NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 335.

Nemocenské pojišťování dělnictva: * Omezení stanovené v § 1, odst. 4 zák. ze dne 16. července 1892 č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných co do přípustné výše zajištěných rent platí i pro nemocenské.
(Nález ze dne 19. února 1920 č. 397.)
Věc: Nemocenská pokladna pomocná (zapsaná pokladna pomocná) v Jablonci n. N. a soudr. (adv. Dr. Jos. Josífko z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (zast. min. radou Drem Josefem Lukášem) stran rozsahu oprávněnosti zapsaných pokladen pomocných k pojišťování.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána »Zemským svazem německých pokladen v Čechách« a »Svazem úřednických nemocenských pokladen v království Českém«, odmítá se jako nepřípustná; jinak se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Okresní politická správa v Jablonci sdělila vyřizujíc podání z 10. dubna 1919 výměrem ze dne 11. dubna 1919 č. 13272 zapsané pokladně pomocné v Jablonci n. N. výnos ministerstva sociální péče ze dne 5. dubna 1919 čís. 5639, vydaný svazu německých pokladen nemocenských v Jablonci n. N. tohoto obsahu:
»Oprávněnost zapsaných pokladen pomocných k pojišťování je zákonem obmezena na týdenní nemocenské 28 K. U takových pokladen mohou tudíž jen takové osoby býti pojištěny s účinkem, že nemusejí přináležeti k některé dle § 1 zákona o nemocenském pojištění zřízené pokladně nemocenské, jejichž nárok na nemocenské nepřesahuje 28 K týdně. Společenstva jsou oprávněna korporativně přistoupiti k stávajícím pokladnám nemocenským, když nezřídila vlastní společenstevní pokladnu nemocenskou. Jelikož na základě takového usnesení všichni příslušníci společenstva u některé pokladny nemocenské pojištěni býti musí, může přistoupení to jen k takové pokladně nemocenské býti usneseno, která svým členům poskytnouti může při nejmenším práva zákonem o nemocenském pojišťování zaručená. Přistoupení společenstva k zapsané pokladně pomocné odpovídá tudíž zákonu, když nárok příslušníků společenstva na nemocenské nepřesahuje výměru nemocenského, jež poskytovati je zapsaná pokladna nemocenská oprávněna.«
Na tento výnos podala nemocenská pokladna pomocná pro politický okres jablonecký (zapsaná pokladna pomocná) a soudr. stížnost u nejvyššího správního soudu, jenž o ní uvážil takto:
Žalovaný úřad namítá v odvodním spise, že stěžovatelé nejsou legitimováni k podání stížnosti.
Nejvyšší správní soud uznal námitku tu důvodnou jen pokud se týká spolustěžovatelů: »Zemského svazu německých pokladen nemocenských v Čechách« se sídlem v Karlových Varech a »Svazu úřednických nemocenských pokladen v království Českém« v Praze; neboť naříkaný výnos netýká se obsahem svým oboru činnosti svazům těmto podle stanov příslušejícího a nemohlo jím tedy býti zasaženo do subjektivních práv jejich. Jest tedy stížnost, pokud byla podána řečenými svazy, nepřípustna.
Pokud však jde o pomocnou pokladnu nemocenskou v Jablonci n. N., shledal nejvyšší správní soud, že pokladně této legitimaci ku stížnosti odepříti nelze; neboť pokladna ta jest — jak z předložených stanov vysvítá — zapsanou pokladnou pomocnou ve smyslu zákona ze 16. července 1892 č. 202 ř. z., které vydáno bylo úřední osvědčení po rozumu § 7 tohoto zákona, a ona ve stížnosti tvrdí, že naříkaným výnosem, jenž obsahem svým dotýká se rozsahu působnosti takových pokladen pomocných, byla porušena práva, vyplývající pro ni ze stanov, pokud se týče vydaného osvědčení.
Žalovaný úřad dále namítá, že v odpor vzatý výnos, ježto vyjadřuje toliko právní názor ministerstva, nelze pokládati za rozhodnutí, které by podléhalo přezkoumání nejvyššího správního soudu.
Ani tuto námitku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Ač naříkaný výnos dle svého znění především projevuje právní názor žalovaného úřadu, nabyl tím, že byl stěžující si pokladně na její za kročení z příkazu žalovaného úřadu okresní správou politickou intimován, povahy opatření individuelního, vydaného proti této pokladně, jež může dle § 2 zák. z 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z r. 1876 před nejvyšším správním soudem býti naříkáno.
Vycházeje z právního názoru právě vyloženého podrobil nejvyšší správní soud pro nezákonnost naříkaný výrok žalovaného úřadu, jímž stěžující si pokladna obmezena byla při provádění nemocenského pojišťování na poskytování nemocenského 28 K týdně nepřevyšujícího, věcnému přezkoumání.
Uvažoval pak ve věci takto:
Zákon z 16. července 1892 čís. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných sledoval úmysl pokladnám podle předpisů jeho zřízeným poskytnouti zvláštní práva (§ 1, odst. 1), avšak vytýčil jejich působnosti určité meze. Toto omezení rozsahu působnosti zapsaných pokladen pomocných provedeno jest dvojím směrem: jednak smí se činnost pokladen těch vztahovati jen na obory pojištění vypočtené v odst. 2 § 1, jednak dovoleno jest jim poskytovati na základě pojištění podpory v penězích jen do jisté výše (odst. 4 a 5 § 1). Co do omezení výše podpor obsahuje odst. 4 § 1 ustanovení, že renta, kterou zapsaná pokladna pomocná v některém z označených oborů pojišťovacích zajišťuje, nesmí převyšovati 28 K týdně; odst. následující stanoví pak nejvyšší přípustnou výši pohřebného a sumy peněžní ve prospěch osoby třetí pojištěné.
V daném případě třeba jest řešiti otázku, sluší-li omezení stanovené co do podpor vztahovati také na nemocenské čili nic.
Srovnání předpisů odst. 5 a odst. 4 nasvědčuje, že zákon v odst. 4 chtěl postihnouti podpory záležející v peněžních dávkách se opětujících, kdežto odst. 5 omezil výši podpor, jež poskytují se sumou peněžní, jednou pro vždy vyplacenou. Také nemocenské jest podporou, jež po jistou dobu (dle § 16, posl. odst. nejdéle po dvě léta) poskytuje se v dávkách pravidelně se opakujících, i bylo by možno názor, jehož hájí stížnost, že předpis odst. 4 pro nemocenské neplatí, uznati za správný jen tehdy, kdyby ze znění nebo z úmyslu zákona bylo lze čerpati důvody, které by zařazení nemocenského pod pojem renty ve smyslu stanovení odst. 4 § 1 zákona vylučovaly.
Že zákon, užívaje výrazu »renta«, tento výraz nevztahuje toliko na renty invalidní a starobní, o nichž je výslovně řeč v odst. 2 pod čís. 3, jest patrno z toho, že odst. 4 mluví o rentách zajišťovaných v některém z označených oborů pojišťovacích, ačkoli při vypočítávání oněch oborů výraz ten vyskytuje se, jak podotčeno, právě jen pod čís. 3. Užil tedy zákon tohoto výrazu zřejmě jako označení kolektivního pro veškeré podpory peněžité v oborech pojišťovacích pod č. 1—5 uvedených, pokud poskytují se v dávkách pravidelně se opakujících. S tohoto hlediska není pochybnosti, že pod toto označení zahrnouti sluší i podpory vdovské a sirotčí (odst. 2 čís. 4). Nemocenské však dle své povahy neliší se od způsobu rent pod čís. 3 a 4 označených žádným takovým osobitým znakem, který by překážel, aby i ono označeno bylo jako renta v obecném slova toho významu; neboť i nemocenské je peněžitou podporou, která dle své povahy vyplácí se v pravidelných dávkách se opětujících. Poukazuje-li stížnost na to, že nemocenské poskytuje se jen v nemoci a pokud nemoc trvá, a že tu tedy nejde o podporu trvalou, jest naproti tomu uvésti, že také při podporách, které nesporně pod pojem renty náležejí, počátek nároku vázán jest na určité předpoklady skutkové (invalidita, stáří, ovdovění, osiření) a že také k podstatě těchto podpor nikterak nenáleží, aby poskytovány byly trvale, t. j. bez omezení na určitou dobu, jak patrno jest zejména z ustanovení § 23, odst. 2 a § 24 odst. 1, jež pro podpory tam uvedené stanoví určité termíny konečné.
Slovní výklad zákona nepodává tedy nijakého důvodu, proč by rentou podle odst. 4 nemělo býti rozuměno také nemocenské.
Ale také zjevný úmysl zákona netoliko nenasvědčuje, nýbrž naopak brání tomu, aby právě nemocenské a jen nemocenské bylo vyjímáno z platnosti předpisu omezujícího rozsah působnosti zapsaných pokladen pomocných co do výše peněžitých podpor. Jak ze zákona samého jest patrno, jsou omezení pro zapsané pokladny pomocné stanovená jakousi protiváhou oněch zvláštních výhod propůjčených zákonem z 16. července 1892 ústavům na základě tohoto zákona zřízeným a neméně patrno jest i, že důvodem oněch omezení byla snaha zákonodárce, aby přiznané výhody nestaly se zapsaným pokladnám pomocným prostředkem konkurence, jež by ohrožovala prosperitu pojišťovacích ústavů na jiných základech právních spočívajících, podrobených předpisům mnohem přísnějším i sloužících v podstatě stejným účelům sociálním. Pro tento výklad tendence zákona poskytuje oporu i jeho vznik, zejména také průběh jednání parlamentního o příslušné předloze v někdejší říšské radě. Nějaký důvod, proč by ona zákonem zamýšlená ochrana měla býti odepírána právě jen ústavům pojišťovacím, zabývajícím se pojišťováním nemocenským, ani v zákoně ani v podstatě věci nalézti nelze.
Tyto úvahy vedou nezbytně k úsudku, že omezení v odst. 4 § 1 zákona stanovené platí i pro nemocenské, a že tudíž ani nemocenské zapsanými pokladnami pomocnými zajišťované nesmí 28 K týdně převyšovati. Proto nejvyšší správní soud neshledal, že by naříkaný výnos ministerský zákonu odporoval a zamítl stížnost jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 335. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 160-163.