NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7274.

Vojenské věci. — Řízení správní (Slovensko): Mno není příslušné rozhodovati o nároku na náhradu škody, způsobené čsl. vojskem na cizím území na majetku soukromém.
(Nález ze dne 12. května 1928 č. 12364.)
Prejudikatura: Boh. A 4652/25.
Věc: Vdova Jakuba H. v Košicích (adv. Dr. Emil Fanta z Prahy) proti ministerstvu národní obrany stran náhrady škody způsobené vojskem.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Jakub H., obchodník v Košicích, obrátil se v srpnu 1919 na »komisi určující škody vojskem způsobené v Košicích se žádostí o přiznání nároku na náhradu škody, způsobené mu čsl. vojskem v částce 188866 Kč 48 h. V žádosti uvedl, že počátkem června 1919 hodlal vyvézti z T. 4 vagony vína do Polska. Za tím účelem dal dne 2. června 1919 dopraviti na želez. stanici v Šarišském Potoku 66 sudů vína, které byly tam volně složeny. Na nádraží přišly ustupující oddíly čsl. vojska, zejména 21. vozatajský pluk, který rozebral si do každého vagonu po 2—3 sudech vína, zbytek pak odnesli jiní vojínové do města, kde v několika dvorech je otevřeli a vypili.
Po delší korespondenci mezi úřady zahájila intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě o žádosti Jakuba H. šetření a vyřídila ji výměrem z 23. března 1926, ve kterém uvedla, že vál. úkon konán nebyl, resp. že tu nejde o závazek podle zák. čl. LXVIII: 1912 o vál. úkonech, poněvadž škoda, o jejíž náhradu se žádá, totiž odvezení vína ze stanice Šarišský potok v Maďarsku, povstala na cizím státním území, v kterémžto případě čsl. voj. správa není náhradou povinna a pro projednávání takovýchto škod čsl. úřady nejsou vůbec kompetentní. Proto žádosti nevyhověla.
Z výměru toho podala firma Jakub H. odvolání, kterému mno nař. výnosem nevyhovělo. Šetřením bylo zjištěno, že nešlo o rekvisici, nýbrž o škodu, způsobenou trestními činy jednotlivých voj. osob. Jelikož vzhledem k § 92 úst. listiny není zákona, který by stanovil ručení voj. správy za škody způsobené nezákonným výkonem veř. moci jejími orgány, neručí voj. správa za škody, které způsobily jednotlivé voj. osoby, nehledíc ani k tomu, že škody se staly mimo oblast čsl. republiky. O tom se vyrozumívá strana s tím, že není-li se stanoviskem voj. správy jako strany srozuměna, má možnost dosíci správního rozhodnutí o domnělém nároku cestou § 33 zák. čl. LXVIII:1912 o válečných úkonech.
Stížnost shledal nss nepřípustnou.
Podle § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jest nss povolán, aby rozhodoval o nárocích proti státu jen tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Nss může tedy podle tohoto ustanovení podrobiti své kognici toliko autoritativní, právní moci schopný výrok, nikoli pouhé, právní moci nezpůsobilé prohlášení, kterým správní úřad odepřel uznati nárok proti státu uplatňovaný.
Nař. výnosem projevilo žal. min. pouze stanovisko voj. správy jako strany k uplatňovanému náhradnímu nároku. Zároveň pak poukázalo na to, že st-1 má možnost dosíci správního rozhodnutí o svém nároku cestou § 33 zák. čl. LXVIII:1912. Z této formulace jest zřejmo, že mno neosobovalo si kompetenci rozhodnouti o dotčeném nároku autoritativním výrokem a že o něm také nerozhodlo, nýbrž naopak že odkázalo st-le na řízení upravené zákonem o vál. úkonech. Nař. výnos bylo by lze uznati za takový autoritativní výrok jen tehdy, kdyby žal. úřad byl příslušný, aby o náhradním nároku, vzneseném proti státu rozhodl, t. j. vydal výrok právní moci schopný.
Nárok ten neopřel Jakub H. výslovně o žádný positivní zákonný předpis, neboť v žádosti, kterou jej ohlásil, nedovolával se vůbec žádného zákonného ustanovení, nýbrž odůvodňoval jej pouze skutkovými okolnostmi v ní uvedenými. Z toho však, že žádost svou adresoval »komisi určující voj. škody v Košicích«, jest zřejmo, že nárok svůj odvozoval ze zák. čl. LXVIII:1912 o vál. úkonech, neboť jinak by jej nebyl uplatňoval u této komise, která jest podle odst. 3 § 33 cit. zák. čl. povolána, aby o nárocích na náhradu škody, ohlášených ve smyslu tohoto zákona, především konala šetření. Rozhodovati pak o nárocích takových jest podle téhož ustanovení příslušná zvláštní komise, složená ze zástupců zúčastněných ministerstev, nerozhoduje však o nich mno.
Pokud stížnost dovozuje, že škoda byla způsobena sice na cizím státním území, ale v době, kdy dotčené místo bylo obsazeno čsl. vojskem a spravováno čsl. úřady, takže dlužno prý je pokládati za tuzemsko a uvádí-li dále, že škoda byla způsobena čsl. vojskem a na majetku čsl. státnímu občanu náležejícím, a chce-li tak dolíčiti, že platil pro ono místo také zákon o vál. úkonech, nebo hledá-li právní důvod svého nároku snad mimo tento zákon, jsou vývody tyto pro otázku příslušnosti žal. úřadu bezvýznamné, poněvadž není vůbec normy, podle které by bylo mno příslušným, aby rozhodovalo autoritativním způsobem o náhradních nárocích tohoto druhu, ať v rámci ať mimo rámec zákona o vál. úkonech.
Pokud mno v nař. výnose poukazuje na ustanovení § 92 úst. listiny, projevuje tím jen svůj právní názor, že podle tohoto ustanovení uplatňovaný náhradní nárok odůvodněn není. V projevu tom nelze však shledávati nějaký autoritativní výrok, kterým by o nároku bylo rozhodnuto, zejména vezme-li se zřetel k obsahu druhého odstavce nař. výnosu, o němž shora byla již řeč. Namítá-li stížnost, že nelze v daném případě použiti § 92 úst. listiny, nýbrž všeobecného pravidla soukromého práva platného na Slov., podle něhož odpovídá prý stát za škody způsobené svévolností jednotlivých voj. oddílů, nelze námitce této rozuměti jinak, než že st-lka snaží se opříti svůj náhradní nárok také o právní důvod soukromosprávní. Leč k rozhodování o takovýchto náhradních nárocích, odvozovaných z pravidel práva soukromého, příslušny jsou řádné soudy a nikoli úřady správní, takže by o něm nemohlo rozhodnouti ani žal. min.
Z úvah těchto plyne závěr, jednak, že žal. úřad nebyl příslušným k tomu, aby o uplatňovaném nároku rozhodl a jednak, že jeho výrok není naříkatelný podle § 2 č. 6 zák. č. 3/1918, nemaje povahy rozhodnutí ani opatření úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o ss. Podle toho jest stížnost nepřípustná (srovn. nál. Boh. A. 4652/25).

Citace:

č. 7274. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 671-673.