NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13940.

Nájemní smlouvu lze jednostranně zrušiti výpovědí jen v celém jejím obsahu, jen ohledně celého nájemního předmětu, nikoliv jen ohledně jeho části. Lhostejno, že nájemce v jedné části nájemného předmětu bydlí a v druhé provozuje živnost. Na tom nebylo nic změněno novým doslovem § 6 zák. o ochraně nájemců ze dne 23. února 1934, čís. 32 sb. z. a n., podle něhož při jiných místnostech než bytech řídí se od 1. března 1934 po smrti nájemníkově přechod práv z nájemní smlouvy na dědice nájemníkovy a poměr mezi dědici a pronajímatelem ustanoveními občanského práva.
Ustanovení tato měla by význam jen, kdyby provozovna živnosti byla najata zvláštní smlouvou.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1934, Rv I 2209/34.)
Richard E. najal v domě žalobců byt a místnost používanou k provozování holičské živnosti. Po smrti Richarda R-a dali žalobci dědicům soudní výpověď z místnosti, v níž byla provozována holičská živnost. K námitkám žalovaných procesní soud uznal soudní výpověď za zrušenou. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobci netvrdili v řízení před prvním soudem, že zesnulý Richard E. najal zvláštní smlouvou byt a zvláštní smlouvou vypovězenou místnost používanou k provozování holičské živnosti. Žalovaní však uvedli v písemných námitkách, že krám s pokojem a kuchyní najal Richard E. jako jednotný nájemní celek, a prvý soud zjistil, že krám a byt byly najaty v roce 1916 jako celek za jednotné nájemné, a že ohledně holičské provozovny nebyla mezi stranami sjednána zvláštní nájemní smlouva. Toto skutkové zjištění žalobci v odvolání ani nenapadli, takže bylo zjištění to podle § 498 c. ř. s. učiniti základem rozhodnutí odvolacího soudu a jest jím podle §§ 498 a 513 c. ř. s. vázán i dovolací soud. Prvý soud usoudil ze zjištěných skutečností, že nájemní poměr ohledně bytu a provozovny jako jednotný celek spolu související jest dosud pod záštitou zákona o ochraně nájemníků. Odvolací soud, převzav další zjištění prvního soudu, že vypovídaná místnost sloužila nejen za dílnu, nýbrž i k účelům obývacím, usoudil, že již sama tato okolnost vylučuje použití ustanovení § 6 (1) druhá věta zákona ze dne 23. února 1934 čís. 32 sb. z. a n., a že proto není třeba se zabývati otázkou, zda veškeré najaté místnosti tvořily jednotný nájemní celek, či nikoli. V posléz uvedené příčině jde o otázku, zda lze vypověděti část nájemního předmětu, jenž byl podle nájemní smlouvy najat jako jednotný celek, tedy o otázku právní, kterou může vyříditi přímo dovolací soud. Výpověď (§ 1116 obč. zák.) jest jedním ze způsobů, jímž lze nájemní poměr zrušiti. Nájemní smlouvu lze jednostranně zrušiti výpovědí jen v celém jejím obsahu, t. j. jen ve příčině celého nájemního předmětu, nikoli jen ve příčině jeho části, neboť na předmětu nájmu jako podstatné náležitosti smlouvy (§ 1094 obč. zák.) nelze jednostranným projevem, výpovědí, nic měniti, a nelze tedy libovolně najatou věc výpovědí obmezovati. Plyne to i z úvahy, že na př. živnostníkovi, jenž najal byt a provozovnu, zpravidla právě na tom záleží, aby měl oboje pohromadě. Na předpisech občanského práva o jednotnosti nájemního předmětu nezměnil nic ani nový doslov § 6 zák. o ochr. náj., podle něhož řídí se při jiných místnostech než bytech od doby účinnosti zákona, od 1. března 1934, po smrti nájemníkově přechod práv z nájemní smlouvy na dědice nájemníkovy a poměr mezi dědici a pronajímatelem ustanoveními občanského práva. Ustanovení to mělo by v souzeném případě význam jen, kdyby sporná místnost byla bývala najata zvláštní smlouvou nájemní, což však žalobci vůbec ani netvrdili a první soud zjistil dokonce opak.

Citace:

č. 13888. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 273-274.