§ 93. obč. zák. Úmluva mezi manželi, byt i ve formě notářského spisu, o skutečném rozejíti se ze společenství manželského beze zrušení téhož a o vzdání se všech práv (alimentů) ze svazku toho manželce příslušejících jest neplatná.

(Rozh. c. k. nejvyš. soudu z 31. V. 10, Rv III 83/10.)
Dle notářského spisu z 3. XII. 08 umluvili se manželé, že budou odděleně od sebe žíti a že manžel bude platiti manželce měsíčně 40 K výživného. Manželka domáhá se žalobou mimo jiné výroku, že zmíněný notářský spis jest neplatným, případně že pozbyl platnosti, a že žalovaný jest povinen, žalobkyni zase do společné domácnosti přijmouti.
I. instance vyhověla žalobě v bodu druhém (vzetí do společné domácnosti), zamítla ji však v bodu prvém. Z důvodů:
Žalobě bylo vyhověti, pokud se tato domáhá výroku, že jest žalovaný povinen žalobkyni do společné s ním domácnosti i do společenství manželského přijmouti, poněvadž dle § 93. obč. zák. není manželům dovoleno svazek manželský, třeba se o to sjednotili, o své újmě zrušiti, ať si by pravili, že manželství jest neplatné, ať by chtěli manželství rozloučiti aneb jen se dáti rozvésti.
V tomto směru nemůže tudíž tento spis notářský účinkovati, ježto soud nepovolil stranám rozvedení, třeba souhlasné.
Zákonné ustanovení ono však nevylučuje, že by se nemohl manžel u plnění povinností, již mu zákon ukládá, smlouvou s právní účinností zavázati po dobu, po kterou s manželkou žíti nebude, o její výživu se starati; neboť i když jest účelem manželství, by manželé spolu žili a se při tomto spolužití vzájemně podporovali, není přece nikde zákonem ustanoveno, že by neměli odloučeně od sebe žíti a že by manžel se nemohl s právní účinností zavázati, starati se o výživu své, s ním společně nežijící manželky.
Z těchto důvodů nelze tudíž smlouvu mezi stranami spornými ve formě notářského spisu ze dne 3. XII. 08 uzavřenou ohledně výživy, kterouž žalovaný se zavazuje žalobkyni po dobu, pokud spolu žíti nebudou, platiti, za neplatnou prohlásiti.
II. instance rozsudek ten ve výroku o přijetí do společné domácnosti potvrdila, ve výroku o platnosti not. spisu však zrušila. Z důvodů:
Prvním soudem byla otázka o přijetí manželky do společné domácnosti správně rozhodnuta z důvodů rozsudku připojených, průběhem odvolacího řízení ani nevyvrácených ani neseslabených, takže pouze k nim poukázati stačí.
Naproti tomu jeví se odvolání žalobkynino co do dalšího výroku I. instance podstatným a odůvodněným.
Neboť předně dlužno uvážiti, že smlouva mezi manžely P. ohledně alimentace manželky uzavřená, jest dle zákona nepřípustná. O tom sice pochybovati nelze, že okolnosti zavládnouti mohou, které by, jako ku příkladu dočasná nepřítomnost jednoho z manželů za účelem obchodu, závodu, práce neb výhodného podniku a pod., dohodu o skutečné separaci manželů a alimentaci po dobu trvání těch kterých okolností jako přípustnou odůvodňovaly, jelikož plynou z přirozeného stavu a průběhu věci, a jelikož jimi účel manželství zůstává nedotknutým, poněvadž zrušení manželského společenství zamýšleno nijak není. Jinak se to má v přítomném případě. Z vlastních udání žalovaného samého jest zřejmo, že měl úmysl zbaviti se své manželky; z udání žalobkyně pak a také z udání svědka Dra. P. plyne, že i žalobkyně sama si přála k vůli odloučení od manžela a od manželského společenství domluvu uzavříti, která pak notářským spisem ze dne 3. XII. 1908 sepsána byla.
I když tato smlouva obsahuje větu o zachování svazku manželského, jeví se to býti pouhá formalita, skutečný úmysl odloučení nerušící, kteréž formalitě dán byl také další úmysl za základ se strany žalobkyně, by ona ve smyslu § 1264. vš. z. ob. neb dvor. dekr. ze dne 4. května 1841 č. 531 sb. s. z., nepozbyla případně pensi, jí jinak po smrti manželově příslušející.
Touto úmluvou měla tedy dohoda se státi, která nade vší pochybnost jen k tomu čelila, aby s pominutím § 93. obč. z. manželské společenství bylo ve svých účincích a skutečně zrušeno, tedy dohoda ustanovení již citovanému § 93. vš. z. obč. přímo odporující, a proto nedovolená a bezúčinná, jelikož dle § 878. vš. z. obč. neplatná.
To platí tím více, jelikož odloučené bydliště manželů soudně povoleno až posud nebylo.
Nelze se tedy vzhledem ke všem zde uvedeným úvahám zabývati s dalšími odvolacími body a musil co do změňující části výrok dle hořejšího znění vynesen býti.
Dovolání žalovaného c. k. nejvyšší soud nevyhověl.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze právně ničeho vytýkati ani ohledně povinnosti žalovaného, žalobkyni do manželského společenství přijati, ani ohledně neplatnosti dohody o výživném, obsaženém v notářském spisu z 3. XII. 1908. Po této stránce poukazuje se především ku vhodným rozhodovacím důvodům potíraného rozsudku, k nimž dodává se jen ještě toto:
K čí žádosti byl notářský spis sdělán, jest pro rozhodnutí bezvýznamno. Jeho doslov a okolnosti, za nichž k němu došlo, nezůstavují zcela žádné pochybnosti, že nejednalo se manželům o srovnanou úpravu jejich manželských a majetkoprávních poměrů po dobu rozepře o rozvod manželství, nýbrž o konečné uspořádání jejich záležitostí ve smyslu trvalého rozvázání manželského spolužití, při čemž nezměnitelně na 40 K měsíčně stanoven důchod manželky. Dohoda o důchodu tom jest dle obsahu smlouvy v nerozlučné spojitosti se zrušením manželského společenství. To i ono ustanovení mělo se navzájem podmiňovati, jedno bez druhého nemělo působnosti dojíti.
Bylo-li pak oběma nižšími soudy ujednání prvého odstavce o zrušení manželského společenství pro nešetření zákonem předepsané formy dobrovolného rozvodu od stolu a lože, právem prohlášeno vzhledem k § 93. ob. zák. obč. za neplatné, postihuje vada ta nutně také ostatní části dohody, poněvadž jednak učiněny byly, by umožněno bylo ono ujednání § 93. ob. zák. obč. se příčící, pročež jsou dle § 878. ob. zák. obč. nedovoleny, jednak jsou samy podmíněny ustanovením smlouvy, o sobě neplatným, tudíž dle §§ 698. a 897. ob. zák. obč. pro nedovolenost podmínky neplatný.

Citace:

§ 93 obč. zák.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 6, s. 295-297.