NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 11465.

Pro žalobu majitele domu na uživatele bytu o náhradu škody, ježto žalovaný, ač pravoplatně vypověděn, nevyklidil ve lhůtě najaté místnosti, čímž prý žalobci ušel zisk, jehož by byl docílil pronájmem místností, kdyby je byl žalovaný včas vyklidil, — jest výlučně příslušným okresní soud podle § 49 čís. 5 j. n.
(Rozh. ze dne 8. března 1932, R I 10/32.)
Žalobou, zadanou na krajském soudě civilním v Praze domáhali se pronajímatelé na žalované zaplacení 43763 Kč jako náhrady škody, kterou prý jim způsobila žalovaná tím, že se snažila docíliti odkladu vyklizení najatých místností, které podle výpovědi měla předsevzíti již — Čís. 11465 —
dne 1. ledna 1930, a o kteroužto částku prý se žalovaná strana obohatila v tom směru, že za dobu od 1. ledna 1930 do vyklizení platila úplatu, která dnešním bytovým poměrům v Praze neodpovídá. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením jako zmatečné a odmítl žalobu. Důvody: Žalující strana odvolává se v souzeném případě pro své tvrzení, že žalovaná strana byla od 1. ledna 1930 nepoctivým držitelem místností do té doby najatých, ustanovení §§ 335 a 338 obč. zák. Při výpočtu částky, v jejíž výši strana žalovaná jí škodu způsobila a o kterou se obohatila, béře strana žalující za podklad smlouvu nájemní uzavřenou dne 13. června 1930 s ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy ohledně nájmu jednoho patra v témž domě za 68000 Kč ročně a požaduje žalující strana na žalované straně rozdíl mezi částkou žalovanou stranou za 1. a 2. čtvrtletí r. 1930 ve výši 22744 Kč zaplacenou a nájemném, jež by byla strana žalovaná podle dnešních bytových poměrů musila zaplatiti, a počítá za druhé patro za dobu od 1. ledna do 12. června 1930 jako náhradu 30647 Kč, za prvé patro od 1. ledna do 31. května 1930 celkem 28334 Kč, mimo to za dobu od 1. června do 31. července 1930, od kdy prý teprve následkem readaptací mohla místnosti v prvém patře užívati, což prý zavinila strana žalovaná, ježto neodevzdala místnosti ve stavu, v němž je odevzdati měla, počítá strana žalující na tu dobu jen 2/3 připadajícího nájemného, tedy částku 7556 Kč, takže celková úplata, kterou žalovaná strana byla povinna zapraviti, činí podle tvrzení žalobců 66537 Kč a po srážce placené částky 22744 Kč zbývá prý částka 43763 Kč, jejíhož zaplacení se žalující strana domáhá. Z uvedeného je patrno, že se žalující strana nedomáhá na žalované straně zaplacení činže, vždyť podle jejího vlastního tvrzení byl nájemní poměr dnem 31. prosince 1929 skončen, žalovaná strana od 14. ledna 1930 používala dříve najatých místností podle tvrzení žalobců bez důvodu, a za toto bezprávné používání domáhá se žalující strana náhrady škody vzešlé jí tím, že žalovaná strana přes pravoplatnou výpověď ve stanovené lhůtě najaté místnosti nevyklidila, čímž prý straně žalující ušel zisk, kterého by byla docílila pronájmem místností, kdyby je byla strana žalovaná včas vyklidila. Jde tedy v souzeném případě o rozepři, jejíž právní důvod tkví ve smlouvě nájemní, a ježto se spor netýká ani jsoucnosti smlouvy nájemní ani zaplacení činže, jest ku projednání sporu toho příslušným výlučně okresní soud ve smyslu § 49 čís. 5 j. n. Podle § 104 druhý odstavec j. n. nemohou úmluvou stran rozepře, které náležejí před soud okresní, vzneseny býti na sborový soud prvé stolice, takže v souzeném případě jde o nezhojitelnou nepříslušnost dovolaného soudu, k níž soud musí přihlížeti v každém období sporu z úřadu (§ 43 j. n., § 240 druhý odstavec c. s. ř.), a která zakládá zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s. Námitka věcné nepříslušnosti soudu žalovanou stranou vznesena nebyla, prvý soud o své předmětné příslušnosti nerozhodl, takže ustanovení § 45 prvý odstavec j. n. tu nemá místa.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalované. Důvody:
Rekurent odkazuje se na správné odůvodnění odvolacího soudu, jež se srovnává se zákonem a stavem věcí jest odůvodněno. K němu se připomíná toto: Jest nerozhodným pro otázku příslušnosti soudu, jak dlouho trval nájemní poměr, zdali do doby tvrzené stranou žalující nebo rekurentem, poněvadž zkoumání příslušnosti v občanských rozepřích děje se podle § 41 j. n. na základě údajů žalobních, leč by soudu už bylo známo, že jsou nesprávné, což v souzeném sporu nebylo. Spisům odporuje tvrzení rekurentovo, že zažalovaná částka jest požadována jako doplatek k nájemnému, neboť částka ta jest výslovně požadována jako náhrada škody způsobené nevyklizením najatého bytu po skončení nájmu. Není tedy pochyby, že jde o spor z poměru nájemního.

Citace:

Čís. 15725.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 34-34.