NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4973.

Zajištění bytu. Od kdy působí a kterak zaniká zajištění bytu podle § 13 zák. č. 225/22 a 87/1923?
(Nález ze dne 3. října 1925 č. 18263).
Věc: Růžena St. v Praze proti zemské správě politické v Praze o zajištění bytu a o přestupek zákona o zajištění bytu. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: I. Výměrem z 10. ledna 1924 zajistila politická expositura v Říčanech podle § 13 zák. č. 87/1923 v domě st-lky byt o pokoji, kuchyni a sklepu, uprázdnivší se služebním přeložením dosavadního nájemníka, vrchního oficiála státních drah Václava B., do obce jiné, pro železniční zaměstnankyni Amálii V. Odvolání, jímž se st-lka bránila proti zajišťovacímu opatření námitkou, že zajištění zaniklo, ježto nájemnice v lhůtě v § 13, odst. 3 stanovené neprohlásila, že byt přijímá, bylo výnosem zsp-é v Praze z 31. března 1924 zamítnuto. Byt, o nějž jde, byl podle zprávy četnictva nájemníkem Václavem B. 31. ledna 1925 vyklizen.
Výměrem z 21. června 1924 zajistila politická expositura v Říčanech týž byt pro topiče Viléma T., vyslovujíc zároveň, že zajištění bytu pro Amalii V., která se do bytu vůbec nenastěhovala, pozbývá platnosti. Odvoláním bránila se st-lka i proti tomuto novému zajištění. Než došlo k vyřízení odvolání toho, žádalo ředitelství státních drah Praha-Jih 9. července 1924 o změnu zajištění pro železničního adjunkta Antonína R. Se zřetelem k tomu vrátila zsp v Praze spisy I. stolici s podotknutím, že další jednání o odvolání z výměru z 21. června 1924 stalo se bezpředmětným, a vybídla exposituru, aby vydala nový zajišťovací výměr.
Výměrem z 25. srpna 1924 zajistila politická expositura v Říčanech týž byl pro železničního adjunkta Antonína R., vyslovujíc při tom, že zajištění bytu ve prospěch Viléma T. pozbývá platnosti. Odvoláním domáhala se st-lka zrušení zajišťovacího opatření toho námitkou, že nastala volnost její, disponovati s bytem, nejpozději 5. srpna 1924 tím, že přikázaný nájemník ve lhůtě v § 13, odst. 3 cit. zákona uvedené neprohlásil, že byt přijímá a do bytu se nenastěhoval.
Nař. rozhodnutím z 8. ledna 1925 nevyhověla zsp odvolání z výměru z 25. srpna 1924. V důvodech uvedeno, že st-lka nebyla před vydáním zajišťovacího výměru ve prospěch adjunkta oprávněna s bytem disponovati. Učinila-li tak přes to, dopustila se tím přestupku zákona č. 225/22. Podotknuto, že námitka, že zajištění bytu ve prospěch Viléma T. zaniklo, jest bezdůvodná, ježto T. prohlášení po rozumu § 13, odst. 3 cit. zákona vůbec nemohl podati, ježto ve věci nebylo s konečnou platností vůbec rozhodnulo.
II. Trestním nálezem osp-é v Říčanech z 25. března 1925 byla st-lka uznána vinnou přestupku zák. č. 225/1922, jehož se dopustila tím, že byt zajištěný pravoplatně nálezem zsp-é z 8. ledna 1925 pro státního zaměstnance, pronajala osobě jiné, než pro kterou byl byt ten zajištěn, a byla jí uložena peněžitá pokuta 200 K. Nař. rozhodnutím z 8. dubna 1925 nevyhověla zsp odvolání z tohoto trestního nálezu, poněvadž skutková povaha přestupku jest zjištěna.
Rozhoduje o stížnostech uvážil nss toto:
Stížnost napadá prv uvedené rozhodnutí námitkou nezákonnosti, ježto zajištění, vyslovené ve prospěch Amálie V , zaniklo tím, že nájemnice ta ve lhůtě § 13, odst. 3 zákona č. 87/23 stanovené majitelce domu ani neoznámila, že byt přijímá, ani se do bytu nenastěhovala. Již tím nastala volnost majitelky domu, disponovati s bytem. Dále namítá stížnost, že, i kdyby zajištění vyslovené ve prospěch Amalie V. nebylo pozbylo právní účinnosti, nastala disposiční volnost její s bytem tím, že i Vilém T., jenž jí byl výměrem z 21. června 1924 označen jako nájemce, ve lhůtě § 13, odst. 3 cit. zák. stanovené, neoznámil, že byt přijímá, ani se do bytu nenastěhoval.
Nss dal stížnosti za pravdu. § 13 zák. č. 225/1922 ve znění zákona č. 87/23 váže přípustnost zajištění bytu na tři podmínky, totiž že byl byt obýván 19. srpna 1922 státním zaměstnancem, že se uprázdnil služebním přeložením zaměstnance toho do obce jiné, a že nájemní poměr mezi majitelem domu a uživatelem bytu nebyl před doručením zajišťovacího opatření rozvázán výpovědí nájemníka nebo dohodou stran.
Účinnost zajišťovacího výměru za těchto předpokladů vydaného jest však předpisy odst. 3. téhož § učiněna závislou ještě na splnění podmínek dalších: jest nutno, aby úřad ve lhůtě tam stanovené majiteli domu označil státního zaměstnance, jemuž byt jediné smí pronajati a mimo to musí tento státní zaměstnanec úřadem majiteli domu označený, a to rovněž ve lhůtě k tomu vyměřené, prohlásiti, že byt přijímá, jako rozhodný moment pro počítání obou těchto lhůt zákon vytkl počátek výpovědní lhůty nejblíže následující po zajištění t. j. po té, kdy zajištění počalo ve smyslu poslední věty odst. 1 působiti, tedy po té, kdy dosavadní nájemní smlouva byla zrušena nebo byt se uprázdnil. Lhůta úřadu daná k označení nájemníka končí počátkem této výpovědní lhůty, prohlášení nájemníka o přijetí bytu musí se státi do 5 dnů po tomto termínu. Nebyly-li podmínky v odstavci 3. vytčené splněny, resp. lhůty tam stanovené zachovány, »zajištění zanikne«, t. j. zajišťovací výměr pozbude jakékoli právní účinnosti.
V daném případě nájemní poměr dosavadního nájemníka bytu cit. výměrem zajištěného,(Václ. B.) byl rozvázán (nejpozději) uprázdněním bytu, jež stalo se podle spisů 31. ledna 1924. V ten den počal podle toho, co bylo uvedeno, zajišťovací příkaz z 10. ledna 1924 působiti. Počátkem výpovědní lhůty po tomto dni nejblíže následující končila lhůta, ve které byl úřad oprávněn označiti majitelce domu státního zaměstnance, jemuž byt smí býti pronajat. Úřad označil jako nájemníka Amalii V. a to již ve výměru zajišťovacím, tedy nepochybně v zákonné lhůtě. Nelze tedy pochybovati o tom, že do konce této lhůty byl by mohl označení to změniti, t. j. jmenovati nájemníka jiného, což se však nestalo.
K zachování účinnosti zajišťovacího výměru bylo ve smyslu 3. odst. § 13 dále ještě třeba, aby označená státní zaměstnankyně, Amalie V , majitelce domu oznámila do 5 dnů po počátku oné výpovědní lhůty, že byt přijímá. Zda a kdy tak učinila, nelze ze spisů bezpečně zjistiti; stížnost tvrdí, že se tak nestalo, nájemnice udala, že prohlásila včas, že byt přijímá. Avšak, ať prohlášení to se stalo či nestalo, tolik je podle správních spisů jisto, že se označená státní zaměstnankyně do bytu nastěhovala. V tom jest spatřovati projev, že jmenovaná dodatečné se bytu vzdala.
Jestliže zákon ustanovením 3. odst. § 13 ponechává označenému nájemníku možnost, aby účinnost zajištění zmařil tím, že prohlášení o přijetí bytu ve lhůtě stanovené neučiní, nutno jest z toho vyvozovati, že stejný účinek nastává i když označený nájemník, byť i byt již přijal, později bytu se vzdá — ať výslovně, ať fakticky. Že Amalie V. bytu se fakticky vzdala, jest za daného stavu spisů nepochybno a bylo ostatně později úřadem samým dokumentováno tím, že označil st-lce nájemníka jiného. V důsledku názoru právě vyloženého jest však míti za to, že oním fakticky nastalým vzdáním se bytu zajištění provedené výměrem z 10. ledna 1924 zaniklo, že výměr ten pozbyl jakékoli právní účinnosti.
Tento výklad jest v úplné shodě s tendencí, kterou zřejmě sleduje odst. 3. § 13 cit. zákona, totiž majiteli domu vrátiti volnou disposici s bytem, jakmile podmínkám v odst. 3. přesně vytčeným není vyhověno, majitele domu zbaviti závazku ze zajištění vyplývajícího, jestliže byt, který se uprázdnil služebním přeložením státního zaměstnance, není ihned bez jakéhokoli přerušení skutečně převzat jiným státním zaměstnancem.
Pominula-li však účinnost zajišťovacího výměru z 10. ledna 1924 tím, že Amalie V. se do bytu nenastěhovala a tak se ho fakticky vzdala, nebyl úřad již oprávněn na základě onoho výměru označiti majitelce domu nájemce jiného s účinkem v odst. 1. § 13 vytčeným.
Z ustanovení § 13, zejména z tendence v odst. 3 jasně projevené dlužno jest však vyvoditi i konsekvence další, že úřadu vzata jest možnost, aby zaniklo-li zajištění podle odst. 3., vydával na témže skutkovém základě — v daném případě na základě uprázdnění bytu přeložením Václava B. — zajišťovací výměr nový.
Nemají proto výměry prvé stolice z 21. června a z 25. srpna 1924, jimiž bylo vysloveno, že onen byt se zajišťuje prvým pro Václava T., druhým pro Antonína R., opory v zákoně. Bylo proto nař. rozhodnutí z 8. ledna 1925 zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 5119. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 507-508.