Č. 10002.

Občanství státní:* Státní občanství vdovy nelze posuzovati na základě předpisu § 16 úst. zák. č. 236/20 podle státního občanství jejího manžela, nedožil-li se tento dne počátku působnosti cit. zákona, t. j. dne — Č. 10002 —
16. července 1920 a nelze-li tedy ve smyslu tohoto předpisu za to míti, že byl československým státním občanem.
(Nález ze dne 10. září 1932 č. 14036.)
Prejudikatura: Není v rozporu s Boh. A 4714/25.
Věc: Markéta Sz. v B. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo žádosti Markéty Sz. za uznání čsl. státního občanství podle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20, protože její otec Ladislav St. zemřel v r. 1907 a neměl proto v den účinnosti zmíněného úst. zákona, t. j. dne 16. července 1920, domovského práva na území Čsl. republiky. Taktéž nevyhovělo min. vnitra žádosti o uznání čsl. státního občanství podle § 2 úst. zák., protože žadatelka narodila se v Bratislavě a narozením nabyla domovské příslušnosti v Bratislavě, které pozbyla provdáním, takže není tu splněna podmínka pro uznání čsl. státního občanství, že totiž není zjištěna příslušnost v době narození mimo území Čsl. republiky. Pokud pak žadatelka domáhá se uznání čsl. státního občanství vzhledem k tomu, že její zemřelý manžel by se byl stal státním občanem podle § 2 zmíněného úst. zák., nevyhovělo min. vnitra této žádosti z toho důvodu, že manžel jmenované Mikuláš Sz. zemřel už v r. 1916 a státní občanství podle úst. zák. č. 236/20 musí býti posuzováno u jmenované samostatně, protože § 16 zmíněného zákona vztahuje se jen na takovou ženu, jejíž manžel se stal čsl. státním občanem a tedy v době účinnosti zmíněného zákona byl na živu.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Žal. úřad nevyhověl nař. rozhodnutím žádosti st-lčině za uznání čsl. státního občanství ani podle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20, ani podle § 2 tohoto zák. Pokud pak jde o § 2, zamítl vznesený nárok st-lčin jak se zřetelem na st-lku samu, přihlížeje k ní samostatně, tak se zřetelem na zemřelého manžela st-lčina, tedy odvozeně. Proti zamítnutí žádosti s hlediska § 1 č. 3 cit. úst. zák. nemá st-lka námitek. I zbývá vyšetřiti toliko otázku státního občanství podle § 2.
V té příčině namítá stížnost, že rozhodnutí samo jest v tom směru v rozporu, neboť na jedné straně praví, že st-lka sňatkem ztratila svoji původní domovskou příslušnost a proto její státní příslušnost a domovské práva má býti posuzováno podle příslušnosti manželovy, na druhé straně zase prohlašuje, že domovské právo st-lčino musí býti posuzováno samostatně. První stanovisko je po názoru stížnosti správné a odpovídá zásadám nálezu Boh. A 4714/25. Podle § 7 zák. čl. XXII:1886 sledovala st-lka ode dne sňatku domovskou příslušnost svého manžela, podržela ji i jako vdova a třeba proto podle § 16 zák. č. 236/20 posuzovati její příslušnost podle státního občanství manželova, nikoli však samostatně. § 2 cit. zák. přijal bez omezení právní názor, že osoby narozené na území Čsl. republiky, ať muž, ať žena, mají se považovati za čsl. státní občany, není-li prokázáno, že narozením nabyly cizího státního občanství. Takové státní občanství nepodařilo se zjistiti ani u st-lky, ani u jejího zemřelého manžela a oba se narodili na území Čsl. republiky. Mylný — po názoru stížnosti — jest — Č. 10002 —
a nemá zákonitého podkladu názor nař. rozhodnutí, že státní občanství vdovy obstojí na základě práva manželova jen tehdy, když manžel jest na živu v době účinnosti úst. zák. Pravý opak je podle názoru st-lky pravda, neboť nss vyslovil v cit. nálezu, že vdova sleduje manžela ve státním občanství podle § 16 cit. zákona i tehdy, když se nedožil dne působnosti tohoto zákona.
Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Nss zabýval se již opětně ve svých nálezech výkladem § 2 úst. zák. č. 236/20, podle něhož o osobách, které se narodily nebo narodí na území Čsl. republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství; nss dospěl tu k názoru, že ze znění tohoto ustanovení v souvislosti s druhými ustanoveními cit. zák. jest patrno, že narození na území Čsl. republiky není žádnou skutečností, jež by — i když není prokázáno, že osoba zde se narodivší nabyla narozením jiného státního občanství — osobě té státní občanství čsl. zakládala; neboť faktem narození na našem území i za předpokladu právě uvedeného se čsl. státní občanství nenabývá, nýbrž vzhledem k němu stanoví se jen domněnka, že osoba zde se narodivší jest čsl. státním občanem; jest pak narození na našem území jen předpokladem, za něhož ona právní domněnka může vzniknouti. Narození na našem úženu může pak býti důvodem pro uplatnění domněnky čsl. státního občanství jen tenkráte, není-li prokázáno, že narozením nabyla ona osoba jiného státního občanství. Ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 není tedy předpisem, jenž by za předpokladů v něm uvedených čsl. státní občanství skutečně zakládal, nýbrž je normou vzhledem k ostatním ustanovením uvedeného zákona rázu toliko supletorního. Jsou-li pak oba předpoklady § 2 splněny, totiž, narodila-li se určitá osoba na čsl. území a není-li prokázáno, že tímto narozením nabyla jiného státního občanství, vzniká teprve domněnka čsl. státního občanství, a tvrzení, že jest tu takové státní občanství, může býti vyvráceno. (Srovn. Boh. A 9270/31.)
Žal. úřad nepopírá v daném případě, že se st-lka na čsl. území narodila, a netvrdí, že narozením nabyla jiného státního občanství, nepopírá tedy předpoklady pro domněnku čsl. státního občanství podle § 2; než přes to vyvrací žal. úřad domněnku čsl. státního občanství vzhledem k st-lce samotné a to proto, že st-lka narozením nabyla domovské příslušnosti v Bratislavě, této domovské příslušnosti však pozbyla, provdavši se, takže nelze tvrditi, že by její příslušnost nebyla v době zrození zjištěna, což je podmínkou pro státní občanství podle § 2 cit. zák. St-lka nepopírá, že narozením nabyla domovské příslušnosti v Bratislavě, které pak, provdavši se, pozbyla; proti právnímu názoru žal. úřadu, že podmínkou státního občanství podle § 2 jest, aby v době narození nebyla zjištěna příslušnost, namítá stížnost jen, že § 2 přijal bez omezení právní zásadu, že osoby narozené na území Čsl. republiky mají se považovati ža čsl. státní občany, není-li dokázáno, že narozením nabyly cizího státního občanství.
Tento názor stížnosti jest však podle toho, co svrchu dovoženo, právně mylný, neboť domněnka státního občanství podle § 2 může býti vyvrácena i když jsou tu splněny oba shora zmíněné předpoklady řečeného paragrafu. — Č. 10002 —
Nelze tedy říci, že ustanovení § 2 zní kategoricky, že jest bezvýhradné. Poněvadž pak st-lka vzhledem k svému zásadnímu stanovisku, které ovšem je, jak právě uvedeno, nesprávné, nečiní dalších námitek, zůstává výrok žal. úřadu o samostatném státním občanství st-lčině podle § 2 úst. zák. č. 236/20 neotřesen.
Pokud pak jde o druhý výrok podle § 2 zmíněného zákona, kterým byla zamítnuta žádost st-lčina za čsl. státní občanství, jehož se domáhala po svém muži, tedy odvozeně, sluší podotknouti, že podle § 16 úst. zák. č. 236/20 sledují manželky své muže podle § 5 cit. zák. ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Jde tedy především o otázku, vztahuje-li se na daný případ ustanovení § 2, jinými slovy, lze-li manžela st-lčina pokládati za čsl. státního občana čili nic. Neboť jenom v kladném případě mohla by jej st-lka, jak z povahy cit. zákonného ustanovení vyplývá, sledovati ve státním občanství po rozumu § 2.
Na otázku tuto dlužno odpověděti záporně.
Citované zákonné ustanovení nabylo účinnosti dnem 16. července 1920. I musil by se manžel st-lčin, aby se na něho mohlo vztahovati ustanovení § 2, dožíti dne účinnosti zmíněného zákona, leda, že by pro daný případ byl stanoven jiný termín. To se však nestalo a proto rozhodným jest tu den účinnosti zákona. Tohoto dne se však st-lčin manžel nedožil, neboť zemřel již v r. 1916. Než potom arciť, nedožil-li manžel st-lčin dne účinnosti zákona a nevztahuje-li se tedy na něho ustanovení § 2, nemůže ani st-lka, jak vyplývá z povahy ustanovení § 16, z ustanovení § 2 nic dovozovati od svého manžela ani pro sebe. Neboť st-lka mohla by se jako vdova dovolávati ustanovení § 2 odvozeně od svého manžela jenom tehdy, kdyby manžel sám byl účasten výhody ustanovení § 2. Jenom tehdy by bylo lze říci, že manželka sleduje muže ve státním občanství čsl. Není-li však manžel čsl. státním občanem, jest samozřejmé, že jej v tomto občanství nemůže sledovati ani manželka.
Opačný názor st-lčin jest tedy mylný. St-lka ovšem pro tento svůj názor se dovolává nálezu Boh. A 4714/25; st-lka tvrdí, že nss v cit. nálezu vyslovil právní názor, že státní občanství vdovy jest posuzovati podle § 16 úst. zák. č. 236/20 podle státního občanství jejího manžela i když se nedožil dne počátku působnosti cit. zákona, t. j. 16. července 1920. Jest sice pravda, že nss vyslovil tento právní názor, leč st-lka tu přehlíží jednak, že tu šlo o jiné zákonné ustanovení, jednak o jiný skutkový předpoklad. V nálezu tom šlo o výklad ustanovení § 1 č. 1 cit. zák., které stanoví, že státními občany čsl. jsou za podmínek tam stanovených ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději 1. ledna 1910 získaly a do té doby nepřetržitě mají domovské právo tam uvedené. Manžel v případě projednávaném cit. nálezem získal před 1. lednem 1910 domovské právo na požadovaném území a měl je nepřetržitě až do 28. října 1918, od kteréhožto dne se fakticky stal podle výslovného zákonného ustanovení čsl. státním občanem, třeba že se nedočkal dne účinnosti zákona, neboť se dožil rozhodného dne 28. října 1918; vzhledem k tomu vyslovil nss v cit. nálezu, že na domovskou příslušnost manželovu jest hleděti tak, jako by trvala až do dne účinnosti zákona, ježto je za to míti, že se stal ipso facto státním občanem již. — Č. 10002 —
od 28. října 1918. Kdyby však byl v případě řečeném cit. nálezem manžel zemřel přede dnem 28. října 1918 tak jako manžel st-lčin, nemohlo by ani v tomto případě vzhledem k tomu, co dovoženo, státní občanství vdovy býti posuzováno podle § 16 cit. zák. podle státního občanství jejího manžela. Dovolává-li se tedy st-lka pro svůj názor Boh. A 4714/25, činí tak neprávem.
Nemůže-li pak st-lka sledovati svého manžela v čsl. státním občanství podle § 2 úst. zák. č. 236/20 po rozumu § 16 prostě proto, že jejího manžela nelze považovati za čsl. státního občana, je tím vyvrácena i st-lkou vytýkaná námitka o rozporu nař. rozhodnutí, jak svrchu uveden.

Citace:

č. 10002. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 237-241.