Čís. 1082.
Účinky kompensace vztahují se sice nazpět k době, kdy střetly se
započítatelné pohledávky, kompensace však nenastává sama o sobe již
touto skutečností, nýbrž teprve projevem dlužníkovy vůle, že používá
práva k započtení.
(Rozh. ze dne 7. června 1921, Rv I 171/21.)
Žalobce prodal dne 5. května 1920 žalované firmě jednoho koně za 10.200 K a za další dva koně vyměnila žalovaná se žalobcem jeden pár
vlastních koní a zavázala se doplatiti 15.000 K. Koně byli žalované odevzdáni a ježto nezaplatila kupní cenu, domáhal se žalobce zaplacení
zmíněných 25.200 K. Proti žalobě namítla žalovaná protipohledávku, jež
prý jí příslušela z obchodu uzavřeného se žalobcem v prvé polovici srpna
1919, kdy jí prodal jiné koně, jež pak musili býti pro ozhřivku poraženi.
Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl s výhradou proti-
pohledávky, ό které se řízení vedlo dále, a uvedl co do, namítané protipohledávky v důvodech: V otázce, lze-li k žalobcovu návrhu nalézti
částečným rozsudkem o žalobním nároku, proti kterémuž návrhu se
žalovaná strana vzpírá, dlužno dle § 391 odstavec třetí c. ř. s. pouze
uvážiti, jsou-li vzájemné pohledávky, žalovanou stranou námitkou vznesené, v právní souvislosti s pohledávkou, v žalobě vymáhanou čili nic,
poněvadž v případě souvislosti obou pohledávek mohlo by býti rozhodnuto jen společným rozsudkem. Právní souvislost vyžaduje, by nároky
vzešly z téhož obchodu nebo právního poměru, neboť v takovém případě
muže býti správný rozsudek vydán jen tehdy, když přihlíží k celému
právnímu poměru. Tomu by bylo tak, kdyby žalovaná strana vznesla
nárok ze správy z koupě koní, dne 5. května 1920 žalobcem prodaných, za
které se týž domáhá žalobou zaplacení kupní ceny. V daném případě
však odůvodňuje žalovaná strana vzájemné pohledávky ze zcela jiného
obchodu — totiž z obchodu z prvé polovice srpna 1919. Není zde tedy
souvislosti mezi žalobcovým nárokem a nárokem žalované strany a bylo
proto žalobcovu návrhu na vydání dílčího rozsudku o žalobním nároku
dle § 391 odstavec třetí c. r. s. vyhověno. Odvolací soud rozsudek
potvrdil. Důvody: Že právní souvislosti mezi pohledávkou žalovanou a
kompensando namítnutou není, provedl náležitě již prvý soud. K jeho
vystižným důvodům budiž vzhledem na vývody odvolání uvedeno, že
k založení souvislosti té nestačí pouhé obchodní spojení a existence protipohledávky v době vzniku pohledávky žalobcovy. Zde jde o dva časově
i věcně různé obchody, ohledně kterých nebylo ujednáno mezi stranami
ani vyúčtování, ani vyrovnání vzájemných pohledávek ani výslovně, ani
mlčky. Prvé netvrdí ani žalovaná sama, a odvozovati z předložených
dopisů, že se tak stalo mlčky, nelze proto, že, i kdyby strany byly v obchodním spojení, které čl. 323 obch. zák. předpokládá, chybí další podmínka téhož článku, pročež v mlčení žalobcově souhlasu není. Přerušení
řízení stalo se k návrhu žalované a právem pouze o její protipohledávce,
neboť jen té se důvod přerušení týče, a nebylo příčiny, aby přerušeno
bylo jednání ohledně sporu celého. Slovy »bez přerušení« v posl. větě § 391 c. ř. s. není míněno přerušení řízení podle § 190 c. ř. s., nýbrž že
má býti pokračováno v řízení o protipohledávce bez vyčkání pravomoci
rozsudku dílčího. Výtka, že mohl a měl soud jednati alespoň o dvou částečných obnosech této protipohledávky, je bezdůvodnou proto, že rozsudek konečný nabude podle § 411 odstavec prvý c. ř. s. ohledně této 2
protipohledávky moci práva jen do výše žalobního nároku; nesměl proto
ani soud, nemaje návrhu žalované, se obmeziti na část této protipohledávky (§ 391 odstavec třetí c. ř. s.). Bezpodstatnou je výtka, že mohou
takto žalovanou stihnouti následky právní moci dílčího rozsudku dříve,
než bude rozhodnuto o její protipohledávce, neboť účelem ustanovení § 391 c. ř. s. jest v prvé řade procesní ekonomie, a ne účel, kterého chce
dosíci žalovaná, která se následkům těm mohla vyhnouti včasným zažalováním své pohledávky. Když tedy jest důvod k přerušení řízení podle
§ 190 c. ř. s., jak prvým soudem již bylo provedeno, pak bylo řízení právem přerušeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody
V příčině dovolacích důvodů čís. 3 a 4 § 503 c. ř. s. dlužno předem
poukázati k tomu, že žalovaná firma namítala ke kompensaci protipohldávku již v žalobní odpovědi uvedenou jakožto náhradu škody za 3 koně,
pro ozhřivku zabité, a při ústním jednání ještě další pohledávku jakožto
náhradu za krmení a léčení koní těch, výslovně poukazujíc na předpis
§ 411 c. ř. s., podle něhož rozhodnutí o bytí či nebytí namítané pohledávky vzájemné jest účastno pravomoci rozsudku jen do výše оbnosu,
kterým žalobní pohledávka zaúčtována a zrušena býti má. Žalovaná netvrdila, že žalobní pohledávka byla již před žalobou zaúčtována a konpensací zanikla, ba výslovně uznala, že požadovaný nedoplatek kupní
ceny žalobci dluhuje; z toho se podává, že žalovaná sama vycházela
z názoru, že její pohledávky i pohledávka žalobní vedle sebe trvají a že
kompensace má býti provedena ve sporu. K vývodům dovolacím, pokud
se snaží odůvodniti výtku neúplnosti řízení, namnoze nelze přisvědčiti již
z toho důvodu, že vycházejí z nesprávného názoru, že pohledávka žalobní sama sebou zanikla následkem protipohledávky, která dovolatelce
dle jejího tvrzení příslušela již dne 5. května 1920, kdy byla uzavřena
kupní a směnná smlouva, z níž je žalováno. Účinek kompensace vzhledem
k předpisu § 1438 obč. zák. arci se vztahuje na dobu, kdy se vzájemní
pohledávky ke kompensování způsobilé sešly, ale kompensace nenastavá
sama sebou a nezpůsobuje vzájemného placení již sejitím se dvou pohledávek vzájemných, ke kompensaci způsobilých, neboť k perfekci kompensace jest podle §§ 1438, 1441, 1442 obč. zák. potřebí zaúčtování, totiž
projevu vůle dlužníka svůj závazek vzájemnou pohledávkou zrušiti. Takový projev vadě však žalovaná firma v první stolici vůbec netvrdila
a nemůže proto teprve v řízení opravném vznášeti obranu novou před
procesním soudem nepřednesenou. Než nehledíc k tomu, nelze vývodům
dovolání, že vzájemné vyúčtování nastalo mlčky, ježto žalobce o svodě
žalované firmy a o nepřiznání státního odškodnění věděl a na jej dopis
neodpověděl, přisvědčiti z toho důvodu, že žalobce na dopis ten odpověděl upomínkou a žalobou a jeho vědomost o nároku vzájemném nemá
významu. Žalovaná přehlíží své vlastní tvrzení, že se při koupi a směně
koní dne 5. května 1920 zavázala žalobci 15.000 Kč doplatiti, čímž přece
nedala na jevo vůli kompensovati, a marně hledí svému dopisu z 19. května 1920 přikládati význam prohlášení, kompensaci způsobujícího, neboť teprve ve sporu specifikovala, co vlastně požaduje, počítajíc 28.775 Kč za
krmení a léčení koní a 66.666 K 66 h za zabité 3 koně, kterýžto nárok
ještě rozdělila na třetina státním odškodněním nekrytou a na dvě třetiny
jakožto státní odškodnění dosud nepřiznané. Jaké náhradní nároky si
činila a pro který z nich si chtěla dlužný obnos zadržeti, z dopisu samotného zřejmo není, a pro tuto neurčitost není dopis ten zaúčtováním, zrušení vzájemných pohledávek způsobujícím. Když však z tohoto dopisu
žalobcem předloženého, na nějž se žalovaná v první instanci ani neodvolávala, perfektní kompensace a zánik žalobcova práva zřejmým není,
nelze shledávati ani nesprávné posouzení věci v tom, že odvolací soud
nepokládal žalobní pohledávku za zrušenou, ani neúplnost odvolacího řízení v tom, že nebyla zjištěna výše vzájemných pohledávek a pravdivost
tvrzení o jejich existenci v době koupě a směny, z které je dlužný nedoplatek žalobou vymáhán. Neprovedení důkazu o tvrzení žalované firmy,
že byla se žalobcem v obchodním spojení, rovněž nezakládá vytýkanou
neúplnost řízení, protože nebyly tvrzeny skutečnosti, z kterých by mohlo
býti na vzájemné obchodování a na kontokorentní účtování usuzováno:
jediná okolnost, že žalobce v srpnu 1919 část kupní ceny dostal směnou,
k úsudku takovému nepostačuje, zejména když žalovaná firma podle
vlastního tvrzení se při posledním obchodě zavázala 15.000 Kč doplatiti
a sama dluh 25.200 Kč ve sporu uznala. Další však tvrzení dovolatelky,
že se žalobcem vyúčtování vzájemných pohledávek výslovně nebo mlčky
ujednala, jest rovněž novotou v řízení opravném nepřípustnou. Protože
tudíž se nejedná o kontokorentní zaúčtování a náhradní pohledávky namítané ke kompensaci vznikly z jiného obchodu než pohledávka žalobní,
dovolatelka marně se snaží dovozovati, že žalobní pohledávka jest
v právní souvislosti s pohledávkami vzájemnými, jež byly námitkou do
sporu vzneseny, a že proto vydání dílečného rozsudku bylo podle § 391 c. ř. s. nepřípustným. Pokud dovolání vytýká, že řízení o vzájemných pohledávkách nemělo býti přerušeno, nelze k němu přihlížeti, protože odvolací soud v tom směru usnesení prvního soudu potvrdil, a další opravný
prostředek proti tomuto rozhodnutí do odvolacího rozsudku pojatého jest
podle § 528 c. ř. s. vyloučen. Podle naduvedeného žalobní pohledávka doposud kompensací nezanikla a dovolání je tudíž neodůvodněné.