Č. 3474.

Nemocenské pojištění: I Pro posouzení otázky, zda osoba zaměstnaná jest členem rodiny zaměstnavatelovy ve smyslu § 2, odst. 2. nemoc. zák. č. 268/1919, rozhodují předpisy práva občanského, a nikoliv okolnost, jak zaměstnavatel s osobou takovou jedná a jak na vzájemný poměr nazírá. — II Úplata za konanou práci není nezbytným předpokladem pojistné povinnosti nemocenské.
(Nález ze dne 10. dubna 1924 č. 6075.)
Věc: Josef P. ve St. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl st-l v pořadí instančním uznán vinným přestupkem § 31 nemoc. zák. proto, že nepřihlásil pomocnou sílu pracovní, Marii K., k pojištění nemocenskému u okr. nemoc. pokladny v P.. a odsouzen dle § 67 nemoc. zák. k pokutě 20 Kč, v případě nedobytnosti k vězení na 2 dny. Dále uznán povinným dle § 33 cit. zák. zaplatiti okr. nemoc. pokladně ušlé pojišťovací příspěvky za dobu od 1. července 1919 do 28. října 1922 469 K 18 h. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
§ 2, odst. 2 nemoc. zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. obsahuje ustanovení, že členové rodiny zaměstnavatelovy, sdílející s ním společnou domácnost, kteří překročili 14. rok věku, vypomáhají při práci podrobené povinnosti pojistné a za své spolupůsobení nemají pravidelné mzdy v hotovosti, jsou oprávněni přihlásiti se za členy okr. nemoc. pokladny místně příslušné. Z tohoto předpisu a contrario plyne, že osoby takové ex lege pro případ onemocnění pojištěny nejsou (§ 1 nemoc. zák.).
Tohoto předpisu § 2, odst. 2 dovolává se st-l, tvrdě, že Marii K., vzdálenou příbuznou své manželky, přijal do rodiny před 24 lety ne jako služku, nýbrž jako příbuznou v karakteru schovanky, že od té doby žije s ním a jeho manželkou ve společné domácnosti, stravuje se s nimi u jednoho stolu, jest jako dcera zaopatřována, nemá žádné mzdy ani smluveného platu. Z toho dovozuje, že jest členem rodiny a proto povinnosti pojistné nepodléhá, a navrhuje, aby nař. rozhodnutí, jež předpokládá porušení povinnosti pojistné, jako nezákonné bylo zrušeno.
Nss neuznal tyto námitky důvodnými. Jest nesporno, že Marie K. sdílí se st-lem jakožto zaměstnavatelem společnou domácnost, že překročila 14. rok věku, vypomáhá při práci podrobené povinnosti pojistné a za své spolupůsobení nemá pravidelné mzdy v penězích. Vztahoval by se tudíž na ní předpis cit. § 2, odst. 2, kdyby ji bylo lze uznati za člena rodiny zaměstnavatelovy. Řešení otázky té jest nezávislé na tom, jak s ní st-l jedná a jak na vzájemný poměr nazírá. Jest proto jen zkoumati, zdali jest Marii K. dle platného práva považovati za příslušnou k rodině st-lově čili nic.
Zmíněný předpis § 2, odst. 2 zák. č. 268/1919 neobsahuje po této stránce bližších ustanovení. Třeba se proto přidržeti předpisů práva občanského, jež v § 40 a v druhé a třetí hlavě o. z. o. pojednává o rodině a o právech a povinnostech plynoucích z poměru manželského a rodinného. S tohoto hlediska nelze považovati Marii K. za člena rodiny st-lovy.
Okolnost tvrzená st-lem, že jest vzdálenou příbuznou jeho manželky, jinými slovy, že jest se st-lem vzdáleně sešvagřena, nemůže založiti její příslušenství k jeho rodině, poněvadž jí neposkytuje nižádných rodinných práv vůči st-li. Postavení člena rodiny mohla nabýti pouze adopcí (§ 183 o. z. o.). St-l netvrdí a nedokazuje však nikde, že by k němu byla v poměru adopčním. Míní-li však st-l výrazem schovanka poměr zmíněný v § 186 o. z. o., tu předpis ten výslovně stanoví, že pouhé přijetí dítka do opatrování nezakládá práv rodinných jako adopce.
Z těchto úvah dospěl nss k náhledu, že Marii K. nelze považovati za člena rodiny Josefa P.
Námitka stížnosti, že nebyla mezi st-lem a Marií K. založena smlouva pracovní nebo služební, není ve shodě se spisy. Neboť ze spisů vyplývá, že K. konala práce v hospodářství st-lově pravidelně a st-l jí za to dával na místo mzdy stravu a šatstvo. Byla tedy u něho v pracovním poměru a nekonala práce jen jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Pak jest však výrok žal. úřadu, že jest podrobena pojistné povinnosti nemoc, ve shodě s ustanovením §§ 1 a 2 nemoc. zák.
Ježto st-l poukazuje ještě na to, že základem těchto předpisů jest mzda, plat nebo poměrný, povinný, tedy smluvní či zákonitý ekvivalent, třeba zdůrazniti, že úplata není nezbytným předpokladem pojistné povinnosti, neboť zákon neváže povinnost pojistnou na nějakou nejmenší mzdu, ano označuje v § 1 nemoc. zák. jako osoby pojištěním povinné i učně, kteří nemají žádný nebo jen malý výdělek.
Nss neshledal, že by nař. rozhodnutí odporovalo zák., neshledal také žádné vady řízení a rozhodl proto, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 3474. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1020-1022.