č. 7953.

Stavební právo (Čechy). — Řízení správní: O významu platnosti zásady koncentrační v řízení stavebním.
(Nález ze dne 15. května 1929 č. 7240.)
Prejudikatura: Boh. A. 2741/23. Věc: August S. v A. (za zúč. manžele Sch-ovy v A. adv. Dr. Erich Honigschmied z Aše) proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavební povolení. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Při komisionelním jednání o žádosti manželů Sch. za udělení stav. povolení ke zřízení dílenské budovy na poz. parcele č. kat. ... v A. ze 17. září 1926 ohradil se st-1 August S. proti tomuto stav. projektu, ježto hlavnímu průčelí jeho domu se z větší části odejme světlo. Po vysvětlení stavebníkův, že tato poloha novostavby je z různých důvodů pro ně nejpříznivější, žádal August S., aby stavba byla nejméně o 1—2 m posunuta zpět, ježto jinak by jeho dům byl příliš znehodnocován, a aby takto zbývající pozemkový pás byl mu za snesitelnou cenu odprodán. — Dne 25. září 1926 učinil st-1 podání na městskou radu v A., v němž prohlásil, že nesouhlasí se zamýšlenou stavbou, ježto se jí jeho domu odebéře světlo. Zamýšlená spojovací ulice mezi ulicemi St. a P. nemá býti zřízena, čímž dům st-lův ztratí frontu uliční. Odpomoci lze dosíci jen tím způsobem, že buďto ona ulice přece se zřídí nebo že projektovaná budova postaví se ve vzdálenosti nejméně 6 m od hranice sousedního pozemku.
Přesto bylo výměrem městské rady v A. z 27. listopadu 1926 manželům Sch. stav. povolení za určitých podmínek uděleno. Rekurs st-le byl rozhodnutím osk v A. z 1. února 1927 zamítnut z důvodů meritorních. Další rekurs jeho, v němž bylo shodně s vývody prvního rekursu vytýkáno, že poz. parcela č. kat. . . . nebyla před udělením stav. povolení přeměněna na stavební, jak to předpisuje stav. řád, že projektovanou stavbou bude st-lovu domu odejmuto světlo a že stavba tato ohrožuje veř. zájmy, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dvojí výrok a sice odmítá jednak námitky týkající se přeměny pozemku v parcelu stavební a parcelace a pak v příčině ohrožení projektované spojovací ulice pro preklusi, jednak odmítá námitku ohledně odejímání světla a vzduchu z důvodů, že jest rázu soukromoprávního. Proti druhému výroku nevznáší stížnost výtek. Prvým výrokem odmítl žal. úřad uvedené námitky pro nepřípustnost, protože nebyly vzneseny při stav. komisi dne 17. září 1926, takže st-1 je s nimi prekludován. Stížnost nebrojí proti právnímu názoru v nař. rozhodnutí projevenému, že totiž řízení stavební jest ovládáno zásadou koncentrační, a že proto interesent, neuplatniv své námitky během stav. komise, je s nimi prekludován (§ 35 stav. řádu pro Čechy) — kterýžto názor je ostatně ve shodě s judikaturou nss-u (srov. nál. Boh. A. 2741/23). Stížnost také nevytýká, že žal. úřad měl k okolnostem teprve v rekursu uvedeným přihlížeti z povinnosti úřední, nýbrž popírá pouze správnost předpokladu, z něhož žal. úřad vycházel, totiž že dotyčné námitky nebyly náležitě uplatňovány. V tomto směru uvádí stížnost, že st-1 při stav. komisi zcela všeobecně protestoval proti zamýšlenému způsobu zastavěni a že své námitky specifikoval v podání z 25. září 1926, jež sluší pokládati za doplněk a bližší provedení protestu při stav. komisi vzneseného. Námitce této, uplatňující vadnost řízení, nelze dáti za pravdu. Při stav. komisi ze 17. záři 1926 ohradil se ovšem st-1, jak plyne z protokolu o tomto jednání sepsaného, proti zamýšlenému způsobu zastavění, avšak jen proto, že stavba má býti provedena v přílišné blízkosti hranice jeho pozemku a že mu bude odejmuto světlo, nevznesl však námitku toho obsahu, jak je obsaženo v jeho rekursu. Formalisování námitek jest věcí strany a je také její věcí, aby sama kontrolovala, zdali smysl jejího přednesení byl v protokole o stav. komisi správně vystižen. St-1 odepřel ovšem podpis protokolu, neuvedl však proto žádný důvod, a netvrdí ani ve stížnosti, že protokol byl snad nesprávně sepsán, uváděje pouze, že stylisace protokolu nenáležela jemu, a že je v něm vyjádřeno, že proti zamýšlené stavbě protestoval. Že takový protest vznesl, je v protokolu skutečně zaznamenáno, avšak tento protest byl vznesen jen s určitého hlediska, nikoliv však z důvodu později v odvolání uplatněného. Vycházel-li proto žal. úřad při svém rozhodování z toho, že dotyčné námitky při stav. komisi vzneseny nebyly, měl pro to dostatečný podklad v protokolu o jednání tom sepsaném.
Pokud se dále stížnost dovolává podání z 25. září 1926 a dovozuje, že v něm byly uplatněny námitky nař. rozhodnutím jako nepřípustné odmítnuté, jeví se i tato námitka bezdůvodnou. Především se nesmí přehlížeti, že § 35 stav. ř. pro Čechy stanoví zcela kategoricky, že nelze přihlížeti k námitkám mimo komisi snad podaným, z čehož plyne, že námitky, má-li úřad k nim hleděti, musí býti vzneseny při komisi samé, leda že by interesentu při komisi dostalo se povolení, aby učinil své prohlášení dodatečně v ten způsob, že by tvořilo integrující součástku komisionelního jednání. O takovýto případ však zde nejde. St-1 ostatně ve svém podání z 25. září 1926 ani nenamítal, že parcelační povolení dosud nebylo uděleno, a že projektovaná spojovací ulice bude zamýšlenou stavbou ohrožena, nýbrž uvedl toliko, že dle doslechu bylo od provedení dotčené ulice upuštěno a že je nutno, aby buď ulice tato byla zřízena, nebo aby stavba byla vzdálena nejméně 6 m od hranice sousedovy.
Stížnost vytýká dále nař. rozhodnutí nezákonnost proto, že ústní, po případě písemný protest st-lův sluší hodnotiti jako »námitky«, pročež stav. úřad byl povinen naložiti s ním jako s námitkami podle stav. řádu. Než pokud jde o dodatečný písemný protest st-lův, žal. úřad právem jej neuznal za řádné námitky a postup jeho je ve shodě s ustanovením § 35 stav. řádu. Pokud pak jde o ústní protest, jenž, jak stížnost sama uznává, neobsahoval nic více, než zcela povšechné ohražení proti zamýšlenému způsobu zastavění, neprecisuje stížnost tuto námitku způsobem v § 18 zák. o ss požadovaným.

Citace:

č. 7953. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 775-777.