NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8391 —
Č. 8391.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: I. Mají nárok na t. zv. slovenskou a podkarpatoruskou výhodu též pensionovaní voj. gážisté po dobu dočasného aktivování? — II. O závazku pensionovaného stát. zaměstnance, vrátiti přeplacené pens. požitky podle § 26, odst. 2 zák. č. 288/24.
(Nález ze dne 28. ledna 1930 č. 1214.)
Prejudikatura: Boh. A 6183/26, 7445/28, 7909/29.
Věc: Jan P. v Užhorodě proti ministerstvu národní obrany o snížení služebních a zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-1 nabyl jako štábní kapitán kancelářské služby manipulační (VI. postupové skupiny) dnem 1. srpna 1920 požitků 1. stupně VII. hodn. třídy; výnosem mno ze 3. března 1923 byl ke své žádosti přeložen bez superarbitračního řízení podle § 5 zák. č. 76/22 dnem 1. února 1923 do výslužby s výslužným ročních 14 610 Kč, vyměřeným vzhledem — Č. 8391 —
k jeho služ. době 100 procenty ze služného VII/1, a byl zároveň až na další ponechán ve svém zařazení v Užhorodě v další činné službě jako dočasně aktivovaný gážista ve výslužbě s tím, že po dobu dočasné aktivity mu patří remunerace ve výměře rozdílu mezi přiznaným výslužným a k němu přináležejícími drah. přídavky, mimořádnými a nouzovými výpomocemi, a požitky aktivními posléze požívanými. — Hospodářská správa zem. voj. velitelství v Užhorodě vyplácela st-li požitky dle stabilisační výhody podkarpatoruské, totiž požitky VII/4, nejen za leden 1923, nýbrž i po dobu jeho dočasné aktivity, t. j. od 1. února 1923 dále. — Výnosem z 20. května 1925 sprostilo mno st-le v důsledku restrikce řečené činné služby dnem 30. června 1925 a poukázalo mu podle zák. č. 394/22 dnem 1. července 1925 výslužné 18 804 Kč a doplněk jednotného drah. přídavku 155 Kč ročně dle požitků VII/4, když bylo min.-u dříve k jeho dotazu hlášeno zem. voj. velitelstvím v Užhorodě, že st-li bude dnem 1. června 1925 náležeti výslužné dle VII/4.
Censurním nálezem ze 16. února 1927 shledala účtárna intendance zem. voj. velitelství v Košicích, že st-li byly požitky plynoucí ze stabilisační výhody vypláceny ode dne 1. února 1923 neprávem, a vzhledem k předpisům o promlčení předepsala mu k náhradě diferenci za dobu od 1. března 1925 do 30. června 1925. — Proti tomu podal st-1 rekurs, v němž se dovolával výnosu ze 3. března 1923, dle něhož mu po dobu dočasné aktivity patřil rozdíl mezi výslužným a požitky aktivními posléze požívanými, jimiž byly požitky VII/4, i shora uvedeného výn. z 20. května 1925 a předpisů o stabilisační výhodě.
Rozhodnutím z 20. dubna 1927, vydaným k tomuto rekursu a naříkaným stížností prvou, vyslovilo žal. ministerstvo: »Podle přezkoušeného osobního výkazu příslušel štábnímu kapitánu k. sl. m. Janu P. dne 1. srpna 1920 normálně plat 1. stupně VII. hodn. třídy v VI. postupové skupině. Podle Věc. věstníku 1923 č. 39 čl. 283 byl správně převeden do platu 4. stupně VII. hodn. tř. se slov. resp. podkarpatoruskou stabilisační výhodou. Poněvadž byl jmenovaný důstojník podle výnosu ze 3. března 1923 dnem 1. února 1923 přeložen do výslužby a ponechán v další činné službě jako gážista ve výslužbě dočasně aktivovaný, zanikl se zřetelem k Věc. věstníku 1923 č. 39 čl. 350 odst. II:10 a Věc. věstníku 1924 č. 28 čl. 260 k II-10 jeho nárok na stabilisační výhodu, a příslušel mu 1. února 1923 plat 1. plat. stup. VII. hodn. tř., resp. rozdíl mezi zaopatřovacími požitky podle výnosu z 3. března 1923 a akt. služ. příjmy 1. plat. stupně VII. hodn. třídy; mohl tedy podle bodu 115 Věc. věstníku 1924 č. 32 čl. 283 postoupiti 1. srpna 1923 do 2. plat. stupně VII. hodn. třídy, protože nebyl vyloučen z časového postupu. Poněvadž výnosem z 20. května 1925 byl jmenovaný důstojník dnem 30. června 1925 zproštěn činné služby voj., nemohl vůbec dosáhnouti vyšších služ. příjmů než 2. plat. stupně VII. hodn. třídy. Vyplatila-li mu hospodářská správa zem. voj. velitelství v Užhorodě v době od 1. února 1923 do 30. června 1925 vyšší služ. příjmy než jak svrchu uvedeno, stalo se tak neprávem, protože na ně neměl nároku.« Zároveň bylo uloženo řečené hosp. správě. — Č. 8391 —
aby podle tohoto rozhodnutí přezkoušela výplatu služ. příjmů st-lových za uvedenou dobu a podle toho pak zjednala správnost.
Rozhodnutím téhož ministerstva ze 14. května 1927, naříkaným stížností druhou, bylo vysloveno: »Podle výnosu z 20. dubna 1927 měl jste v době opětného přeložení do výslužby, t. j. 1. července 1925 pouze nárok na platy 2. stupně VII. hodn. třídy, a to bez nároku na stabilisační výhodu podle ustanovení Věc. věstníku 1923 č. 39 čl. 350 stať II. odstavce 10, jakož i Věc. věst. 1924 č. 28 čl. 260 k odst. II.-8:3 a II-10. Proto přísluší Vám od 1. července 1925 místo zaopatř. požitků přiznaných výnosem z 20. května 1925 výslužné 16 008 Kč, t. j. 100% pens. základny 16 008 Kč podle požitků 2. stupně VII. hodn. třídy podle zák. č. 394/22 a podle započítatelné služ. doby 41 roků a 3 dnů, a jednotný drah. přídavek 4 320 Kč podle II. rod. třídy. Zaopatř. požitky vyúčtuje voj. pens. likvidatura. Přeplatek zaopatř. požitků jste povinen voj. správě vrátiti podle § 26 (2) zák. č. 288/24.«
O stížnostech do těchto obou rozhodnutí podaných nss uvážil:
I. Proti výroku nař. rozhodnutí z 20. dubna 1927, že st-li příslušely právem požitky dle podkarpatoruské stabilisační výhody, t. j. požitky dle 4. stupně VII. hodn. třídy, jen za dobu od 1. ledna 1923 do 1. února 1923, než byl přeložen do výslužby, a nikoli také za dobu další, kdy byl jen dočasně aktivován, namítá st-1, že jeho nárok na požitky VII/4, nabyté dnem 1. ledna 1923 ze stabilisační výhody, nezanikl dnem 1. února 1923, ježto dle § 25 odst. 1 vl. nař. č. 10/24 i dle výn. žal. min. ze 3. března 1923 měl st-1 od 1. února 1923 nárok na plat gážisty z povolání v činné službě čili na plat ve výši požitků aktivních posléze pobíraných, jimiž byly od 1. ledna 1923 požitky VII/4, čemuž svědčí i uznání st-le za důstojníka ve výslužbě dočasně aktivovaného i výn. z 20. května 1925, jímž mu přiznáno od 1. července 1925 výslužné dle VII/4, — že citovaná rozhodnutí jsou formelně i materielně pravoplatná a tedy změnitelna jen za podmínek obnovy řízení, a nikoliv, jak se stalo, pro pouhou změnu právního názoru, — a že ustanovení Věcného věstníku, na něž se žal. úřad odvolává, zejména č. 11-10, se vztahují jen na ony dočasně aktivované gážisty, kteří byli v tomto poměru již před 1. lednem 1923. — Tyto námitky neshledal nss důvodnými.
Tak zvaná slovenská a podkarpatoruská výhoda, — spočívající v přeřadění do platů vyššího plat. stupně, po případě i do platů vyšší hodn. třídy, u st-le pak v přeřadění do požitků 4. stupně VII. hodn. třídy, — byla přiznána ustanovením Věcného věstníku mno z roku 1923 čl. 350 pod č. II-1 pouze voj. gážistům z povolání. Pro výměru zaopatř. požitků zůstává dle č. II-8 výhoda ona plně resp. částečně zachována jen těm gážistům, kteří odešli do výslužby pro neschopnost k další činné službě, zjištěnou superarbitračním řízením (srov. též Věcný věstník 1923 čl. 548, 1924, čl. 260 a 1925 čl. 132).
Podle č. II-6 rozhodne při přeložení nebo trvalém odkomandování ze služ. důvodů mno po dohodě s min. fin. podle okolností případu, zdali a v jakém rozsahu má býti přiřčená výhoda přeloženému ponechána. — Toto ustanovení — jež však dle svého znění neposkytuje na ponechání — Č. 8391 —
výhody žádného právního nároku — bylo rozšířeno Věcným věstníkem z r. 1924 č. 28 čl. 260 i na voj. gážisty, přeložené do výslužby podle § 5 zák. č. 76/22 a doplněno Věcným věstníkem z r. 1925 č. 12 čl. 132. — Než o tato ustanovení č. II-8 resp. 6 st-1, přeložený do výslužby bez superarbitračního řízení, svůj nárok neopírá.
Dle ustanovení téhož článku 350 č. II-10, o něž se opírá žal. úřad, »gážisté, kteří budou trvale přeloženi k voj. útvarům na Slov. nebo v Podk. Rusi po 1. říjnu 1923, pak všichni gážisté ve výslužbě dočasně aktivovaní, nemají nároku na tuto výhodu.«X Z tohoto ustanovení není, jak stížnost míní, patrno, že tu jdo o gážisty, kteří byli v poměru dočasné aktivity již před 1. lednem 1923, neboť znění právě uvedeného č. II-10, že »všichni nemají nároku«X, značí jen, že žádný z gážistů ve výslužbě, dočasně aktivovaných, nemá na řečenou výhodu nároku, třeba byl — na rozdíl od kategorie prvé, t. j. gážistů aktivních tam po 1. říjnu 1923 přeložených, — přeložen na Slov. či Podk. Rus v aktivitě původní či dočasné již před 1. říjnem 1923, neboť těchto gážistů se datum 1. října 1923 v ustanovení tom uvedené netýká.
Neprávem dovolává se st-1 ustanovení § 25 odst. 1 vl. nař. č. 10/24, dle něhož počínajíc dnem vyhlášení tohoto nařízení, t. j. dnem 10. ledna 1924, mohou býti důstojníci ve výslužbě ponecháni v činné službě voj. jen za platy gážistů z povolání v činné službě jako »dočasně aktivovaní« nebo za remuneraci. — Podobné ustanovení, platné až do 10. ledna 1924, mělo také vl. nař. č. 440/21 k § 4 zák. č. 195/20, totiž ustanovení č. 2, že gážisté ve výslužbě, — pokud nejde o krátké, dobu 3 měsíců nepřesahující povolání k dočasné činné službě, — mají po dobu povolání k činné službě požitky gážistů aktivních, a že výplata pens. požitků se na dobu činné služby zastaví.
Tato ustanovení vl. nař. č. 440/21 a 10/24 provádějí však jen předpisy voj. požitk. zákona č. 195/20, resp. i jeho novely (zák. č. 152/23), a tyto zákony se nemohly dotýkati stabilisační výhody, jež byla normována teprve později usnesením min. rady z 20. července 1923 (Věcný věstník 1923 čl. 350), takže ustanovení o stabilisační výhodě jsou lex specialis. Platí tedy ohledně požitků ze stabilisační výhody plynoucích ustanovení cit. vl. nař. jen potud, pokud předpisy o stabil. výhodě nemají samy ustanovení odchylného, — a takovým ustanovením odchylným jest i shora uvedené ustanovení čl. 350 bodu II-10, jež, jak řečeno, sporný nárok st-lův vylučuje.
Dále dovolává se st-1 výnosu ze 3. března 1923, jímž mu byl na dobu dočasné aktivity přiznán plat rovnající se akt. požitkům, jež st-1 posléze pobíral, — tedy dle mínění st-le plat VII-4, — ale také neprávem, neboť v době vydání tohoto výnosu nebylo ještě žádných ustanovení o stabil. výhodě a proto nemohl výnos ten míti na mysli plat VII/4, nýbrž jen plat VII/1, jejž jedině st-1 v době té skutečně pobíral.
Bezdůvodně namítá konečně st-1 nezměnitelnost pravoplatného výn. z 20. května 1925, jímž mu bylo od 1. července 1925 přiznáno výslužné dle služ. požitků VII/4 — a to již proto, že — i kdyby bylo možno spatřovati v tomto výnosu rozhodnutí o výši zaopatř. požitků, — nemohlo — Č. 8391 —
by tvořiti rem judicatam pro otázku výšky dřívějších požitků služebních, o které tuto jde.
Proti dalšímu výroku nař. rozhodnutí, že výplata vyšších služ. příjmů než oněch, na něž měl st-1 podle nař. rozhodnutí nárok, stala se neprávem a že proto má příslušná hosp. správa zjednati správnost, namítá st-1, že pobíral požitky jemu vyplácené bona fide a že proto náhrada přeplatku nemůže býti na něm požadována. — Ani tato námitka není důvodná.
Otázku, kdy je příjemce povinen vrátiti neprávem vyplácené částky služ. příjmů, — a o takové tu právě jde, — jest ode dne vyhlášení plat. zák. č. 103/26, jenž má zpětnou účinnost ode dne 1. ledna 1926, posuzovati dle jeho ustanovení, totiž dle § 151 odst. 8 ve spojitosti s odst. 7 a 9, a v těchto předpisech ani není stanoveno ani toho z nich nelze dovoditi, že by příjemce neměl povinnost k vrácení přeplatku, jestliže požitky neprávem vyplacené přijal v dobré víře, naopak z odst. 9 jde, že odst. 8 dobrou víru předpokládá. Jiných námitek, jež by se z těchto ustanovení podávaly, tato stížnost neuplatňuje (srov. nál. Boh. A 7909/29).
II. Proti výroku nař. rozhodnutí ze 14. května 1927, jímž se přiznávají st-li od 1. července 1925 zaopatř. požitky podle služ. požitků VII/2 a nikoli podle VII/4, jak mu byly přiznány výnosem z 20. května 1925, namítá st-1 jednak, že tu jde o nepřípustný zásah do práva nabytého rozhodnutím posléz uvedeným, jež jako rozhodnutí pravoplatné může býti změněno jen za podmínek obnovy řízení, jichž tu není, a nikoliv, jak se stalo, pro pouhou změnu právního názoru, — jednak, že nemá povinnosti k eventuelnímu vrácení přeplatku, poněvadž, pobíraje dosud zaopatř. požitky na základě výnosu z 20. května 1925, přijímal je v dobré víře.
Stížnost přehlíží však při námitce prvé, že podle ustanovení § 26 odst. 2 zák. č. 288/24, byl-li zaopatř. požitek přiznán neb likvidován neprávem nebo částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, ale nejvýše za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitků. Ustanovení to má, jak nss již opětně, zejména v nál. Boh. A 6183/26 a 7445/28 vyslovil, ten dosah, že úřad jest oprávněn změniti svůj správní akt, jímž byla pense vyměřena, jestliže se tato výměra neshoduje s platnými předpisy, a že tak zákon dovoluje bez obmezení časového, — a že zákon dále připouští, aby požitky percipientovi takto neprávem již vyplacené požadoval úřad zpět, arciť, byly-li přijaty v dobré víře, pouze do 3 let od jich splatnosti, ale jinak bez omezení. Byl tedy žal. úřad oprávněn, aby v daném případě změnil své dřívější rozhodnutí i z důvodu pouhé změny svého právního názoru.
Námitku uplatňující dobrou víru při přijímání požitků nemůže tedy
st-1 uplatňovati s úspěchem proti nař. rozhodnutí, poněvadž toto bylo
vydáno dříve než uplynula 3 léta od splatnosti prvých zaopatř. požitků
st-lových, t. j. od 1. července 1925, i mohl by ji uplatniti pouze proti
účetnímu nálezu, jenž by mu předepsal náhradu požitků ve smyslu cit.
§ 26 odst. 2 již promlčených.

Citace:

č. 8391. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 304-308.