Č. 6140.

Pozemková reforma: I. Dokud dohoda o rozdělení fideikomisu podle zák. č. 179/24 nebyla schválena jak svěřenským soudem tak stpú-em, nutno majetek zrušeného fideikomisu pokládati za jeden celek. — II. Kdo jest oprávněn vystupovati jménem zrušeného svěřenství, dokud dohoda o rozdělení jeho není schválena?
(Nález ze dne 11. prosince 1926 č. 25332.)
Věc: Jan N. a spol v K. (adv. Dr. F. Löwy z Nitry) proti státnímu pozemkovému úřadu stran dělení zabraných nemovitostí a nároku dle § 11 záb. zák.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Stpú výměrem z 1. července 1924 propustil st-li jako držiteli svěřenského velkostatku K. dle § 11 zák záb. ze záboru 30389 ha půry. Nss nálezem z 12. června 1925 č. 11990 zrušil tento výměr vysloviv, že bylo povinností úřadu, aby všem osobám zastupujícím svěřenství k-cké poskytl možnost uplatniti nárok dle § 11 zák. záb. a s nimi také o nároku tom jednal. — — —

Po vydání tohoto rozhodnutí ustanovil stpú místní šetření na místě samém na den 21. července 1925. — — —
Po té vydal stpú dvě rozhodnutí nyní naříkaná. Výměrem z 26. srpna 1925 vyslovil, že nemovitosti, o něž tu jde, jest dosud pokládati za jediný soubor nemovitostí ve smyslu § 2 zák. ze 16. dubna 1919 č. 215 Sb. a odůvodnil toto svoje rozhodnutí takto: Nesporno jest, že v době, kdy záb. zákon nabyl platnosti, tvořily dotyčné nemovitosti jediné svěřenství, a byly tudíž jediným souborem ve smyslu § 2 zák. záb. Na tomto právním stavu nezměnilo se dosud ničeho a to ani zákonem z 3. července 1924 č. 179 Sb. Zákon tento zrušil sice svěřenství, ponechal však zároveň držiteli svěřenství, čekatelům a opatrovníkům potomstva, aby dohodou upravili poměry zrušeného svěřenství. V daném případě účastníci tohoto oprávnění také skutečně použili a, jak zjištěno, dohodou z 12. května 1925 svěřenství mezi sebe rozdělili. Dohoda tato vyžaduje však ke své platnosti dle výslovného ustanovení zákona schválení svěřenským soudem i stpú-em a jest bez něho neplatná (§ 2, odst. 4 a § 13 odst. 2 cit. zák.). Teprve tímto schválením nabývá dělení platnosti, kdežto před tím nemá vůbec právních účinků. V daném případě byla zmíněná dohoda dle souhlasného udání účastníků sice v zákonné lhůtě předložena svěřenskému soudu za účelem schválení, a předepsané řízení o ní již u tohoto soudu bylo zahájeno, k schválení jejímu však ani tímto soudem ani stpú-em dosud nedošlo. V důsledku toho nelze k rozdělení svěřenství ještě přihlížeti, naopak dělení jest dosud právně bezúčinné a svěřenský majetek dlužno dosud pokládati za soubor jediný.
Druhým nař. výměrem z 10. září 1925 propustil stpú Janu N. jako držiteli svěřenského velkostatku K. ze záboru celkem 251 ha 26 a 56 m2 půdy a zamítl žádost st-lovu za propuštění dalších nemovitostí.
Proti oběma rozhodnutím podali st-lé stížnosti k nss-u, v nichž především namítají, že nebyli legitimováni jednati se stp-em jménem svěřenství, ježto svěřenství bylo zákonem č. 179 z r. 1924 zrušeno, a dohodou uzavřenou mezi účastníky rozpadlo se jmění fideikomisní na 5 samostatných souborů, takže stpú měl buď jednati s oněmi osobami, mezi něž jmění fideikomisní bylo rozděleno a každé z nich přiznati osobitý nárok na propuštění půdy dle § 11 zák. záb., nebo měl aspoň řízení přerušiti až do té doby, kdy bude dohoda schválena příslušným soudem a stpú-em.
Námitka ta není důvodná. Není sporu o tom, že před účinností zák. ze 3. července 1924 č. 179 Sb. tvořilo jmění, o něž tu jde, jediný majetkový soubor ve smyslu § 2 zák. záb., a že vlastník tohoto souboru, fideikomis. měl jen jediný nárok dle § 11 záb. zák. Sporné je pouze, zda po zrušení svěřenského svazku a uzavření dohody mezi účastníky o rozdělení fideikomisního jmění, rozpadl se tento soubor ještě před schválením dohody soudem a státním pozemkovým úřadem v několik majetkových souborů, jak tvrdí stížnost. Žal. úřad se domnívá, že pouhým uzavřením dohody tento účinek ještě nenastal, nýbrž nastati může teprve schválením jejím svěřenským soudem (§ 2 odst. 4 cit. zák.), a poněvadž jde o majetek zabraný, též stpú-em (§ 13, odst. 1 a 2 cit. zák.). Tento náhled úřadu je úplně ve shodě se zákonem, neboť dokud dohoda příslušnými činiteli, zejména stpú-em, jemuž dle § 7 záb. zák. a § 13 zák. o zrušení svěřenství přísluší udíleti souhlas k dělení zabraného majetku, schválena nebyla, nutno majetek zrušeného fideikomisu pokládati za reálně nedělený a nutno proto považovati jej za jediný majetkový soubor, třeba fideikomis byl již zrušen. Dle cit. zákona je po zrušení fideikomisu a před schválením dohody jakési mezidobí, v němž soubor práv a právních závazků tvořících kdysi fideikomisní jmění existuje sice dále, ale nenáleží více fideikomisu, neboť tento byl již zrušen, také však není ještě majetkem posledního držitele, stíženým fideikomisární substitucí ve prospěch prvního čekatele, resp. majetkem osob, mezi něž dohodou dle § 2 cit. zák. byl rozdělen, neboť není tu dosud příslušného rozhodnutí soudního dle §§ 2 a 7 cit. zák., resp. schválení stpú-u dle § 13 cit. zák. V mezidobí tomto tvoří jmění zrušeného fideikomisu útvar podobný hereditati iacenti a nutno je považovati za zvláštní majetkový soubor stejně, jak tomu bylo, dokud existoval svazek svěřenský.
Je-li tomu tak, pak ovšem toto jmění může býti předmětem pouze jediného nároku dle § 11 zák. záb. a bezdůvodné jsou veškeré námitky opírající se o náhled, že již dohodou samou bez jejího schválení rozpadl se dotčený majetek v několik majetkových souborů, z nichž každý může býti předmětem nároku dle § 11 zák. záb.
Rovněž bezdůvodnou jest námitka, že stpú neodročil řízení o nároku dle § 11 záb. zák. do té doby, než bude konečně rozhodnuto o schválení dohody, neboť není předpisu, z něhož by se dalo dovoditi, že uzavření dohody samo o sobě má tento odkládací účinek na další provádění poz. reformy. Domnívají-li se snad st-lé, že stpú byl k tomuto opatření nucen, poněvadž následkem zrušení § 229 nesp. pat. zákonem č. 179 z r. 1924 (§ 18) nebylo zde vůbec subjektu, který by byl oprávněn dotyčný majetek před úřadem zastupovati, a uvádějí-li, že ani oni nebyli oprávněni za majetek ten jednati, sluší podotknouti, že tím vlastně brojí i proti své legitimaci ke stížnosti k nss, neboť kdyby bylo pravda, že st-lé nebyli v řízení správním legitimováni za majetek, o který jde, jednati, nebyli by ani oprávněni stěžovati si za něj k nss-u a musila by stížnost jejich býti odmítnuta jako nepřípustná. Nehledě však k tomu, nelze stížnosti dáti za pravdu také proto, poněvadž tím, že § 229 nesp. pat. byl zrušen, odpadlo pouze omezení držitele býv. svěřenského jmění v příčině vedení procesů, takže od této doby není třeba, aby na vedení procesu měli účast nejbližší čekatelé a kurátor svěřenství.
Stížnost proti rozhodnutí z 10. září 1925 vytýká, že stpú také v novém svém rozhodnutí nepropouští půdu svěřenství samému jako jejímu vlastníku, nýbrž Janu N. jako držiteli svěřenství. Vytýká tak bezdůvodně, neboť v době, kdy úřad nové rozhodnutí své vydal, svěřenský svazek byl již zrušen, a nemohla proto půda propuštěna býti svěřenství. Chápe- li se však námitka ta tak, že úřad měl propustiti půdu onu bývalému svěřenství, pak je tato námitka bezpodstatná, neboť uvádí-li stpú, že propouští půdu Janu N. jako držiteli svěřenství, chce tím jen naznačiti, že nepropouští půdu tu Janu N. do neomezeného vlastnictví, nýbrž, že půda ona zůstává v majetku býv. svěřenství, ovšem zbavená záborového nexu. — — — — — —

Citace:

č. 6140. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 756-758.