Čís. 979.

Poručenský (opatrovnický) soud není oprávněn, by donucovacími
prostředky přidržel poručníka (opatrovníka) k úpisu čtvrté státní půjčky republiky Československé podle zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n. odepírá-li tak učiniti, maje pro to závažné důvody.
Donucovacích prostředků § 19, odstavec prvý, nesp. říz. lze použiti i proti zákonnému zástupci.
(Rozh. ze dne 16. března 1921, R I ,330/21.)
Usnesením ze dne 3. listopadu 1920 vyzval první soud opatrovníka Dra. W., aby učinil vhodné návrhy ohledně upsání IV. státní půjčky republiky Československé ze jmění opatrovancova a za tím účelem předložil doklady tam uvedené, načež opatrovník vyjádřil se podáním ze dne 11. listopadu 1920, že není s to tuto půjčku upsati. Usnesením z 20. listopadu 1920 opětně uložil první soud opatrovníku, by do 5 dnů bud podal vyplněnou přihlášku o upsání 4. státní půjčky nebo přihlášku tu dvojmo soudu
předložil, by týž za jeho součinnosti ji vyplnil a aby zároveň předložil nutné doklady, tam blíže vypočtené, a pohrozil mu pokutou 5 K pro případ nedodržení lhůty, jakož i dalším následkem, totiž zřízením opatrovníka dle § 19 cis. pat. z 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Opatrovník, jemuž usnesení to bylo 23. listopadu 1920 doručeno, vyzvání tomu nevyhověl. Ustanovil proto první soud usnesením ze dne 29. listopadu 1920 opatrovníka Dra. S., aby přihlášku ve smyslu dotyčného usnesení ze dne 20. listopadu 1920 provedl. Do obou usnesení podal Dr. W. stížnosti. V první stížnosti poukazuje opětně k tomu, že mandantka jeho nemá potřebné hotovosti, aby provedena býti mohla konverse válečných půjček v půjčku státní, v druhé stížnosti poukazuje k tomu, že nebylo tu předpokladu pro použití § 19 nesp. říz. a navrhnul zrušení, pokud se týče změnu napadených usnesení.
Rekursní soud nevyhověl žádnému z rekursů. Důvody: Dle § 228 obč. zák. má opatrovník, jakmile jmění převezme, je s tou pozorností
spravovati, jak na poctivého a pilného hospodáře náleží a je práv z všeliké viny. Tímto předpisem se řídě, mel stěžovatel o to pečovati, aby opatrovanka neutrpěla ztráty na svém jmění, záležejícím z válečných půjček rakouských, jehož upsání svého času sám navrhnul, aniž by byl k tomu sondem vybídnut. Neupsání IV. státní půjčky mělo by podle zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n. za následek ztrátu celé částky jmění, uloženého ve zmíněných válečných půjčkách. Tomu dlužno, pokud je to možno, zabrániti a bylo proto povinností stěžovatele, by v čas učinil vhodné opatření, pokud se týče podal návrh soudu opatrovnickému, jakým způsobem by umožněno bylo, by dostalo se opatrovance možné náhrady za válečné půjčky. Jestliže tak v čas neučinil, byl soud opatrovnický, hledíc k ustanovení § 265 obč. zák. povinen, z moci úřední vybídnouti opatrovníka ku konání jeho zákonné povinnosti, což stalo se usnesením ze dne 3. listopadu 1920. Opatrovník v podání ze dne 11. listopadu 1920 prohlásil, že není s to, aby státní půjčku upsal. Nezbylo proto opatrovnickému soudu, než aby vybídnul opatrovníka k předložení dokladu, jichž pro upsání půjčky bylo zapotřebí, což stalo se usnesením ze dne 20. listopadu 1920. Když však opatrovník tomuto vybídnutí nevyhověl a lhuta k upsání půjčky byla na sklonku, právem první soud ustanovil opatrovníka, aby za včas bylo učiněno opatření, by opatrovanka od hrozící škody byla uchráněna. Jakým způsobem a zdali umožněno bude
opatřiti potřebné hotovosti k zamýšlené konversi, o tom nemohl opatrovnický soud dosud uvažovati, poněvadž zástupce opatrovanky součinnost v tom směru odepřel tím, že ani nepředložil listin od něho vyžádaných.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudu.
Důvody:
Nelze pochybovati o tom, že dle § 19 odstavec prvý cis. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z., musí opatrovnický soud proti stranám, jež vydaných opatření soudních neuposlechnou, bez dalšího právního řízení z moci úřední použiti přiměřených prostředku donucovacích a když tyto (dutka, pokuta a vězení) nepomáhají, podle okolností na útraty liknavých k ukončení záležitostí ustanoviti opatrovníka. I když zákon tu mluví výslovně jen o stranách, není tím vyloučeno použití tohoto ustanovení i na poručníky a opatrovníky, již ustanovené, zavdají-li k tomu příčinu; vyplývá to z odstavce druhého § 19 cit. cis. pat., kde se ustanovuje, že když poručníci a opatrovníci přes pohánění nevyhovují soudním nařízením mohou »také« bý ti zbaveni svého úřadu — tedy mimo shora zmíněné prostředky donucovací může soud sáhnouti i k nejsilnějšímu prostředku donucovacímu: k odstranění poručníka neb opatrovníka. Prvá stolice použila v tomto případě onoho ustanovení, ustanovivši Dra S. opatrovníkem proto, že se Dr. W. jako opatrovník zdráhal upsati 4. státní zápůjčku republiky Československé na základě válečných zápůjček bývalého Rakouska a rekursní soud usnesení to potvrdil. Leč usnesení ta nehoví zákonu. Opatrovník má převzaté jmění spravovati se vši pozorností jako poctivý a pilný hospodář a zodpovídá za své zavinění (§ 228 obč. zák.). jest tedy v prvé řadě opatrovník osobou zodpovědnou za osud svěřeného mu jmění opatrovancova, kdežto soud ručí jen když zanedbá svůj úřad ke škodě opatrovanců, tedy jen, když řádně nedozírá na správu jmění a neupozorní opatrovníka na možnost jak výhodného uložení, tak ochrany před hrozící škodou (§ 265 obč. zák.), jako právě v tomto případě. Nelze však přehlédnouti, že opatrovník, byv soudem vybídnut, aby upsal za svou opatrovanku, o níž není jisto, je-li čsl. státní příslušníci a jež žije v Rakousku, 4. státní zápůjčku čsl., předložil soudu důvody, proč jest mu nemožno, aby se zúčastnil této akce a proč se tak zdráhá učiniti. Důvody uváděné, že nemá opatrovanka volného jmění, aby mohla doplatiti částku dle zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n. nutnou a že také si nemůže peníze ty opatřiti dalším lombardem, jelikož by pak nemohla svým povinnostem bez ztrát na jmění svém dostáti, jsou zajisté závažné a nelze mluviti o tom, že by stěžovatel zanedbával své povinnosti dle § 228 obč. zák. a že by se zdráhal bezdůvodně vyhověti opatřením soudním, že tedy nutno sáhnouti k donucovacím prostředkům, by opatrovnický soud supploval vuli svou v ten rozum, že ustanoví opatrovníka, jenž by byl ochoten upsati zmíněnou zápůjčku státní. Opatrovník, jenž přes upozornění a vyzvání soudu opatrovnického na svém odmítavém stanovisku setrvává, jest sám z chování tohoto a z případné škody opatrovance tím vzešlé práv, jelikož soudce své povinnosti úplně dostál tím, že se pokusil příměti opatrovníka k této akci a nezodpovídá dále za ztráty, jež by snad opatrovanku stihly, vždyť za řádnou správu majetku podle zákona ručí opatrovník sám. Když tento ze závažných důvodů přišel k přesvědčení, že by bylo upisování vzhledem na spisy a výkazy o jmění, soudu známé, pro nedostatek hotovosti spojeno pro opatrovanku se ztrátou, že by bylo jen k její škodě, není příčiny, aby se soud opatrovnický od stanoviska opatrovníkova odchyloval, to tím méně, když z účtu soudem tím schvalovaných vyplývá, že jmění lombardem jest značně zatíženo a že pasiva se co rok zvyšují. Vzhledem k těmto úvahám bylo mimořádné stížnosti vzhledem na § 16 cis. pat. vyhověti.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.