NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 10779.

Zaměstnanci veřejní. — Legionáři: Místa okresních cestářů jsou vyhrazena legionářům.
(Nález ze dne 17. října 1933 č. 17308.)
Prejudikatura: Boh. A 2373/23, 1462/21, 4734/24, 5047/25, 5184/25, 5374/26, 9347/31 a j.
Věc: Okresní výbor v Podbořanech proti ministerstvu vnitra o obsazení pěti míst okresních cestářů nelegionáři.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní úřad v Podbořanech vypsal výměrem z 26. února 1930 na základě usnesení okr. výboru v Podbořanech z 21. února 1930 šest míst smluvních cestářů okresních s tím, že s každým z těchto míst jest spojena denní mzda 20 Kč, platí vzájemná 14denní lhůta výpovědní a že legionáři za stejných okolností mají přednost. Výměrem okresního úřadu v Podbořanech z 24. března 1930 byla lhůta konkursní prodloužena až do 15. dubna 1930 s tím, že žádosti podané na základě prvního vypsání z 26. února 1930 zůstávají v platnosti. Dále bylo vyhláškou okr. úřadu v Podbořanech z 20. března 1930 vypsáno ještě další sedmé místo smluvního okr. cestáře za týchž podmínek. Vypsání míst těchto uveřejněno bylo pouze zasláním vyhlášek městským, pokud se týká obecním úřadům okresu podbořanského.
V sezení okr. výboru v Podbořanech dne 28. dubna 1930 odbývaném byli na vypsaná místa smluvních okresních cestářů ustanovení nelegionáři.........., ostatní dvě místa obsazena nebyla. Poté prohlásilo min. vnitra nař. výnosem podle ustanovení § 14 zák. č. 462/19 obsazení tří z uvedených míst za neplatné a nařídilo, aby tři ze jmenovaných žadatelů, jimž bylo místo propůjčeno, do čtyř neděl od doručení tohoto rozhodnutí byli propuštěni.
Ve stížnosti podané k nss do tohoto rozhodnutí se navrhuje, aby nař. rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Není sporu o tom, že skutečně nebyly zachovány předpisy § 9 zák. č. 462/19 a čl. 13 vl. nař. č. 151/20, normující řízení při obsazování některého z míst uvedených v § 4 lit. a) a b) a § 5 cit. zák., takže tu byl nepochybný důvod k zakročení min. vnitra podle § 14 cit. zák., předpokládajíc ovšem, že jde skutečně o nějaké místo druhu právě naznačeného. Žal. úřad tvrdí, že jde o místa vyhrazená legionářům v § 4 lit. a) zák. č. 462/19, kdežto stěžující si okr. výbor to popírá, namítaje, že nejde ani o místo systemisované, ani o místo zřízence podle zák. č. 17/20, ani že nelze okr. cestáře pokládati za dohlížitele, dozorce, ve smyslu § 4 lit. a) zák. č. 462/19, Jde prý jen o služební poměr nádenický, netrvalý, dočasný, za denní mzdu, na 14denní výpověď, bez nároku na výslužné neb odbytné.
Názoru stěžujícího si okr. výboru nelze přisvědčiti. Neboť když ustanovení § 4 lit. a) zák. č. 462/19 vyhrazuje legionářům všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát nese celý náklad nebo část nákladu, a dále takováto místa ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných, nemůže býti pochyby o tom, jak ostatně nss vyslovil již v nál. Boh. A 2373/23, že tendence zákona jest umístiti pokud možno největší počet legionářů ve službách veřejných, a to při legionářích odborně nekvalifikovaných v nižší státní a veřejné službě, a že legionářům měla býti vyhrazena takováto místa, ať byla pojmenována jakkoliv.
Nezáleží pak ovšem ani na tom, jde-li o místa systemisovaná či nesystemisovaná, zda o skutečná místa zřízenecká ve smyslu zák. č. 17/20, pokud se týká místa dohlížitelská (dozorců), zda o místa rázu veřejnoprávního či soukromoprávního, ani nemůže padati na váhu, měla-li býti služba ta jediným nebo aspoň hlavním či toliko vedlejším zaměstnáním osoby zvolené, zda jde o místa trvalá neb dočasná, zda jde o místa dělnická, nádenická, za denní mzdu a na výpověď, zda s místem tím spojen jest nárok na výslužné či odbytné atd. Neboť zák. č. 462/19 po této stránce nikterak nerozeznává a vzhledem k své tendenci ani rozeznávati dobře nemohl. (Viz Boh. A 1462/21, 2373/23, 4734/24, 5047 a 5184/25, 5374/26, 9347/31 a jiné.)
Na tom nemůže nic měniti, že stížnost k opření svého svrchu vytčeného stanoviska poukazuje na ustanovení § 8 zák., jenž praví, že žádosti se mohou týkati a) určitého místa volného neb b) místa, jež se teprve uvolní. Předpis tento podle svého znění a smyslu pouze prohlašuje, že žádosti musí se týkati určitých konkrétních míst, neudává však, jaké povahy, kvalifikace, místa ta jsou. To stalo se již v ustanoveních §§ 4 a 5 zák. Z předpisu § 8 zák. plyne tedy jen, že nemůže legionář žádati všeobecně, neurčitě za udělení vůbec nějakého místa u nějakého úřadu, nějakého ústavu neb nějakého závodu, nýbrž že musí podati žádost za konkrétní uvolněné neb v budoucnosti se uvolňující místo u určitého úřadu, ústavu neb závodu. Předpis ten jest tudíž omezením zásady vyslovené v §§ 4 a 5 zák. Že tomu tak, plyne z dalších ustanovení zákona, kteráž by jinak neměla řádného smyslu. Podle § 9 zák. jest totiž úřad, ústav neb závod, u něhož má bytí obsazováno nějaké místo, uvedené v § 4 lit. a) a b) a § 5 zák., a jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo to veřejně vyhlásiti, vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádosti a zpraviti o něm mno. Podle § 10 zák. jsou úřady, ústavy a závody, mající právo obsazovati místa, jež jsou vyhražena legionářům, nebo na něž legionáři mají přednostní právo, povinny vésti seznamy docházejících žádostí a vydati každému žadateli potvrzení, že žádost podal s udáním počtu žadatelů, kteří na totéž místo byli zaznamenáni. Podle § 12 zák. mohou se místa v § 4 zák. vyhrazená propůjčovati pouze legionářům, kteří mají právo o ně žádati, leda že by se nehlásil žádný legionář, jenž má právo žádati a jenž jest pro dotyčné místo způsobilý. Podle § 13 zák. může každý oprávněný žadatel, scilicet legionář si stěžovati, kdyby nějaké místo pro legionáře vyhražené, nebo místo, při jehož obsazování legionáři mají přednostní právo, bylo zadáno proti ustanovením tohoto zákona, a konečně podle § 14 zák. jest min., jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, oprávněno prohlásiti obsazení místa za neplatné, jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona.
Avšak i poukaz stížnosti na § 15 zák. nepřiléhá. Předpis tento praví, že se nároku na vyhrazená místa a přednostního práva při obsazováni míst pozbývá nebo nárok ten pomíjí: a) když legionář sám se ho vzdá, b) když byl odsouzen a s odsouzením mocí zákona jest spojena ztráta způsobilosti k dosažení úřadů státních a veřejných. Předpis tento podle svého znění a smyslu neobsahuje taktéž nijakou kvalifikaci místa, jež jest legionářům vyhrazeno neb míst, na něž mají přednostní právo, nýbrž stanoví všeobecně a abstraktně předpoklady pro ztrátu nároku legionáře na vyhrazená místa resp. na právo přednostní, což podle § 15 bodu 1 cit. zák. nastává, když se legionář místa výslovně vzdal. Pokud se dotýče 2. bodu § 15 zák., jest všeobecným předpokladem pro ustanovení ve státní a veřejné službě, aby uchazeč o místo takové byl státním občanem čestného života dosavadního. Této podmínce nevyhovuje však legionář, který byl odsouzen, je-li s odsouzením spojena již mocí zákona všeobecně, abstraktně, beze zřetele na nějaký určitý úřad, ústavného závod a nějaké určité místo, ztráta způsobilosti k dosažení úřadu státního neb veřejného, čili poskvrna taková značí i u legionáře ztrátu všeobecné kvalifikační podmínky ustanovovací a tím i zánik nároku jeho na vyhrazená místa a právo přednostní.
Aplikují-li se tyto vývody na dnešní případ, nemůže býti pochybnosti, že jde o obsazení míst v nižší službě okresní, což i stížnost sama zdůrazňuje, jež však nutno pokládati za místa legionářům po rozumu § 4 zák. vyhrazená. Z tohoto plyne, že nař. rozhodnutí odpovídá zákonu.

Citace:

č. 3195. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 470-473.