NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4078.

Státní zaměstnanci: * Případným zvýšením pensijní základny po rozumu čl. IV. odst. 2 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920 sluší rozuměti u státního zaměstnance, který před účinností zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. nabyl nároku na plné výslužné, toliko takové zvýšení, které nastalo na pensijní základně, dané dnem 1. září 1919, po tomto časovém termínu.
(Nález ze dne 3. listopadu 1924 č. 10192).
Věc: Bedřich Ř. v P. proti ministerstvu financí a proti presidiu nejvyšího správního soudu o pensijní příspěvek.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána proti výroku min. financí z 19. prosince 1923 odmítá se jako nepřípustná, nař. rozhodnutí presidia nejvyššího správního soudu z 8. února 1924 zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Podáními ze 6. března 1922 a z 2. března 1923 žádal st-l presidium nss-u o opravu výše výměry pensijního příspěvku a uváděl, že jest od 1. ledna 1923 povinen platiti 8% pensijní příspěvek toliko z rozdílu pensijní základny směrodatné dne 2. ledna 1920 a pensijní základny k 1. lednu 1923, t. j. 34536 Kč — 16212 Kč, tedy z 18324 Kč, nikoli však ze zvýšené pensijní základny 23736 Kč. Žádost svou odůvodnil tím, že dovršil skutečných 35 let služby dnem 2. ledna 1920 a že byla tudíž podle čl. IV. zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 pro otázku úplného osvobození od placení pensijního příspěvku resp. pro výpočet pozdějšího zvýšení pensijní základny směrodatnou pensijní základna z tohoto dne, která činila ve výměře zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. 16212 Kč.
Rozhodujíc o této žádosti sdělilo presidium nss-u st-ll vynesením z 8. února 1924 toto:
»Min. fin. přípisem z 19. prosince 1923 zaujalo ve věci Vašeho pensijního příspěvku toto stanovisko: »Dle ustanovení § 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a čl. IV zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. nabývají státní úředníci, zařadění do hodnostních tříd, nároku na plné (100%) výslužné pravidlem pro dovršení 35 započítatelných služebních let resp. důsledkem ustanovení posl. odst. § 1 zák. č. 74 z r. 1896 ř. z. již po započítatelných 34 letech, 6 měsících a 1 dni. Jestliže tedy senátní president Ř. skutečně vstoupil do civilní státní služby dne 3. ledna 1885 — data béřeme ze žádosti, poněvadž osobní výkaz (§ 66 služ. pragm.) není připojen — pak dovršil se započítatelnými válečnými půlletími dobu 34 roků, 6 měsíců a 1 dne již 4. ledna 1917. Na základě čl. IV zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920, jehož účinnost počíná 1. zářím 1919, jest senátní president Ř. povinen platiti pensijní příspěvky jenom z oněch zvýšení pensijní základny, jichž nabyl na své základně tímto dnem (1. zářím 1919) počínajíc. Za dobu od 1. září 1919 do 28. února 1922 plnil tuto povinnost za něj stát. Objasnění celého případu poskytuje první praktický příklad k čl. VI. vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb.
Z důvodů v tomto přípise uvedených nelze žádostem Vašim vyhověti.«
Rozhoduje o stížnosti, vytýkající nesprávné právní posouzení, musil nss věnovati především svou pozornost oněm vývodům, jichž hrot jest namířen proti min. fin. a které vidí v jeho dopisu z 19. prosince 1923 rozhodnutí úřadu správního a tedy právní moci schopné rozřešení určitého právního poměru.
Nss nemohl tomuto právnímu nazírání dáti za pravdu. Jeť již z doslovu nař. rozhodnutí zřejmo, že dříve cit. přípis min. fin. je pouze sdělením, obsahujícím právní stanovisko tohoto úřadu, jež určeno bylo výhradně pro presidium nss-u, jakož i že posléze jmenovaný úřad sám ve sporné věci rozhodl, stotožniv se arciť co do právního pojetí věci s právním názorem ve sdělení tom uplatňovaným (srovn. slova nař. rozhodnutí »z důvodů v tomto přípisu uvedených...nelze...vyhověti«). A ježto dále i správní spisy nezanechávají žádné pochybnosti o tom, že bylo min. fin. presidiem nss-u toliko dožádáno o vyjádření ve sporné věci, nelze na dříve řečený výrok min. toho pozírati jinak, než jako na součást a jeden z úkonů onoho vniterního dění mezi úřady, jež se vymyká jakémukoli zásahu stran a jež proto již z tohoto důvodu nemůže právně zapůsobiti vůči nim. Není tedy výrok uložený do přípisu min. fin. z 19. prosince 1923 rozhodnutím úřadu správního v technickém slova smyslu, jak je má na zřeteli § 2 zák. o ss, a musila proto stížnost, pokud se obrací proti výroku tomuto, odmítnuta býti jako nepřípustná.
Jinak tomu jest však, pokud učinila stížnost cílem svých vývodů výrok presidia nss-u a shledává v jeho obsahu nezákonný zásah do okruhu subjektivních práv st-lových. Tu zahrocuje se vlastně spor toliko v otázku, co sluší rozuměti u státního zaměstnance, který před účinností zák. č. 541/1919 nabyl nároku na plné výslužné, zvýšením pensijní základny po rozumu čl. IV., odst. 2 zák. č. 2/1920.
Žal. úřad zodpověděl si otázku tu v tom smyslu, že za zvýšenou pensijní základnu takového zaměstnance sluší považovati onu, která nastala dne 1. září 1919 v důsledku úpravy platové, provedené zákonem č. 541/1919, kdežto stížnost hájí právní názor, že vzhledem na právní stav, založený zákonem č. 541, nelze posléz řečenou pensijní základnu pokládati za zvýšenou po rozumu cit. čl. IV., naopak že článek ten mohl zvýšením pensijní základny rozuměti toliko takové zvýšení, které nastalo za účinnosti zák. č. 2/1920.
Nss musil dáti stížnosti za pravdu.
Zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., jímž upraveny byly mezi jiným také aktivní požitky státních zaměstnanců, vstoupil podle svého čl. XIII. v účinnost dnem 1. září 1919. Současně s tímto zákonem započal svůj právní život také zákon ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920, který v čl. IV. upravil od základu nově povinnost k placení pensijního příspěvku a určil toto: :::: »Pro účely pensijní platí státní zaměstnanci příspěvek ve výši 8% pensijní základny, který se sráží v měsíčních částkách s jejich platu. Zaměstnanci, kteří dosáhli práva za plnou pensi, platí příspěvky jenom z případného zvýšení pensijní základny.«
Prv uvedeným zákonem založil zákonodárce pro státní zaměstnance právní nárok na zvýšené služební požitky od 1. září 1919 a uložil zároveň státní správě právní povinnost, aby realisovala od této časové hranice právní důsledky zákona toho. I spočívá právní dosah retroaktivity zákona toho v tom, že od 1. září 1919 vstoupily v účinnost všechny výhody, jimiž zákonodárce dotčené zaměstnance obmyslil, jakož i že tímto dnem nastalo vzhledem na předpis § 1, odst. 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a čl. II. § 5 tohoto zák. všeobecné zvýšení pensijního základu. Byla tedy dnem 1. září 1919 v důsledku úpravy aktivních požitků, započítatelných do výslužného generelně zvýšena pensijní základna u všech státních zaměstnanců, spadajících pod normu zák. č. 541/1919 a nabyli tudíž zaměstnanci ti v okamžiku, kdy na ně právně zapůsobil čl. IV. zák. č. 2/1920, nároku na tuto pensijní základnu.
Z toho však plyne, že státní zaměstnanci, jimž uložil čl. IV, odst. 1 posléz cit. zák. za povinnost platiti pro účely pensijní příspěvek ve výši 8%, jsou povinni odváděti tento příspěvek z té pensijní základny, na niž podle zák. č. 541/19 nabyli právního nároku a která tu byla v den, kdy cit. čl. IV. počal pravoplatně působiti, t. j. z pensijní základny, odpovídající právnímu stavu v den 1. září 1919.
Pro správnost tohoto právního závěru mluví především genese a celý vývin úpravy otázky odvádění pensijního příspěvku, jejž jakožto služební dávku určenou pro účely pensijní, zavedl do požitkového systému státních zaměstnanců § 15 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z.. Každé zlepšení pensijních nároků státních zaměstnanců bývalo totiž provázeno zvýšením kvoty pensijního příspěvku a postihovány zvýšením tím zpravidla nové aktivní požitky jich (srovn. § 3 zák. z 24. května 1906 č. 105 ř. z., čl. IV. § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z.). Tomuto principu zůstalo věrno i zákonodárství popřevratové a zvýšilo v důsledku regulace požitků provedené zákonem č. 541/1919, v dříve řečeném čl. IV. zák. č. 2/1920 pensijní příspěvek ze 4,3% na 8% od téhož dne, kterého právně zapůsobila úprava platová.
Ostatně nelze ani důvodně předpokládati, že by byl měl zákonodárce na zřeteli jinou pensijní základnu, než která byla dána právním řádem platným v době vydání zák. č. 2/1920, jakož i že by byl chtěl, zrušuje současně ve svém čl. V. povinnost státního zaměstnance k zapravování tax a poplatků z jmenování a povýšení, sáhnouti ještě v neprospěch státní pokladny k onomu pensijnímu základu, který v důsledku nových právních pravidel dnem 31. srpna 1919 právně odumřel.
A konečně i materiálie k zák. č. 2/1920 potvrzují předeslaný právní názor a svědčí tomu, že zákonodárce rozuměl pensijní základnou v čl. IV. odst. 1 základnu, vyplývající z úpravy služebních požitků státních zaměstnanců, jak provedena byla zák. č. 541/1919 (sr. zprávu státně- zřízeneckého výboru z 25. listopadu 1919, tisk 2027, str. 5 k čl. IV. a V. slovy »při nynějším zvýšení pensijní základny nová zvýšená pensijní základna atd.«). Je-li tomu tak, pak předeslaný právní výklad zodpovídá již také základní otázku dnešního sporu, co sluší rozuměti »zvýšením pensijní základny« ve smyslu 2. odst. cit. čl. IV. zák. č. 2/1920.
Předpis čl. IV. odst. 2 upravuje otázku osvobození od placení pensijního příspěvku a souvisí tím obsahově úzce s normou odst. předchozího, takže podle vykládacího pravidla uloženého v § 6 o. z. o., jež učí, že zákon dlužno čísti ve vzájemné souvislosti jeho slov, nelze pojímati předpis ten, pokud jde o pojem zvýšení pensijní základny, jinak, než že se jedná i v tomto odstavci o zvýšení té pensijní základny, o níž mluví odstavec prvý, a že tudíž má zákon na zřeteli v obou odstavcích stejnou a ciferně identickou pensijní základnu Za pensijní základnu tu sluší však podle toho, co dříve dovozeno, považovati základnu, danou výší služebních požitků dle úpravy zák. č. 541/1919 a možno tedy »zvýšením pensijní základny« ve smyslu čl. IV. odst. 2 rozuměti jen zvýšení, které nastalo za účinnosti zák. č. 2/1920 v důsledku zvýšení oněch služebních požitků, na něž měl státní zaměstnanec právní nárok dnem 1. září 1919.
Že toto právní pojetí odpovídá úmyslu zákonodárcovu, vyplývá dále z dikce odst. 2 cit. čl. IV., který nařizuje odvádění pensijních příspěvků u zaměstnanců nabyvších práva na plnou pensi, toliko z případného zvýšení pensijní základny. Znamenáť slovní obrat »případný« vzhledem na postavení své v dotčené větě zákona a na vzájemnou souvislost slovní tolik jako příští, a zahrnuje v sobě pojem »případný« v této větné vazbě vše, co v časovém ohledu není soudobé a současné. Může se tedy rozuměti »případným zvýšením pensijní základny« jen takové zvýšení, které teprve přijíti má, a nelze je vztahovati na základnu, která v den účinnosti zákona již existovala.
Že tomu tak, vyplývá dále z úvahy, že zákon č. 2/1920 byl vyhlášen v časovém ohledu později než zák. č. 541/1920 a lze tudíž důvodně předpokládati, že zákonodárce o platovém zvýšení provedeném posléz cit. zákonem, věděl a že tudíž případným zvýšením rozuměl ono zvýšení, jež nastalo po 1. září 1919.
Než nejenom norma čl. IV. zák. č. 2/1920 mluví pro názor dříve dovozený, také ustanovení § 9 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. je mu zřejmě na podporu.. Podle § 9, odst. 1 cit. zák. mají platiti zaměstnanci, kteří do účinnosti tohoto zák. (t. j. 1. ledna 1923) byli dle čl. IV. odst. 2 zák. č. 2/1920 .... osvobozeni od placení pensijního příspěvku, pensijní příspěvek z částky, o niž se pensijní základna zvýšila v důsledku tohoto zákona. Právní pravidlo toto vztahuje se na ty státní zaměstnance, kteří nabyli nároku na plné výslužné před 1. lednem 1923 a byli dle čl. IV. odst. 2 zák. č. 2 z r. 1920 od placení pensijního příspěvku osvobozeni. Zaměstnancům těm uloženo cit. normou, aby odváděli 8% pensijní příspěvek z částky, o niž se jejich pensijní základna, kterou měli dne 31. prosince 1922, zvýšila v důsledku úpravy platové, vstoupivší v účinnost dnem 1. ledna 1923. Má tedy zákon tento na mysli zřejmě pensijní základnu, která byla dána od 1. září 1919 zákonodárstvím dosud platným, t. j. zákonem č. 541/1919 a jež se po tomto dni individuelně nezvýšila, takže zaměstnanci, u nichž je tento předpoklad splněn, byli od placení pensijního příspěvku osvobozeni. Z toho je patrno, že ustanovení § 9, odst. 1 zk. č. 394/1922 předpokládá, že těm, kdož před 1. zářím 1919 nabyli práva na plnou pensi, nenastala povinnost platiti pensijní příspěvek z rozdílu mezi pensijní základnou do 31. srpna 1919 platnou a onou dnem 1. září 1919 nastalou, nýbrž jen z případného individuelního zvýšení pensijní základny, stanovené zák. č. 541/1919 po dni 1. září 1919.
Je-li tomut tak, pak praktický příklad uvedený v čl. VI. sub. a) vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. a tudíž i nař. to v čl. VI. sub. a) jest v rozporu s § 9 zák. č. 394/1922 a čl. IV. odst. 2 zák. č. 2/1920 a není kryto normami jich.
Ze všeho toho, co předesláno, vyplývá, že u státního zaměstnance, který před účinností zák. č. 541/1919 nabyl nároku na plné výslužné, sluší rozuměti případným zvýšením pensijní základny ve smyslu čl. IV. odst. 2 zák č. 2/1920 toliko takové zvýšení, které nastalo na pensijní základně dané dnem 1. září 1919 po tomto časovém termínu.
Žal. úřad vycházel v nař. rozhodnutí z opačného, jak dovozeno, mylného právního názoru, dostal se tím do rozporu se zákonem, a musil proto výrok jeho zrušen býti po rozumu § 7 zák. o ss jako nezákonný.

Citace:

č. 4078. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 719-723.