Když byl v jedné a téže žalobě spojen s nárokem obnos 100 K převyšujícím nárok jiný, jenž výše bagatelní nepřekračuje platí pro nárok poslední zásady řízení bagatelního, zejména i co do opravných prostředků.

Žalobce koupil svého času od žalovaného pozemek za 50 K, stal se však pouze jeho naturálním vlastníkem, neboť pozemek ten ustal v pozemkové knize připsán i na dále žalovanému. As po 14 letech postoupil žalovaný tento pozemek zároveň s jinými realitami svému synovi a jeho manželce, jimž připsán pozemek ten, jejž žalobce držeti a užívati nepřestal, i v pozemkové knize.
Žalobce žaloval proto nejprve oba tyto nové vlastníky na vydání listiny ku knihovnímu vkladu způsobilé, byl však se žalobou sojí všemi stolicemi právoplatně odmítnut, poněvadž v ní uplatňoval vlastně nárok obligační na vydání uvedené listiny, ač podle vlastních tvrzení nároku takového nemá, a poněvadž nelze pokládati jeho žalobu ani za žalobu vlastnickou z právně předpokládaného vlastnictví ve smyslu § 372. vš. z. o., an návrh její neobsahuje nejpodstatnější částky žaloby vlastnické, totiž návrhu na uznání vlastnického práva žalobcova.
Po tomto bezvýsledném sporu podal žalobce žalobu na žalovaného, žádaje po něm: 1. jednak z důvodu obohacení na základě § 1435. vš. z. o., aby mu vrátil kupní cenu 50 K, kterou mu svého času za pozemek vyplatil, 2. jednak, aby mu nahradil soudní náklady v obnosu 149 K 07 h, které mu prý vznikly vinou žalovaného v prohraném sporu proti knihovním vlastníkům pozemku.
Obě nižší stolice žalobu tuto zamítly, první veskrz, druhá však jen co do nároku na náhradu útrat prohraného sporu definitivně, kdežto co do nároku na vrácení kupní ceny jen pro tentokráte. V důvodech se mezi jiným praví:
Uváží-li se, že žalobce ani netvrdí, že by se byl na žalovaném samém toho domáhal, aby mu týž opatřil dle svojí smluvní, pokud se týče zákonné povinnosti (§§ 1061., 431., 434. vš. z. o.) na koupený od něho pozemek listinu ku knihovnímu vkladu způsobilou, a mimo to, že žalobce má koupený ten pozemek, který mu byl svého času od žalovaného jako prodávající do držení a užívání odevzdán, posud ve svém držení a užívání, a že se žalovanému ani nenabídl, že hotov jest, se držby a užívání jeho toho času vzdáti a pozemek do držení a užívání žalovanému odevzdati, tu jest patrno, že na straně žalovaného nepominul toho času právní důvod k tomu, aby si kupní cenu za pozemek onen svého času vyplacenou podržel. Ježto není však dle stavu věci vyloučeno, že nebyl ani žalovaný s to, domoci se na nynějších vlastnících sporného pozemku listiny ku knihovnímu vkladu práva vlastnického na žalobce způsobilé, a ježto leží také jen ve vůli žalobcově, aby se držby a užívání sporného pozemku ve prospěch žalovaného vzdal, pokud se týče jej žalovanému zpět do užívání odevzdal, byla žaloba zamítnuta jen pro tentokráte.
Pokud jde o nárok na náhradu útrat prohraného procesu, není zde příčinné souvislosti mezi touto škodou a tvrzeným neuskutečněním kupní smlouvy uzavřené mezi stranami ohledně pozemku. Útraty ty zavinil si žalobce naopak sám, neboť z důvodů rozsudku vyneseného ve sporu předchozím jde na jevo, že příčinou žalobcova podlehnutí v tomto sporu, jež mělo přirozeně v zápětí i jeho odsouzení ku náhradě útrat, byla toliko nesprávně a snad i nevčasně vznesená žaloba proti knihovním vlastníkům pozemku, pokud se týče nesprávně stylisovaná prosba žalobní. Vzhledem k tomu, že soud odvolací odvolání žalobcovu z části vyhověl, zamítnuv žalobu na vrácení kupní ceny 50 K na rozdíl od soudce prvního jenom pro tentokráte, přisoudil žalobci také poměrnou část odvolacích útrat (2/3) proti žalovanému.
Z rozsudku tohoto dovolal se žalobce co do celého obsahu, a mimo to si stěžoval do jeho výroku o nákladech i žalovaný.
C. k. nejvyšší dvůr soudní zavrhl dovolání žalobcovo dílem jako nepřípustné a dílem mu nevyhověl, a stížnost žalovaného do výroku o nákladech jako nepřípustnou zavrhl. Důvody:
I. Naříkaným rozsudkem soudu odvolacího rozhodnuto o dvou různých na sobě nezávislých nárocích žalobcových:
1. jednak o žalobním nároku na vrácení kupní ceny 50 K, jež zaplatil žalobce žalovanému za pozemek prodaný nejprv jemu neknihovně, později však osobě třetí postoupený,
2. jednak o nároku na náhradu škody per 149 K 7 h z důvodu žalovaným prý zaviněné bezúspěšné rozepře žalobcovy s nynějšími knihovními držiteli zmíněné nemovitosti. Předmětem výroku prvého je tedy bagatelní nárok žalobcův, kdežto nárok druhý překračuje hranici hodnoty žalobního předmětu per 100 K, stanovenou v § 448. c. ř. s. pro věci bagatelní.
Byť i s hlediska §u 227. c. ř. s. nestávalo překážky proti spojení obou těchto nároků v jedné žalobě, zvláště když se nedá pokládati bagatelní řízení, — stanovící spíše jen z důvodů procesní ekonomie pro věci nepatrné jistá ulehčení v rámci obvyklého řízení před soudy okresními, — za řízení druhu zvláštního, tož nevede přece kumulace obou těchto, jak již uvedeno, různorodých a jen vzdáleně po stránce skutkové souvisících nároků v jediné žalobě ještě nikterak k tomu důsledku, že by tím byly oba nároky i co do příslušných zásad řízení splynuly v nárok jeden, jednotný, a že by tím byl pozbyl jmenovitě nárok prvý své povahy jakožto věc bagatelní. Účinku takového nelze dovozovati pro objektivní hromadění žalob ani ze zásady sčítání obnosů stanovené v §u 55. jur. n., poněvadž plyne již ze zařádění předpisu tohoto v systém zákona a ze skutečnosti, že pokud jde o otázku, jaké tu sluší zahájiti řízení, zákon předpisu analogického neobsahuje, že tato zásada má platiti pouze pro určování věcné příslušnosti soudní. Pro otázku řízení však nerozhoduje součet nároků v žalobě spojených, nýbrž zvláštní povaha jednoho každého z nich. — Mínění opačné bylo by již proto odmítnouti, že by napomáhalo přímému obcházení platného zákona a činilo illusorními bezvýminečně závazná ustanovení zákona; neboť pak by bylo žalobci volno, domoci se pro nárok bagatelní dle libosti neobmezeného pořadu právního do všech tří stolic prostě tím, že by spojil nárok ten s nárokem jiným, po případě fingovaným, avšak hranici pro řízení bagatelní stanovenou přesahujícím. Něco takového však v duchu zákona ležeti nemůže, i musila by proto ztroskotati spíše možnost kumulace dvou neb několika nároků, než aby mohla jako taková přivoditi takovouto nepřípustnou, duchu zákona se příčící změnu řízení. Z řečeného plyne proto, že bylo i v případě našem nakládati s každým z obou nároků žalobních dle zvláštních pro něj platných zásad řízení, a že dlužno použiti zejména na prvý nárok žalobní domáhající se toho, aby kupní cena 50 K byla vrácena, zásad řízení bagatelního.
Je-li tomu však takto, je dovolání v ohledu tomto podané dle § 502. odst. 2. c. ř. s. nepřípustno i bylo je proto ihned odmítnouti, aniž bylo třeba pouštěti se i do jeho obsahu meritorního. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že mezi oběma nároky nebylo již ve stolici prvé, jak náleží, rozlišováno, a že odvolání podané co do prvého nároku nebylo vyřízeno po rozumu §u 501. c. ř. s.; jsouť předpisy §§ 448. a násl. c. ř. s. právem všeobecně závazným, i musí k nim proto z povinnosti úřední přihlížeti kterákoliv ze stolic s věcí se právě obírající, byť byl spor jakkoliv pokročil.
Přezkoumání meritornímu podléhá tedy potíraný rozsudek soudu odvolacího jen potud, pokud se vyslovuje o nároku žalobcovu na náhradu škody z důvodu žalovaným prý zaviněné bezvýsledné rozepře s knihovními držiteli. V ohledu tomto byl však spor po stránce právní posouzen v rozsudku odvolacím zcela případně, a lze tu proto odkázati prostě k příslušné části důvodů. Dovolání v bodě tomto nebylo proto vyhověti.
Výrok o náhradě nákladů na dovolací řízení spočívá na §§ 41. a 50. c. ř. s. Z nákladů na dovolací odpověď byla však přiřknuta jenom část poměrná, poněvadž není v zásadě již přípustno, odměňovati odpověď na nepřípustnou revisi, převážně největší díl zmíněného spisu se obírá však výlučně meritorním, jak bylo právě dovoděno, zcela bezpředmětným vyvrácením nároku na 50 K, nedotýkajíc se ani slovem formální nepřípustností revise ve směru tomto.
II. Nepřípustná jest však i stížnost žalovaného do výroku o nákladech, neboť obrací se proti tomu, že žalobci jakožto odvolateli byla vzhledem k jeho částečnému úspěchu v otázce nároku na 50 K přiřknuta část odvolacích nákladů. Setrvá-li se však při tom, že takto rozhodnuto o nákladech soudem odvolacím jen z podnětu částečného úspěchu odvolání žalobcova v otázce nároku posledního, že však dlužno pokládati nárok tento za záležitost bagatelní, a že jím nakládati jest dle zásad platných pro řízení bagatelní, jeví se býti i příslušné rozhodnutí odvolací stolice usnesením soudu odvolacího ve věci bagatelní, proti němuž je však podle § 517. odst. posl. c. ř. s. vyloučena stížnost další.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne dubna 1910 č. j. Rv II. 268/10 a R II. 270/10.
K. K.

Citace:

Když byl v jedné a téže žalobě spojen. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 6, s. 306-310.