NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2752.

Učitelstvo: Odnětí mimořádného drahotního přídavku podle II. třídy rodinné (min. nař. č. 333 ř. z. z r. 1918) učiteli přeloženému na jiné služební místo z důvodu, že podmínky pro přiznání přídavku již pominuly, nepříčí se předpisu § 16 zák. z 24. ledna 1870 č. 18 mor. z. z. ve znění zák. z 26. září 1884 č. 77 z. z.
(Nález ze dne 11. října 1923 č. 16697.)
Prejudikatura: Boh. 1273, 1404, 2392 a 2569 adm.
Věc: Josef S. v D. R. proti ministerstvu školství a národní osvěty o nepřiznání mimořádných přídavků podle II. třídy rodinné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad v pořadu stolic žádosti st-lově o přiznání mimořádných přídavků podle II. třídy rodinné na matku za dobu od 1. června 1921 do 31. března 1922 a odůvodnil rozhodnutí svoje tím, že se nedostává zákonitých podmínek, ježto st-l ve zmíněném období nežil se svojí matkou ve společné domácnosti.
Stížnost brojí proti rozhodnutí tomu pro nezákonnost dovolávajíc se nařízení z 11. září 1918 č. 333 ř. z. a poukazuje k tomu, že st-l i po svém přeložení z Brna do M. T. uhrazoval výživu své matky a že pouze pro nedostatek bytů v M. T. společnou domácnost míti nemohl.
Z okolností těchto dovozuje stížnost, že poměr ten vyhovuje podmínkám zákona o osobách, ženatým na roven postavených, a poukazuje konečně i na § 16 mor. z. z. z 26. září 1884 č. 77 z. z., podle něhož definitivní učitelé při přeložení z příčin služebních nesměji utrpěti snížení svých požitků.
Nss nemohl stížnost tuto uznati důvodnou.
Již v četných svých nálezech a zejména v nálezu Boh. 1273, 1404 a 2392 adm. vyslovil nss právní názor, že ustanovení § 4, odst. 6 nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., které má podle personálního zákonodárství popřevratového (čl. II. zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb., vl. nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb., zákon ze 7. října 1919 č. 541 Sb., zákon z 9. dubna 1920 č. 214 Sb., zákon z 21. prosince 1921 č. 495 Sb.) i v daném případě platnost, ponechalo rozhodování o žádostech svobodných státních zaměstnanců za přiznání drahotních přídavků podle II. třídy rodinné volné, ničím neomezené úvaze úřadů správních, jakož i že v důsledku tohoto právního charakteru zmíněného rozhodnutí svobodný státní zaměstnanec na přiznání drahotních přídavků podle II. tř. rodinné právního nároku nemá.
Na tomto právním názoru trvá nss i ve sporném případě a odkazuje v příčině bližšího odůvodnění jeho podle § 44 j. ř. na uvedené své nálezy.
V přítomném případě není sporu o tom, že st-l byl v době, za kterou se domáhá drahotních přídavků dle II. třídy rodinné, svobodným učitelem, neměl tedy — dle toho, co předesláno — právního nároku na vyšší přídavky ty a nemohlo potíraným výrokem žal. úřadu porušeno býti jeho subjektivní právo, pro jehož porušení by podle § 2 zák. o ss jediné bylo možno s úspěchem dovolati se kognice tohoto tribunálu.
Pokud by snad stížnost nárok na rodinné přídavky podle II. třídy konstruovati chtěla z § 16 zákona z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. ve znění zákona z 26. září 1884 č. 77 z. z. pro Moravu, pak buduje očividně na nesprávném základu.
Z § 16 cit. mor. z. z., který určuje, že každý učitel musí se podrobiti přeložení, nařízenému zemskou školní radou, pokud mu neubude příjmů, bylo by snad možno po případě dovoditi, že učiteli z důvodu jeho přeložení nesmí vzniknouti újma na požitcích. Ve sporném případě však snížení požitků ze II. na I. třídu rodinnou nenastalo jako právní důsledek přeložení, nýbrž jest toliko v nahodilé souvislosti s tímto přeložením.
Uvedený paragraf zahrnuje svojí dikcí podle povahy věci pouze nárok na ony požitky, na které učitel má zákonný nárok (služné, místní přídavek, drahotní přídavky podle rod. třídy dle zákona mu příslušející), nikoliv však požitky, které učiteli byly přiznány nad jeho zákonný nárok. Že tomu tak, plyne z úvahy, že i kdyby st-l byl zůstal ve dřívějším svém působišti, mohla mu zase odníti výjimečně přiznanou výhodu, aniž by v tom podle toho, co shora dolíčeno, bylo možno spatřovati nezákonný zásah do právní sféry st-lovy.
Nelze proto takové porušení spatřovati ani v tom, když toto snížení nastalo u příležitosti přeložení st-le na jiné služební místo.
Ze všech těchto důvodů bylo tudíž zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2752. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 749-751.