Čís. 8822.

Jestliže strana činící nabídku již předem oznámila obecenstvu o nabídku se zajímajícímu podmínky smlouvy, buď že je uveřejnila ať tiskem nebo plakáty, nebo že je vyložila na místě, jež učinila zájemníkům přístupným, nemá již dojíti k vyjednávání smlouvy, nýbrž o každém uchazeči se nutně předpokládá, že se s nimi obeznámil, pokud se týče, že chce pod nimi uzavříti smlouvu.
Tak jest tomu i ohledně služebních předpisů K III-3, při převzetí vojenského koně (remonty).
(Rozh. ze dne 22. března 1929, R II 87/29.) — Čís. 8822 —
412
Erární vojenský kůň byl odevzdán do užívání žalovanému, jenž při převzetí koně podepsal a převzal kontrolní knížku. Kůň si zlomil ve stáji žalovaného nohu a musel býti odporažen. Vzhledem k tomu domáhal se erár na žalovaném náhrady škody podle předpisu § 3 odst. F. služebních předpisů československé branné moci K III-3. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ve věci znovu rozhodl. Důvody: Zjištěno jest soudem prvé stolice, že v kontrolní knížce potvrdil žalovaný svým podpisem prohlášení, že se podrobuje ustanovením služebního předpisu K III-3, jež jsou mu známa, že četl upozornění připojené na konci kontrolní knížky a že § 3, odst. F. služebních předpisů československé branné moci K III-3 (Podmínky pro vydávání služebních koní jezdectva do soukromého užívání) zní takto: »Uživatel ručí za veškerou škodu, kterou jakkoli zavinil buď sám neb osoba druhá, i za náhodu, pokud neprokáže, že jde o škodu způsobenou vyšší mocí, kterou nemohl odvrátiti.« Právě o ustanovení § 3 odst. F. služebních předpisů K III-3 opírá žalující strana žalobní nárok, naproti čemuž namítal žalovaný, že služební předpisy neobdržel ani neznal, že ručení za náhodu nepřevzal a že se nehoda, přihodivší se koni, stala bez jeho zavinění. Soudu prvé stolice stačilo k zamítavému rozhodnutí zjištění, že žalovaný na služební předpisy při převzetí koně nebyl upozorněn, že mu nebyl jejich obsah sdělen, že o nich nevěděl a že není mocen jazyka českého. Leč rozhodnutí to není správným. Soud prvé stolice nevzal náležitý zřetel na to, že kůň byl před nehodou již déle než 11 měsíců v užívání žalovaného a že žalovaný obdržel ihned při převzetí koně kontrolní knížku, ve které se poukazuje na služební předpisy K III-3, a nad to ještě přehlédl, že způsob, jak vykládá v napadeném rozhodnutí obsah smlouvy, zejména ustanovení o ručení, odporuje předpisu § 863 obč. zák. o projevu vůle konkludentními činy a o významu a účinku jednání a opomenutí smluvních stran. Vždyť žalovaný, o němž se ani netvrdilo, že není v užívání rozumu nebo že nemá průměrných schopností a vlastností, musel jako normální člověk počítati s tím, že převzetím koně do užívání bere na sebe určité závazky a že mu příslušejí i jistá práva, a mohl při obvyklé píli a pozornosti zjistiti obsah smluvních práv a povinností. Neučiniv tak dopustil se opomenutí, které nutno jest vykládati tak, jak toho vyžaduje zásada poctivosti v právních stycích. Výklad soudu prvé stolice nelze srovnati s touto zásadou poctivosti v právních stycích, neboť jest jednak uvážiti, že od převzetí koně do užívání až do nehody uplynula dosti dlouhá doba, by si v jejím průběhu žalovaný získal při trochu dobré vůle vědomost o obsahu služebních předpisů, jednak nebylo ani tvrzeno ani není myslitelno, by nedbalost a nepozornost byla obyčejem nebo zvyklostí v právních stycích. Jest proto odvolací soud toho názoru, že žalovaný převzetím koně do užívání a podpisem jakož i odebráním kontrolní knížky převzal veškeré závazky stanovené v služebních předpisech a že tudíž ručí i za škodu vzniklou na koni náhodou. Následkem toho jest vzhledem k námitkám žalovaného řešiti i další otázky, zdali škoda, přihodivší se koni, — Čís. 8822 —
413
byla způsobena vyšší moci, kterou žalovaný nemohl odvrátiti, a v jaké výši vzešla žalující straně nehodou tou škoda. Těmito otázkami se soud prvé stolice dosud nezabýval a důkazy o nich neprovedl, takže na spisovém podkladě ve věci dosud rozhodnouti ještě nelze.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu, opravil však usnesení rekursního soudu v ten rozum, že pro další jednání soudem tím nařízené nebudou rozhodné směrnice uvedené jím v napadeném usnesení, nýbrž směrnice uvedené v tomto rozhodnutí nejvyššího soudu.
Důvody:
Žalovaný, přejímaje erárního koně (remontu), podepsal potvrzení ze dne 25. června 1926, které jest umístěno v kontrolní knížce a v němž jest předtištěno příjemcovo prohlášení, »že se podrobuje ustanovením služebního předpisu K III-3, jež jsou mu známa, a že četl upozornění připojené ke konci kontrolní knížky«, aniž by mu bylo řečeno, co podpisuje a aniž by byl upozorněn na řečené předpisy K III-3 vůbec nebo na jich obsah, aniž by tudíž byl o nich věděl, ba aniž by mocen byl jazyka českého, v němž jsou sepsány. To jest skutkové zjištění nižších stolic a jest spornou právní otázkou, zda, když v těch žalovanému neznámých předpisech K III-3 v § 3 písm. f) uvedeno, že přejímatel koně ručí i za náhodu a převzatý kůň si pak zlomil nohu, takže musil býti nutně odporažen, žalovaný ručí eráru za škodu z toho vzniklou, i když se nehoda stala beze všeho jeho zavinění, právě jen náhodou. Prvý soudce ručení popřel, ježto žalovaný, nevěda o rozhodném předpisu, závazek, ručiti za náhodu, nepřevzal, druhý soud však povinnost tohoto ručení uznal, hlavně z toho důvodu, že od převzetí koně do nehody uplynulo jedenáct měsíců, tedy prý doba dosti dlouhá, by se byl žalovaný v mezičasí mohl o obsahu předpisů poučiti a, jestliže tak neučinil, prohřešil se proti zásadě poctivosti v právních stycích (§ 863 druhý odstavec obč. zák.). Toto odůvodnění má tu chybu, že ze skutečnosti nastalé teprv po smlouvě soudí nazpět na závaznost smlouvy uzavřené před tím. Avšak není otázkou, zda žalovaný mohl se po smlouvě poučiti o obsahu smlouvy, t. j. o úředních předpisech, stanovících jeho povinnosti smluvní, zejména o ručení za náhodu, nýbrž otázkou je, zda ho předpisy ty vážou, i když je při smlouvě neznal. Quod ab initio vitiosum est, tractu temporis convalescere non potest. Jde o to, bylo-li tu vitium, nikoli, zda toto vitium uplynutím jedenácti měsíců bylo zhojeno, jakože, bylo-li tu opravdu, zhojeno nebylo. Každou otázku svésti jest na její princip: jde o to, nemá-li tu průchod § 869 obč. zák., stanovící, že, bylo-li tu nedorozumění, t. j. žalovaný přejímal kobylu pod jinými podmínkami, než pod kterými ji erár předával, smlouva nevzešla, negotium est nullum, právní jednání nicotné, a zda tedy, an žalovaný výhod ze smlouvy již ve značné míře užil, není proti němu jen nárok z obohacení podle § 877 obč. zák. K témuž výsledku by se došlo, kdyby se věc podřadila pod omyl podle § 871, za který by erár žalovanému ručil, kdyby zástupcům eráru byl musil býti zjevně nápadným, jenže, kdyby se za to — Čís. 8822 —
414
mělo, že by se smlouva byla uskutečnila i bez omylu žalovaného, že tedy ručení za náhodu bylo by pokládati jen za vedlejší moment, nastalo by pouze ručení eráru za škodu podle § 872 obč. zák., což by se rovnalo osvobození žalovaného od povinnosti k náhradě. Stávalo se častěji, že obchodní cestující ujednal se zákazníkem určitý obsah ústně a pak mu předložil k podpisu objednací lístek, v němž byla ustanovení odporující ústně ujednaným podmínkám, a zákazník lístek podepsal, aniž by jej četl. Taková věrolomnost se strany prodávajícího ovšem nemůže zakládati právní závazek, neboť kupující měl právo důvěřovati v ústní ujednání. Poněkud jiná byla již věc, když sice lístek neobsahoval nic odporujícího ústnímu dojednání, avšak měl ustanovení nové, ústně neujednané, neodporující, nýbrž doplňující. A dokonce jiná je věc v případě, jako tento. Jest řada smluv s podmínkami velmi obsáhlými, které však jsou již napřed přesně stanoveny a pravidelně buď vydány tiskem anebo jinak širšímu obecenstvu, jež se o takové smlouvy zajímá, přístupnými učiněny. Sem patří zejména všecky zadávky erární, okresní a obecní na stavby budov, silnic, dodávky potřeb a prací apod., ale také pravidelně propachty pozemků i soukromých a dražby. V takových případech se předpokládá, že zájemník, jenž zamýšlí při smlouvě konkurovati, o podmínkách jejích se poučí, podmínky ty se proto při smluvním úkonu již nerozebírají — pravidelně pro svou obsáhlost ani nemohou, neboť by to nemělo konce, kdyby zadávající měl je každému uchazeči teprv předkládati a vysvětlovati — a má se o každém, kdo v smlouvu vstupuje, za to a musí se za to míti, že se jim podrobuje, aniž by teprv bylo třeba zkoumati, zdali je opravdu zná a jak jim rozumí, neboť to vše jde na jeho risiko. Tak na př. sám zákon předpisuje pro exekuční dražby soudní, že se dražební podmínky přečtou při dražbě jen na zvláštní požádání, a to jen na požádání učiněné hned po vyvolání věci (§ 178 ex. ř.), neboť kam by soudce přišel, kdyby každému opozdilci, který přijde teprv mezi dalším jednáním podle cit. § nebo teprv mezi dražbou měl vždy opět znova podmínky předčítati. Tak tomu podstatně jest i v souzeném případě. Podmínky K III-3 jsou úřední předpisy věstníkem publikované, jsou delší než kterékoli podmínky dražební obsahujíce 20 stran (upozornění má 5 stran) a jsou proto vydány tiskem, by se každý uchazeč o koně mohl již napřed s nimi obeznámiti. Na vojenské správě nemůže se nic dále žádati, než aby si dala od uchazeče podepsati, že podmínky na sebe béře, aniž by se musila starati, zdali a v jaké míře je také opravdu zná, zrovna tak jako při soudní dražbě se jen žádá, by vydražitel podepsal dražební podmínky (§ 194 poslední odstavec ex. ř.), aniž by se soudce musil o to starati, zdali mu také vskutku jsou známé. Zásada je tedy tato: Jestliže strana činící nabídku podmínky smlouvy již předem obecenstvu o nabídku se zajímajícímu oznámila, buď že je uveřejnila, ať tiskem, nebo plakáty, nebo že je vyložila na místě, jež zájemníkům učinila přístupným, nemá už dojiti k vyjednávání smlouvy, nýbrž o každém uchazeči se nutně předpokládá — a to je právní domněnka nepřipouštějící protidůkazu, jež je právně zdůvodněna podle § 7 obč. zák. v přirozenosti věci — že se s nimi obeznámil, pokud se týče, že chce — Čís. 8822 —
415
pod nimi smlouvu uzavříti, ať jsou jaké jsou, t. j. byť je i neznal, neboli že risiko neznalosti své béře na sebe. Bylo tedy věcí žalovaného, by se, když se šel o koně ucházet, poučil, za jakých podmínek erár jej pouští a, neuměl-li česky, měl si někoho vzíti, kdo by mu tento jeho nedostatek nahradil, a, jestliže tak neučinil, jednal lehkomyslně a musí si následky přičísti sám, ačkoli nelze nepřipomenouti, že, i kdyby byl podmínku, že ručí i za náhodu, znal, bylo by ho to, jak zkušenost dokazuje, zajisté neodradilo, by koně převzal, neboť náhoda je pravidelně věcí právě jen nahodilou, se kterou se nepočítá. Žalovaný tedy za náhodu — vyjmouc vyšší moc — jak podmínky předpisují, ručí, a jde jen o to, zdali tvrdí vyšší moc, která by ho od ručení osvobozovala, a zda dále má význam jeho námitka, že mu bylo od obou kapitánů, kteří půjčování koní řídili, řečeno, že pro případ, že ho žádná vina nestihne, nebude za koně ručiti. Co se týče prvé námitky, uváděl žalovaný, že se vyšší moci, která od ručení osvobozuje, rovná náhoda, jíž se nemohlo býti vyvarováno, a že se náhodě, že kůň, o němž není známo, že by byl zlé povahy, jednou vyhodí, nelze ani při největší péči vyvarovati, a konečně že kůň, o nějž šlo, jest krotké zvíře, jež nikdy neprojevilo zlou povahu. Avšak předem nestanoví § 3 písm. f) úředních podmínek, že ručení zbavuje náhoda, již nelze odvrátiti, nýbrž že ho zbavuje jen vyšší moc, kterou příjemce koně nemohl odvrátiti, a za druhé nejen netvrdí žalovaný vyšší moc, nýbrž vůbec ani náhodu, které nemohl předejiti, neboť z jeho přednesu vyplývá, že úraz koně, o nějž jde, svádí nejvýše na druhou klisnu, že, ačkoli nebyla zlé povahy, jednou přece nepředvídaně vyhodila (nepředvídaně proto, že u koně, jenž je dobré povahy, nelze to předpokládati) a tím úraz způsobila. To však, i kdyby se to na krásně mělo za náhodu, není ničím neodvratitelným, naopak taková možnost úrazu musí se vždy předpokládati a proto naprosto dokonalá péče vyžaduje, by pro bezpečnost koně, při němž se ručí i za náhodu, bylo učiněno takové opatření, které nebezpečí kopnutí druhým koněm vylučuje, na př. oddělení stáním, prkenným pažením a pod. Tato námitka nebude tedy předmětem dalšího jednání a dokazování, jak tomu chtěl odvolací soud, nýbrž odpadá jako právně nerozhodná. Totéž platí i o námitce, že kapitáni omezili ručení žalovaného na jeho vinu. Neboť nebyli stranou, nýbrž jen jejími výkonnými orgány, jež předání koní prováděli. Stranou byl erár a jen ten mohl podmínky úředně stanovené a ve všeobecnou známost uvedené změniti, nikoli kapitáni. Proto také jest v potvrzení od žalovaného podepsaném, že se podrobuje ustanovením služebního předpisu K III—3 a že četl »Upozornění« připojené ke kontrolní knížce, ve kterém se praví výslovně, že při vydávání koní nutno se říditi uvedeným služebním předpisem, nikoli tedy prohlášením výkonných orgánů. To jest zřejmé. Věc má se podobně, jako kdyby soudce dražbu řídící učinil k vydražiteli prohlášení odporující dražebním podmínkám, neboť tu by také neplatilo soudcovo prohlášení, nýbrž dražební podmínky právoplatným usnesením soudním schválené, v nichž jest psáno, že se příklep uděluje podle nich (§ 183 odst. 2 ex. ř.). Také tuto námitku nelze jako nerozhodnou připustiti k dalšímu jednání, jak tomu i tu odvolací soud chtěl, a tak zbývá ze všech bodů, v nichž odvolací soud věc pokládal za neúplně probranou a tudíž k řešení nezralou, jen otázka výše škody, na niž se další jednání musí omeziti.

Citace:

č. 8822. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 435-440.