NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 13824.

Smluvený zákaz postupu pohledávky působí i proti třetím osobám a jeví účinky i proti postupníku, jenž o něm nevěděl. Zákazu postupu může se však dovolávat! jen postoupený dlužník, nikoliv věřitel, který postup sám provedl, a důsledkem toho ani věřitel postupitele, jemuž byla postoupená pohledávka zabavena a přikázána k vybrání.
(Rozh. ze dne 5. října 1934, Rv II 673/34.)
Československý stát zabavil v exekuci proti Janu K-ovi dlužníkovu pohledávku za zemí moravskoslezskou za práce na zemské škole v R. a dal si tuto pohledávku přikázati k vybrání. Ještě před zabavením pohledávky postoupil Jan K. tuto pohledávku spořitelně města R. V protokole o zadání prací na zemské škole v R. vzdal se Jan K. práva postupovati pohledávky za zemí moravskoslezskou třetím osobám mimo pohledávky již likvidní. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se spořitelna města R. na československém státu nepřípustnosti exekuce na pohledávku, ježto jí byla dlužníkem postoupena. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Mezi stranami není sporu o tom, že k postupu pohledávky došlo před jejím zabavením. Žalovaný namítá jen, že postup nelze uznati za platný, protože prý se Jan K. jako věřitel v zadávacím protokolu ze dne 24. června 1932 výslovně vzdal práva postupovati pohledávky proti zemi moravskoslezské osobám třetím mimo pohledávky již likvidní; zabavená pohledávka nebyla prý v době postupu likvidní a stala se likvidní teprve po postoupení, a to 10. října 1933, kdy byly kolaudační operáty schváleny. Oba nižší soudy se v podstatě připojily k tomuto názoru žalovaného a dovodily, že likvidní stala se pohledávka teprve schválením operátů a že je proto postup, k němuž došlo před tím, neplatný. Není o tom pochybnosti, že postupitelnost pohledávky může býti úmluvou mezi stranami vyloučena a že takový zákaz postupu pů¬ sobí i proti třetím osobám a jeví účinek i proti postupníku, jenž o něm nevěděl (rozh. čís. 5396, 6720 a 11334 sb. n. s.). Než takového zákazu postupu mohl by se dovolávati jen postoupený dlužník, jehož práva k pohledávce byla dotčena, nikoli však věřitel, který postup sám provedl a jehož práva nikterak dotčena nebyla. Proto nemůže se ho dovolávati ani vymáhající věřitel v exekuci proti postupiteli, neboť zabavením a přikázáním k vybrání nenabývá více práv než měl jeho dlužník, který pohledávku postoupil. V souzeném případě mohla by tedy odporovati postupu a také exekuci na pohledávku jen země moravskoslezská jako poddlužnice, kdyby její práva vyplývající z porušení zákazu postupu byla dotčena. Ve sporu bylo sice uvedeno, že prý tato dlužnice proti žalobkyni prohlásila, že postup nemůže vžiti na vědomost. To však je potud nerozhodné, že postoupený dlužník v zásadě nemusí souhlasiti s postupem, protože postup jest smlouvou mezi postupitelem a postupníkem, takže takový odpor postoupeného dlužníka, který nebyl uplatněn sporem, je pro platnost postupu bezvýznamný a ani postupitel ani vymáhající věřitel nemůže z tohoto odporu postoupeného dlužníka nic dovozovati ve svůj prospěch, když práva postupitelova nijak dotčena nebyla. Podle toho nesejde ve sporu na tom, jaká byla úmluva o postupitelnosti pohledávky a zda byla pohledávka v době postupu likvidní čili nic. Žalobě bylo vyhověti, když ve sporu šlo jenom o platnost postupu proti Janu K-ovi jako věřiteli postupujícímu a proti žalované straně jako vymáhajícímu věřiteli vedoucímu exekuci na onu pohledávku již postoupenou.

Citace:

Čís. 13824. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 162-164.