Č. 996.

Podkarpatská Rus: O jejím poměru k republice československé vůbec a o nárocích úředníků bývalého státu uherského na území Podkarpatské Rusi zvlášť.
(Nález ze dne 2. listopadu 1921 č. 13031.)
Věc: Dr. Bartoloměj S. v B. proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. okr. soudcem Dretn. K. Vodstrčilem) o výplatu služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zástupce ministerstva spravedlnosti ze dne 15. listopadu 1919 č. —, doručeným dne 20. listopadu 1919, oznámeno bylo stěžovateli, senátnímu presidentu v Beregsasu, že se mu k žádosti jím projevené potvrzuje, že byl tímto zástupcem na základě zmocnění ministerstva spravedlnosti z 22. srpna 1919 v souhlasu s civilním náměstkem vrchního velitele Karpatskoruského území propuštěn ze služby, protože odepřel složiti slib poslušnosti republice československé, že bude však dán prostřednictvím pověřence republiky té k disposici ministerstvu spravedlnosti republiky maďarské a že se zároveň berní úřad v Beregsasu poukazuje, aby mu dnem 30. listopadu 1919 zastavil výplatu všech služebních požitku. Opatření to bylo ministerstvem spravedlnosti dne 29. prosince 1919 č. — schváleno.
Dne 29. listopadu 1920 podal stěžovatel k presidiu soudní stolice v Beregsasu žádost o výplatu svých služebních požitků od 1. prosince 1919, opíraje ji o to, že uherské národní shromáždění přijalo dne 14. listopadu 1920 mírovou smlouvu spojenými mocnostmi předepsanou, že dle smlouvy té město Beregsas bylo uznáno za území náležející k Podkarpatské Rusi, přičleněné k československému státu, a že tím nastal zákonný stav a přestala okupace. Podle mírové smlouvy jsou nástupní státy povinny převzíti všechny státní úředníky, kteří byli ustanoveni na obsazeném území v době okupace bez ohledu na to, zda byli později ze svého místa propuštěni čili nic. Je prý tedy nepochybno, že správa provincie Podkarpatské Rusi, náležející k československému státu, jest povinna poukázati a vyplatiti mu zadrželé úřední požitky. Žádá proto presidium soudní stolice v Beregsasu, aby jeho žádost byla za tím účelem poslána na příslušné místo.
Výměrem civilní správy v Užhorodě ze dne 7. ledna 1921, intimovaným stěžovateli presidiem soudní stolice v Beregsasu, bylo mu sděleno, že ministerstva spravedlnosti rozhodlo o jeho žádosti zamítavě.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Stěžovatel vytýká předem po stránce formální, že 1. byl porušen předpis § 2 zák. ze 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n., poněvadž naříkané rozhodnutí nebylo mu vydáno v jazyku maďarském nebo rusínském, nýbrž českém a 2. že nebylo vydáno autonomním úřadem Podkarpatské Rusi, nýbrž cizím úřadem, totiž ministerstvem spravedlnosti československé republiky. Námitka první je nepřípustná podle § 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. a § 5 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, neboť podle § 7 cit. zák. č. 122 z roku 1920 spory o užití jazyka při úřadech vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly. Stěžovatel netvrdí a ani ze spisů správních není patrno, že by se byl domáhal toho, aby naříkané rozhodnutí bylo mu intimováno v jazyce maďarském nebo rusínském, o otázce té nebylo v daném případě příslušným úřadem rozhodnuto a nenastaly tudíž podmínky, za kterých by se nejvyšší správní soud mohl otázkou tou zabývati.
Pokud jde o námitku druhou, bylo by v ní spatřovati námitku absolutní zmatečnosti, ku které by ostatně musil nejvyšší správní soud přihlížeti i z úřední moci. Soud však této zmatečnosti neshledal.
Podle § 3 ústavní listiny (zákon ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n.) území českosl. republiky tvoří jednotný a nedílný celek. Byť i v odst. 2 téhož § bylo vysloveno, že samosprávné území Podkarpatské Rusi bude vypraveno nejširší autonomií slučitelnou s jednotností republiky českosl., prohlašuje týž § území to za nedílnou součást celku a stanoví směrnice pro onu autonomii, kterémužto ustanovení ústavní listiny dostalo se pak podrobnějšího provedení nařízením vlády rep. čsl. ze dne 26. dubna 1920 č. 356 sb. z. a n. Pro rozsah autonomie Podkarpatské Rusi jsou tudíž až do jiné definitivní úpravy tyto předpisy směrodatny. Že by věc správní, o niž v tomto případě jde, i podle těchto předpisů náležela v okruh autonomie, stěžovatel netvrdí a nenalézal by ani názor ten opory v citovaných ustanoveních. Potom však spadá věc ta v kompetenci ústředních orgánu zřízených zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 2 sb. z. a n. pro celé území státu československého, které nejsou tedy v poměru k území Podkarpatské Rusi úřady cizími či cizozemskými, jak se stěžovatel domnívá. Že by určitý z těchto orgánu, totiž žalovaný úřad, rozhoduje v daném případě, překročil meze své věcné kompetence, stěžovatel netvrdí a nejvyšší správní soud neshledal, neboť jde nesporně o věc justiční správy právě tomuto orgánu přidělené.
Ve věci samé zaujal nejvyšší správní soud toto stanovisko: Výměrem ze dne 15. listopadu 1919 byl stěžovatel propuštěn ze služby a zastaveno mu další vyplácení všech služebních požitku dnem 30. listopadu 1919. Výměr ten nabyl moci práva. Svou žádostí z 29. listopadu 1920 domáhal se stěžovatel pouze výplat požitků takto zadržených, opřev svůj nárok o mírovou smlouvu ratifikovanou uherským národním shromážděním, tudíž o změněný právní stav, nežádaje však přijetí své do služeb státu československého a vycházeje patrně ze stanoviska, že stát ten povinen jest vypláceti mu požitky i když ho do svých služeb nepřijal. Žalovaný úřad zabýval se při této příležitosti opětně otázkou propuštění stěžovatelova ze státní služby, avšak, jak z jeho odůvodnění patrno, pouze potud, že dovolal se této okolnosti, odkazuje ve svém výroku výslovně na výměr ze dne 15. listopadu 1919, jímž propuštění to bylo vysloveno, a dále potud, že připojil další odůvodnění propuštění to ospravedlňující. Z tohoto postupu žalovaného úřadu nelze však dovozovati, že úřad přistoupil k novému meritornímu řešení otázky propuštění stěžovatelova, a že by tudíž šlo o nové rozhodnutí, proti němuž by stěžovatel mohl nastupovati nyní stížností k nejvyššímu správnímu soudu. Naopak z výroku žalovaného úřadu je patrno, že vycházel právě z fakta, že stěžovatel byl již v listopadu 1919 ze služby propuštěn a to opatřením zástupce ministerstva spravedlnosti na základě zmocnění ze dne 22. srpna 1919, tudíž orgánu představujícího toto ministerstvo jakožto úřad k úkonu tomu, jak svrchu dovozeno, kompetentní.
Proti výroku tomu nebyla však vůbec, zejména v zákonné lhůtě šedesátidenní podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu a nabyl tudíž právní moci. Pokud tedy stěžovatel teprve při rozhodnutí žalovaného úřadu nyní v odpor vzatém brojí také proti svému propuštění, jakožto předpokladu pro zastavení služebních požitků, stojí jeho námitkám a vývodům v cestě právní moc výměru ze dne 15. listopadu 1919 a nemohl se nejvyšší správní soud námitkami těmi věcně zabývati.
Zbývá tedy jedině otázka, zda stěžovatel nemá přes to, že již v listopadu 1919 byl pravoplatně ze státní služby propuštěn, nárok na další výplatu svých služebních požitků. Ve směru tom se stěžovatel nedovolává již, jako dříve v řízení správním, mírové smlouvy, nýbrž pouze toho, že Podkarpatská Rus jako sukcesorka bývalého uherského státu je povinna uznati jeho nárok na požitky služební jako nárok nabytý proti bývalému státu uherskému.
V tom směru však nejvyšší správní soud dospěl k tomuto závěru:
Kdyby i bylo možno připustiti, že stát československý —
nikoli Podkarpatská Rus, která, jak již uvedeno, není samostatným státním útvarem, nýbrž nedílnou součástí republiky československé a tudíž o její sukcesi vůbec mluviti nelze — je právním sukcesorem bývalého uherského státu, bylo by lze mluviti jen o sukcesi v právní poměr, o který jde, to jest v poměr státu uherského jako zaměstnavatele k jeho úředníkům na území Podkarpatské Rusi.
Právní účinek sukcese této mohl by záležeti jen v tom, že stát československý stal se služebním pánem stěžovatelovým stejně, jako jím byl stát uherský, a že stěžovatel stojí od okamžiku nastalé sukcese ve služebním poměru k státu československému.
A jako nemůže býti pochybnosti o tom, že stát uherský mohl zákonem zasáhnouti do tohoto služebního poměru, mohl stejně učiniti i stát československý. Stát československý pak skutečně vydal zákon ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., platný (§ 13) pro celé ono území bývalého království uherského, které vláda československé republiky vezme do své správy. V § 2 tohoto zákona jest ustanoveno, za jakých podmínek ponechají se úředníci bývalého království uherského ve svých úřadech. Tím stát československý normoval služební poměr těchto úředníků, což by byl každé chvíle mohl učiniti i bývalý stát uherský cestou zákona. Když pak na základě tohoto zákona stěžovatel byl z poměru služebního propuštěn a služební poměr jeho k státu československému rozvázán, mohl zajisté vzejíti spor o to, zdali příslušný úřad, vysloviv na základě citovaného zákona propuštění stěžovatelovo ze služby státní, jednal ve shodě s tímto zákonem čili nic. Avšak spor tento nevzešel, ježto se stěžovatel, jak již svrchu uvedeno, proti propouštěcímu aktu právními prostředky včas nebránil, nechav jej vejíti proti sobě v moc práva.
Ježto tedy stěžovatel přestal býti v poměru služebním k státu československému, nemůže z poměru tohoto vyvozovati pro sebe nárok, a pro stát československý povinnost, kteráž se může zakládati jen na služebním poměru.
Z toho plyne, že ani z tvrzené sukcese státu československého nárok stěžovatelův na služební požitky nedá se vyvoditi a ježto jiného titulu pro nárok ten neuplatňuje, jest stížnost brojící proti výroku žalovaného úřadu, jímž další výplatu jeho služebních požitků mu odepřel, bezdůvodná.

Citace:

č. 996. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 876-879.