Č. 8069.

Pojištění nemocenské. — Zdravotnictví. 1. Městská nemocnice v Praze-8. není nemocnicí veřejnou podle zák. č. 19/ 1888 česk. z. z. — 2. Omezení doby, po kterou nemocenská pokladna je povinna hraditi léčebné za nemocniční ošetřování členů, na 4 týdny podle § 8, odst. 3 nemoc. zák. z r. 1888 platí jen v příčině nemocnic veřejných.
(Nález ze dne 27. června 1929 č. 12895.)
Prejudikatura: Boh. A 750/21.
Věc: Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze proti ministerstvu sociální péče o náhradu léčebného za Idu V.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě § 66 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. vyslovila zsp v Praze rozhodnutím z 27. května 1926, že nemoc, pokladna soukr. úředníků a zřízenců v Praze jest dle § 8 odst. 3 cit. zák. povinna útraty, vzešlé ošetřováním členky Idy V. v městské nemocnici v Praze- 8 od 31. října do 5. prosince 1925, tedy za 36 dnů nahraditi plnou částku 972 Kč. Výrok ten jest odůvodněn takto: »Nemoc. pokladna uznává členství V-ové a nárok její na pokladniční dávky; pokud však se týče náhrady léč. výloh v nemocnici, omezuje svoji povinnost pouze na 28 dnů, dovolávajíc se ustanovení § 8 odst. 3 nem. zák. Omezení tohoto § na placení léč. do 4 neděl v tomto případě, kdy jde o soukr. nemocnici, neplatí. Nemoc. zákon vymezuje povinnost pokladny k poskytnutí bezplatné lék. pomoci v§ 6 časově na 1 rok od počátku nemoci; z tohoto předpisu stanoví výjimku v odst. 3 § 8 nem. zák. v tom směru, že v případě, byl-li pojištěnec ošetřován ve veř. nemocnici, je povinna k náhradě nejvýše do 4 neděl. Podle § 6 odst. 1 nem. zák., jenž platí pro každou nemoc, pokladnu, provádějící pojištění dle § 11 nem. zák., jest pokladna povinna poskytnouti pojištěnci lék. pomoc, kterážto všeobecná povinnost není obmezena žádným ustanovením zákona a dlužno za to míti, že obsahuje všechno, čeho podle povahy nemoci, pokud se týče, podle zásad vědy neb podle zvláštních předpisů v konkrétním případě k řádnému lékařskému ošetření jest třeba. V tomto případě jde o nemoc infekční. O tom, jak mají býti léčeni nemocní, infekční chorobou, byly vydány zvláštní předpisy, dle nichž musila býti V-ová do měst. infekční nemocnice dodána a tam tak dlouho držána, dokud toho veř. zájem vyžadovala.
Min. soc. péče nevyhovělo nař. rozhodnutím odvolání pokladny a potvrdilo rozhodnutí zsp-é z jeho důvodů, k nimž dodalo: O omezení povinnosti nemoc, pokladny souk. úředníků a zřízenců ku placení bylo by možno mluviti jen v tom případě, kdyby odvolatelka poskytla Idě V-ové po uplynutí 28 dnů nemoc, podporu peněžní. Toto však se ani netvrdí, takže povinnost odvolatelky ku placení jest nepopiratelná. Stížnost, uznávajíc, že v daném případě, kde šlo o nemoc infekční, byla vyloučena volba nemocnice, namítá, že nebyla vyloučena volba způsobu ošetřování, poněvadž v § 7 zák. ze 14. dubna 1913 č. 67 ř. z. jest předepsáno, že jen v případě nemožnosti ošetřovati a isolovati pacienta doma, má býti pacient dodán do nemocnice nebo do jiné vhodné místnosti. Stížnost vytýká, že úřad tohoto ustanovení nedbal a opomenul zkoumati, nebylo-li možno ošetřovati a isolovati Idu V-ovou v její domácnosti nebo jinde než v nemocnici, a že se vůbec neobíral otázkou, zdali pokladna včas uplatňovala své právo disposiční. Námitka tato je bezdůvodná. Správa měst. nemocnice v Praze-8. oznámila počátkem listopadu 1925 řečené pokladně přijeli Idy V-ové do ošetřování. Pokladna neopřela se ošetřováni v této nemocnici a neučinila disposici pro jinaké ošetřování Idý V-ové. Na toto oznámení odpověděla přípisem ze 7. listopadu 1925, v němž sdělila, že uhradí léčebné nejdéle za 28 dnů. Ani proti zjištění obsaženému v rozhodnutí zsp-é, že Ida V-ová dle zvláštních předpisů do měst. infekční nemocnice dodána a tak dlouho tam držána býti musila, dokud toho veř. zájem zdrav, vyžadoval, pokladna se neohradila, neprokazovala, ba ani netvrdila možnost domácího ošetřování a porušení disposičního práva. Ve svém odvolání k min. omezila se opět jen na vývody, že na daný případ se vztahuje § 8 odst. 3 nem. zák. a že proto není povinna hraditi léčebné za dobu přesahující 28 dnů. Nebylo tedy podnětu pro žal. úřad, aby se zabýval těmito otázkami a konal v tom směru šetření. Není tu tedy vytýkané vady řízeni
Stížnost tvrdí, že na daný případ se vztahuje ustanovení § 8 odst. 3 nem. zák., dle něhož jest nemoc, pokladna povinna nahraditi léčebné za ošetřování svých členů ve veř. nemocnici jen do čtyř neděl, a snaží se dokázati, že měst. nemocnici nelze považovati za nemocnici soukromou, ježto je vydržována městem Prahou, tedy veřejnoprávní právnickou osobou a plní úkoly veř. nemocnice. Stížnosti nelze přisvědčili.
Ustanovení 3. odst. § 8 je výjimkou ze zásady obsažené v § 6 nem. zák., kdež byla povinnost nemoc, pokladen k poskytování bezplatné lék. pomoci stanovena na dobu trvání nemoci, nejdéle však na dobu jednoho roku. Ustanovení 3. odst. § 8 jako ustanovení výjimečného nelze užiti na jiné nemocnice nežli veřejné. Tento právní názor vyslovil nss v nál. Boh. A. 750/21.
Stížnost sama uznává, že podle zem. zák. č. 19/1888 veřejnoprávní ráz té které nemocnice musí býti v každém případě zvláště prohlášen, a přiznává také, že nemocnice »na Bulovce« za veř. prohlášena nebyla. Pak ovšem není nezákonným, když žal. úřad popřel, že v daném případě šlo o ošetřování ve veř. nemocnici, a důsledkem toho odepřel použiti cit. předpisu § 8 odst. 3.

Citace:

Č. 8069. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 43-45.