NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2262.

Upsání válečné půjčky singutaristy.
(Rozh. ze dne 7. února 1923, Rv II 496/22.)
Za 62 singularistů v N. (na Moravě) upsali dne 20. listopadu 1917 tři z nich (Martin D. jako předseda, Josef Š. jako člen výboru a Antonín Ch.) sedmou válečnou půjčku, byvše vyzváni úředníky, vyslanými k tomu účelu okresní politickou správou. Přihláškou uložili žalujícímu bankovnímu úřadu, by za ně a pro ně zakoupil sedmou válečnou půjčku v nominální hodnotě 30000 K a zavázali se, že zaplatí žalujícímu ústavu hotovost, vybývající na přihlášku. Žalující ústav zakoupil VII. válečnou půjčku a vedl ve svých knihách a korespondenci jako své komitenty singularisty v N. Žalobu bankovního ústavu proti zmíněným třem singularistům o zaplacení hotovosti za upsanou válečnou půjčku procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Na základě zjištěných okolnosti dospívá soud k závěru, že podpisem žalovaných na upisovací přihlášce uzavřena byla mezi žalujícím ústavem a žalovanými smlouva o komisi dle čl. 360 obch. zák., tedy právní jednání, které na straně žalující bankovního ústavu bylo obchodem z komise dle čl. 360 obch. zák. Dle čl. 278 obch. zák. jest při posuzování a výkladu obchodního jednání pátrati po vůli smluvníků a nedržeti se písemného smyslu výrazů. Z provedených listinných a svědeckých důkazů však jest zjevná vůle stran jednajících, že žalovaní, podepisujíce přihlášku, nezavazovati se k osobnímu ručení za zaplacení 7. válečné půjčky, nýbrž zavazovali singularisty v N. Zda žalovaní měli právo, za ostatní singularisty, kteří nejsou právnickou osobou, jednati, nebo zda výslovně nebo mlčky konkludentními činy singularisté schválili jednání žalovaných, neřeší se tímto sporem. Jsou-li žalováni upisovatelé jménem vlastním, a nikoliv všichni singularisté v N., za něž upisujícími bylo jednáno, jest námitka nedostatku pasivní legitimace, žalovanými vznesená, odůvodněna, a jeví se proto žaloba proti nim podaná bezdůvodnou. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Pokud jde o právní posouzení věci nemůže býti pochybnosti, že majetek singulární jest společným majetkem všech singularistů té které obce a že tudíž ohledně singulárního majetku všichni singularisté jsou spoluvlastníky ve smyslu předpisu o spoluvlastnictví, v občanském zákoně uvedených. Majetek singulární, jak soudu odvolacímu jest známo, jest zapisován jako samostatné jmění ve zvláštních knihovních vložkách a může jako takový samostatně býti zavazován, ovšem za souhlasu všech spoluvlastníků. Okolnost, že správu singulárního majetku pravidelně provádí singulární výbor, nemůže ničeho změniti na tom, že singulární majetek jest ve spoluvlastnictví všech singularistů a dle stavu věci nemůže býti pochyby o tom, že singulární výbor nemůže bez souhlasu všech spoluvlastníků po případě bez jejich spolupodpisu majetek singulární jako takový zavázati. Tento stav věci měl a musel žalujícímu Bankovnímu ústavu býti znám a bylo tudíž jeho věcí, by obdržev přihlášku ze dne 20. listopadu 1917, zkoumal, zdali žalovaní, kteří tuto přihlášku podepsali, a dle svých podpisů na ní osobně zavázáni býti nechtěli, jsou oprávněni přihlášku tuto jako plnomocníci všech singularistů v N. podepsati a tím singulární majetek zavázati. Když bankovní ústav této opatrnosti nedbal a přihlášku tuto přijal, nemůže z této přihlášky vyvozovati, že žalovaní osobně mu jako upisovatelé VII. válečné půjčky jsou zavázáni. Následkem toho soud prvé stolice správně věc posoudil, uznav, že pasivní legitimace žalovaných tu v tomto případě není, a žalobu z toho důvodu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání dovozuje, že žalovaní zavázali se podpisy na přihlášce osobně, že jednali na vlastní zodpovědnost, a že každý z nich ručí aspoň za svůj podíl na singulárním majetku. Ostatní právní vývody dovolacího spisu nehodí se k věci, a není třeba zvlášť je vyvrátiti, což platí zejména o nepřípadném srovnání singulárního majetku s obchodní společností a o závěrech z toho vyvozených. Dovolání opírá právní náhled shora uvedený o písemnou přihlášku podepsanou žalovanými. Přihláška sama o sobě není však rozhodující pro výklad, k čemu se nesla srovnalá vůle stran. Tuto je posuzovati ve smyslu §u 914 obč. zák. nejen podle této přihlášky, nýbrž i podle ostatních zjištěných skutečností, jež odvolací soud převzal od procesního soudu. Ze zjištěné vůle stran je činiti další právní důsledky. Odvolací soud správně vyvodil ze zjištěných skutečností, že smluvním stranám nešlo o to, by se žalovaní zavázali osobně, nýbrž, že válečná půjčka měla býti upsána všemi spoluvlastníky singulárního majetku jako celku, a měl býti předmětem závazku, směrodatným pro válečnou půjčku, pouze tento společný majetek jako majetkový celek. Jedině tohoto účele a žádného jiného mělo býti dosaženo podpisy žalovaných na přihlášce. Zjištěno je dále, že všech spoluvlastníků singulárního majetku je mnohem více než žalovaných, a že tito nebyli ostatními spoluvlastníky zmocněni k uvedenému právnímu jednání. Nebyli tudíž žalovaní oprávněni jednati za ostatní, tím méně za všecky spoluvlastníky jako smluvní stranu, sami však pro svou osobu nebyli smluvní stranou, ježto neměli úmyslu osobně se zavázati. Také žalující strana nejednala s nimi jako se smluvní stranou, nýbrž jen jako se zástupci, ač ve skutečnosti zástupci nebyli. Účelem smlouvy bylo zavázati všecky spoluvlastníky singulárního majetku jako jednotnou smluvní stranu, t. j. jako vlastníky majetkového celku. Nedošlo proto podpisem několika nezmocněných spoluvlastníků, t. j. žalovaných k platné smlouvě, a nemůže strana žalující z přihlášky dovozovati pro sebe nižádných smluvních práv. Ježto žalovaní jednali jako zástupci všech vlastníků majetkového celku a pouze tento měl býti smlouvou zavázán, nedošlo ani k závazku ohledně jednotlivců, tím méně pak ohledně jednotlivých podílů společného majetku singularistů. Nezáleží proto na tom, zda žalovaní skutečně jednali na vlastní zodpovědnost, ježto žalující strana domáhá se zažalované částky pouze jako plnění smluvního závazku převzatého písemní přihláškou, ne však z jiného právního důvodu.

Citace:

Čís. 2262. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 243-245.