NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 4732.

Pokud ručí ten, kdo vymohl si k soukromé obžalobě na ochranu známky (zákon ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.) prozatimné opatření, za škodu tím způsobenou.
(Rozh. ze dne 25. února 1925, Rv I 1634/24.)
K návrhu žalovaného bylo zahájeno proti žalobci trestní řízení pro přečin podle §u 23 známkového zákona a krom toho provedeno k návrhu žalovaného i prozatimní opatření zabavením 69 kusů odstředivek známky »Union«, v obchodních místnostech žalující strany se nalézajících. Žalovaný složil na soudě jistotu 5000 Kč. Zabavení odstředivek bylo provedeno dne 10. listopadu 1922. Žalovaný vzal dne 23. prosince 1922 trestní oznámení proti žalobci zpět a navrhl zastavení trestního řízení a zrušení zabavení, načež dne 23. prosince 1922 bylo trestní řízení zastaveno a zabavení zrušeno. Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody, ježto po dobu zabavení nemohl s odstředivkami obchodovati. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Dle náhledu odvolatelova spočívá nesprávné právní posouzení věci v tom, že prvý soud již v pouhém návrhu na zavedení trestního řízení a na prozatimní zabavení odstředivek shledává zavinění žalovaného, ač zavedení trestního řízení zavinil žalobce sám, vydávaje se původně za zástupce firmy H., ač byl zástupcem firmy Union, kterážto firma požívá značky »Union«. Výtka ta je lichá. Soud prvé stolice neshledává zavinění žalovaného jen v tom, že učinil návrh na zavedení trestního řízení proti žalobci pro přečin podle §u 23 zák. o ochraně známek, nýbrž i v tom, že žádal za neprodlené zabavení a soudní uschování všech odstředivek opatřených značkou »Union«, ač po výkonu zabavení byl nucen navrhnouti zastavení trestního řízení a zrušení zabavení odstředivek. Z toho správně odvozuje soud prvé stolice, že jednání žalovaného bylo bezprávné. K názoru tomu dlužno se připojiti. Povinností žalovaného bylo, by se přesvědčil před podáním návrhu na zavedení trestního řízení a návrhu na zabavení odstředivek o správnosti svého jednání. Toho však žalovaný neučinil a ihned podal nejen návrh na zavedení trestního řízení podle §u 23 zák. o ochraně známek, nýbrž i návrh na zabavení a uschování odstředivek, ač musel věděti, že ručí za škodu, která žalobci jeho neoprávněným jednáním vznikne. A že jednání jeho je neoprávněné, vysvítá z toho, že žalovaný sám byl nucen zažádati za zastavení trestního řízení a zrušení zabavení. Ale ani omylem nemůže se žalovaný omlouvati. Z korespondence nevychází, že žalobce vydával se za zástupce firmy H., nýbrž pouze žalovanému v dopisu ze dne 14. října 1922 sděluje, že dopis jeho ohledně zákazu značky »Union« postupuje firmě Wilhelm H. ku přímému vyřízení, poněvadž firma tato má značku »Union« pro odstředivky v republice Československé chráněnu. Do omylu zapletl se žalovaný sám svým neopatrným jednáním, domnívaje se, že žalobce je zástupcem firmy H. Neměl-li plné jistoty, že žalobce užívá značky »Union« neoprávněně, měl se spokojiti pouhým návrhem na zavedení trestního řízení a výsledky jeho vyčkati. Neučinil-li tak a žádal-li ihned také za zabavení odstředivek, učinil tak na své risiko a proto musí škodu žalobci tím vzniklou hraditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaný uplatňuje jako dovolací důvody nesprávné právní posouzení věci a vadnost odvolacího řízení (čís. 4 a 2 §u 503 c. ř. s.) a shledává v první řadě nesprávným názor odvolacího soudu, že se žalobce, správně soukromý žalobce a žalovaný v tomto sporu stal práv z náhrady škody již pouhým podáním návrhu na zabavení odstředivek. Proti tomuto názoru zdůrazňuje žalovaný, odvolávaje se na rozhodnutí býv. víd. nejvyššího soudu ze dne 3. října 1906, čís. 13.781, otisknutého v pat. I. z r. 1907 str. 40, že soukromého obžalobce lze v trestním řízení činiti zodpovědným za škodu jen v tom případě, když mu lze přičísti nějaké zavinění při podání žaloby, pokud se týče i návrhu na zabavení. Provedením důkazů, odvolacím soudem nepřipuštěných, z čehož plyne vadnost odvolacího řízení — bylo by prokázáno, že žalovaný vynaložil všechnu opatrnost, kterou bylo lze od něho žádati, a naopak, že žalobce to byl, který svým jednáním uvedl úmyslně žalovaného v omyl. Než právní názor odvolacího soudu jest ve své podstatě správným a kryje se s názorem, který projevuje Adler ve svém systému Öst. Markenrecht str. 311, kdež praví, že jistota navrhovatelem složená ručí obviněnému, byl-li tento osvobozen nebo nedošlo-li vůbec k podání obžaloby, za veškerou škodu, kterou utrpěl z opatření soukromému obžalobci povolených a že ručí obžalobce obviněnému i tehdy, když jistota po rozumu §u 28 zák. o ochr. známek složena nebyla. Ručení ono není ručením ze zavinění, nýbrž ručením za následky prozatimního opatření vymoženého ku pojištění nároku (Randa — Schadenersatzpflicht str. 192 a v poznámce 109 tam uvedené, pak § 394 ex. ř., § 112 pat. zák.). Rozhodnutí shora uvedené nehodí se na tento případ, neboť obviněný, v tomto sporu žalobce, nebyl vůbec obžalován a nedošlo proti němu k rozsudku, jenž by byl zjistil zásah obviněného po stránce objektivní a osvobodil ho jen po stránce subjektivní pro nedostatek »vědomosti«. Žalovaný neospravedlnil rozsudkem trestního soudu zabavení, které si vymohl jako prozatimní opatření a ručí tudíž po rozumu §u 394 ex. ř. obdobně za následky svého pochybeného návrhu, leda, že by byl obviněný opatření to sám zavinil. Leč toto zavinění, úmyslné uvedení v omyl, vylučuje odvolací soud zcela případně poukazem na předloženou korespondenci, z níž nikterak na jevo nevyšlo, že by se byl žalobce vydával za zástupce firmy H. Žalovaný uvedl sám ve své žalobní odpovědi, že to byl pouze jeho názor, že žalobce je zástupcem firmy H. a že nevěděl, jaký je poměr mezi žalobcem a touto firmou. Dovolatel uchyluje se proto od tohoto svého původního udání, když nyní v dovolání uvádí, že žalobce mu tvrdil, že zastupuje firmu H. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze vyložiti tuto okolnost jako úmyslné uvedení v omyl, neboť firma H. přenesla skutečně jediný prodej odstředivek »Union« na žalobce.

Citace:

Čís. 9754. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 442-445.