou otázkami nikoli právními, nýbrž faktickými, náleží k zjištění skutkové povahy, které, jak již shora uvedeno, dle § 6, odst. 1 zákona o správním soudě věcnému přezkoumání tohoto tribunálu uniká. Nelze proto ani vejíti v rozbor výtky, že jsou vedle divadla Varieté také jiné objekty (budova Pistěkova divadla na Král. Vinohradech, budova stavovského německého divadla), které se k podobnému účelu hodí. Ostatně nemůže strana vyhnouti se určité povinnosti, jí po zákonu uložené tím, že by po případě stačilo, aby byl někdo jiný k splnění rovné povinnosti přidržen, ježto konkurence závazků nemůže jednotlivce v této konkurenci se nalézajícího liberovati. Otázka pak, zda budova divadla Pistěkova, již dle tvrzení stěžovatelů má Lidová zpěvohra k disposici, by se zřetelem k účelu a rozsahu podniku, o nějž jde, byla vhodná, mohly úřady na základě úředních znalostí poměrů (jest to budova dřevěná) posouditi i bez zvláštního šetření. Pro úsudek, že budova Varieté jest pro naznačený účel zásadně vhodná, poskytlo dobrozdání státního technika podané při místním šetření dne 13. března provedeném, jakož i prohlášení zástupce ministerstva školství z 30. března dostatečný podklad.
Stěžovatelé namítají dále, že také otázka přidělení náhradních místností nebyla náležitě řešena, a to jak co se týče náhradních místností pro podnik varietní, tak i co se týče místností náhradních pro provozování koncese hostinské.
V prvém směru neshledal nejvyšší správní soud, že by názor projevený v rozhodnutích úřadů správních, dle něhož za daného stavu věci přidělení náhradních místností pro podnik varietní vůbec potřebí není, odporovalo zákonu.
Zákon stanoví jako jednu z podmínek zabrání, že je možno uživatele bez nenahraditelné újmy jejich povolání neb ústavy bez poškození účelu, kterému budovy, o něž jde, dosud sloužily, vhodně umístiti v budovách jiných. Předpokládá tedy zákon zřejmě, že se v době zabrání budovy pro výkon nějakého povolání užívá nebo že slouží účelu nějakého ústavu. Že v době zabrání budovy Varieté se podnik varietní tam neprovozoval, že tu tedy nebylo uživatele, jemuž by budova ta sloužila k výkonu jeho povolání, jest mimo spor. Jeť nepopřeno, že v oné době po právu neexistovalo nějaké povolení (licence), jež by kohokoliv k provozování podniku varietního tam opravňovalo. Bylo tedy užívání budovy pro takový podnik v oné době již právně vyloučeno. Okolnost, že snad stěžovatelé nebo dřívější majitel takového povolení se domáhají pro onu budovu nového jeho udělení, nic nemění na skutečnosti po právu jedině rozhodné, že tehdy budovy pro naznačený podnik nepoužívali a — jak vyloženo — ani užívati nemohli. Nebylo tu tedy předpokladu, z něhož by pro úřad vyplývala tvrzená povinnost přiděliti místnosti náhradní. Tím méně možno tu mluviti o nenahraditelné újmě povolání uživatelů.
Pokud týče se nutnosti přikázání náhradních místností k provozování živnosti hostinské, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Dvě přízemní místnosti restaurační byly zabíracím nálezem ze zabrání výslovně vyloučeny a ponechány k provozování dosavadní živnosti hostinské. Jde tedy v podstatě jednak o otázku, zdali okolnost, že živnost ta dříve provozována byla také v hledišti, zakládá nárok majitelky koncese na přikázání náhradních místností, pokud se týče, je-li v tomto směru důvodná námitka, že jí vzejde nenahraditelná hospodářská újma povolání. Zákon má jak v § 1, tak i v § 2 na zřeteli zřejmě případ nejobyčejnější, že zabrání budov podmiňuje vystěhování dosavadního uživatele a tím i přeložení sídla povolání. Zásady, jež došla výrazu v 1. odstavci § l, že totiž jinakým umístěním dosavadních uživatelů nesmí vzniknouti nenahraditelná újma jejich povolání, dlužno se zřetelem k úmyslu zákona, poskytnouti uživatelům dosavadním ochranu v mezích tímto předpisem vyznačených, užíti také v případě přítomném a bylo by ve smyslu této zásady uznati zabrání budovy nepřípustným, kdyby omezením dosavadního provozu hostinství, podmíněným právě zabráním dosavadního hlediště, způsobena byla nenahraditelná hospodářská újma povolání majitelky koncese. Žalovaný úřad prohlásiv ve svém rozhodnutí, že újma, která Emilii Tiché přes ponechání oněch dvou restauračních místností vznikne, bude jí dle ustanovení § 4, odst. 5 zákona nahrazena, vycházel zřejmě z předpokladu, že újma nenahraditelná nebude. Že by v oněch dvou restauračních místnostech provozování povolání hostinské živnosti bylo nemožno, vůbec nebylo tvrzeno a není také možno míti za to, že pouhým omezením rozsahu, v jakém se živnost provozuje, a podmíněným tím zmenšením jejích výtěžků vzniká újma, která se nedá in natura nebo v penězích nahraditi a že tudíž záboru vadila překážka zákonná v § 1, odst. 1 cit. zákona uvedená. Se zřetelem k těmto okolnostem spisy doloženým a k patrnému úmyslu zákona nejvyšší správní soud neshledal v naznačeném směru, že by úřad neuznav, že by majitelce koncese hostinské vznikla nenahraditelná hospodářská újma jejího povolání, nesprávně vyložil zákon nebo neměl pro své rozhodnutí dostatečného skutkového podkladu ve spisech.
Zbývá tu tedy ještě zkoumati otázku, zdali lze ze zákona vyvoditi bezpodmínečný nárok dosavadního uživatele na přikázání náhradních místností i v takovém případě, kdy zabrání nevylučuje další provozování povolání v dosavadním sídle, nýbrž jen je, jako v daném případě, omezuje, tedy když zabrání se vztahuje toliko na část místností dosud provozování povolání věnovaných. Proti výkladu zákona, jenž by na otázku tuto přisvědčoval, mluví již znění § 2, jenž nařizuje přidělení místností, které by »pokud možno« hověly oněm účelům, jimž sloužily zabrané místnosti. Nežádá tedy zákon bez výhrady přikázání místností naprosto rovnocenných. Ze srovnání tohoto předpisu se zásadou § 1, odst. 1, jež stanoví, že ze zabrání nesmí dosavadním uživatelům vzejíti »nenahradite1ná« hospodářská újma jejich povolání, a ustanovením odst. 5, § 4 o náhradě za hospodářské újmy, které majetník nebo uživatel utrpí, lze pak právem dovoditi, že podle úmyslu zákona tenkráte, kdy jako v daném případě zabrání působí jen omezení rozsahu výkonu povolání, nepodmiňujíc nezbytně přeložení jeho sídla, také přikázání náhradních místností je nutným jen, pokud toho vyžaduje zamezení nenahraditelné hospodářské újmy povolání, kdežto jinaké újmy hospodářské mohou vyváženy býti náhradou podle uvedeného předpisu § 4.
Jak svrchu vyloženo, nelze v případě přítomném za to míti, že by odnětím možnosti provozovati hostinství v hledišti divadla Varieté způsobena byla majitelce koncese nenahraditelná hospodářská újma jejího povolání a není proto podle názoru nejvyššího správního soudu ani odůvodněn nepodmíněný nárok na přidělení místností náhradních.
K námitce, že přízemní místnosti restaurační byly přikázány bez vedlejšího příslušenství, nejvyšší správní soud přihlížeti nemohl, neboť tato námitka nebyla v pořadu instancí správních vznesena.
Gustav Pley a Anna Heřmanová tvrdí ve stížnosti, podobně jako již v odvolání k druhé stolici, že jim přísluší nárok, aby jim byly ponechány obytné místnosti v prvém patře mimo byt Eduarda Tichého, jenž ze zabrání byl vyňat. K tomu jest předem podotknouti, že při místním šetření ze dne 6. března 1920 bylo konstatováno, že v prvém patře budovy jsou mimo byt Tichého tři pokojíčky, toho času neobývané. V řízení předcházejícím před vydáním zabíracího nálezu první stolice jmenovaní stěžovatelé ani neuvedli, že tyto místnosti jsou jejich bytem, ani že jich jinak užívají a také nežádali jejich vyloučení ze zabrání, a neměl tedy úřad prvé stolice vůbec podnětu, aby o vyloučení místností těch uvažoval. Jestliže však dle odst. 1. § 4 zabráním i ti, kdo zabraných částí budov dotud skutečně užívali, pozbývají práva jich užívati, lze tím méně uznati za odůvodněný nárok po vydání platného zabíracího nálezu vznesený, aby některé části zabrané budovy byly nově k používání ponechány.
Pokud se týče konečně námitky, že místnosti k uschování zařízení a inventáře měly býti vykázány zároveň se zabíracím nálezem, neshledal nejvyšší správní soud ani tuto námitku důvodnou. O opatřeních stran zařízení budovy, o jejíž zabrání jde, nejedná zákon za příležitosti úpravy vlastního řízení zabíracího (§§ 1—3), nýbrž teprve v § 8, kde poukazuje na možnost zvláštní úmluvy mezi stranami a podotýká, že teprve když k úmluvě o převzetí zařízení toho zemskou správou politickou nedojde, vykáže zemská správa politická pro uložení zařízení místnosti potřebné. Již v podstatě věci samé tkví, že úmluva taková může býti sjednána teprve, až otázka záboru sama v zásadě je rozřešena, z čehož lze důvodně usuzovati, že není imperativně nařízeno, aby již v řízení zabíracím otázka uložení zařízení došla svého vyřízení.
Nelze proto spatřovati nezákonnost v tom, že o přikázání místností pro inventář a zařízení divadla Varieté nebylo rozhodnuto současně s vydáním nálezu zabíracího.
Těmito úvahami dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.

Citace:

č. 481. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 460-468.