Čís. 9093.

Pozemková reforma.
Zákaz zcizení podle čl. I. čís. 4 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. bez svalení Státního pozemkového úřadu (jeho Obvodové úřadovny) vztahuje se i na prodej vnucený. Věřitel musel se zákazem zcizení počítati, třebas zákaz ještě nebyl poznamenán v pozemkové knize. Do usnesení soudu, jímž přes zákaz zcizení byla povolena exekuce, jest ke stížnosti oprávněna Obvodová úřadovna Státního pozemkového úřadu.
(Rozh. ze dne 24. července 1929, R I 598/29.)
Soud prvé stolice povolil vnucenou dražbu pozemků, jichž dlužník nabyl podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Státní pozemkový úřad (jeho Obvodová úřadovna) napadá usnesení, jež povolilo exekuci vnucenou dražbou nemovitostí, nabytých podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.; zastává názor, že povolení exekuce vadí čl. I. bod 4 zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n., jenž zakazuje zcizení takovéhoto pozemku bez svolení Státního pozemkového úřadu do deseti let. Z knihovního výpisu lze seznati, že vl. knih. č. 153 jest vložkou' drobných pachtýřů a že na listu В této vložky jsou poznamenána obmezení podle zákonů o zajištění půdy drobným pachtýřům (čís. 318/19 i čís. 311/20). Rekurs jest oprávněn. Omezení zcizení vyslovené jasně v čl. I zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n, jako dodatku k § 22 zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. jest normou pozemkové reformy spočívající na důvodech veřejnoprávních, která reforma jak nadpis zákona čís. 318/19 praví, měla za účel zajistiti půdu drobným pachtýřům. Zcizení dovoleno jest nabyvateli pozemku jen se svolením Státního pozemkového úřadu; otázku, zda se zcizením rozumí i zcizení exekuční dražbou, jest zodpověděti kladně, chce-li se zabrániti obcházení zákona, snadně proveditelnému právě exekuční dražbou a zmaření veřejného zájmu, jenž jest zjevným z obou zákonů o zajištění půdy. Že nelze tu užiti § 364 c) obč. zák., plyne z řečených ohledů veřejnoprávních. Vymáhající strana, připojujíc k návrhu na vnucenou dražbu výpis z pozemkové knihy (§ 133 ex. ř.), musela věděti o obmezení zcizení a musela též věděti, že jest třeba svolení Státního pozemkového úřadu ke zcizení, tudíž i ke zcizení z donucení. Věcí navrhovatelky bylo opatřiti si svolení Státního pozemkového úřadu ve smyslu zákona; ano se tak nestalo, neměla býti exekuce povolena podle § 7 ex. ř., třeba že lustrum zní: »bez závady«. Poznámka obmezení zcizení má právě za účel, by každý, nahlédna v knihu pozemkovou, byl nucen s tímto právním stavem počítati. Že tato poznámka nemůže se vztahovati jen na původního nabyvatele, plyne z § 22 cit. zák. čís. 318/19 a čl. I. zák. čís. 311/20, a zápis ten právě stíhá každého dalšího nabyvatele, i když ke zcizení má dojiti podle ustanovení exekučního řádu. I bylo rekursu Státního pozemkového úřadu vyhověti a návrh vymáhající strany změnou usnesení exekučního soudu zamítnouti, při čemž jest ještě podotknouti, že, kdyby snad Obvodové úřadovně odpíráno bylo právo rekursní, Státní pozemkový úřad vzal rekurs za svůj a tomuto úřadu jako úřadu zvláště súčastněnému rekursní právo jistě přísluší. (K celé otázce sb. n. s. čís. 7672 a v něm. cit. nál. 5891, 6014, 6133, obzvláště 7148.)
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu
a to
s poukazem na důvody napadeného usnesení rekursního soudu a s těmito poznámkami k vývodům dovolací stížnosti: Co se týče oprávnění Obvodové úřadovny ke stížnosti, odkazuje se na čl. I. čís. 10 vl. nař. ze dne 23. června 1921, čís. 225 sb. z. a n. vydaného na základě zmocnění § 8 zákona o Státním pozemkovém úřadě ze dne 11. Června 1919, čís. 330 sb. z. a n., podle kterého článku Obvodová úřadovna jest povolána udělovati svolení ke zcizení ve smyslu čl. I. čís. 4 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n., z čehož vyplývá, že jest i oprávněna ke všem právním prostředkům proti úkonům majícím za účel zcizení bez jejího svolení, jímž je obmýšlená dražba. Nevadí tedy, že se rekursní soud dotázal Státního pozemkového úřadu, zda stížnost Obvodové úřadovny schvaluje, neboť dotazu toho nebylo třeba, ana Obvodová úřadovna jest oprávněna ke stížnosti z vlastní úřední moci, a není to její stížnosti na újmu, i když dotaz, což tu rozhodovati netřeba, a odpověď naň nebyly by mohly spraviti nedostatek oprávnění Obvodové úřadovny, kdyby jí oprávnění to opravdu chybělo. Že se však zákaz zcizení bez svolení Státního pozemkového úřadu nebo jeho Obvodové úřadovny v čl. I. čís. 4 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. vztahuje i na prodej vnucený, vyloženo podrobně v rozhodnutích rekursním soudem citovaných, na něž se odkazuje. Stěžovatelka staví svůj soukromý zájem nad zájem veřejný, který zmíněným zákazem jest sledován, a volá-li, že, nebude-li její stížnosti vyhověno, bude toto summum jus summa injuria, sluší jí odvětiti, že pozemková reforma nebyla zavedena k vůli věřitelům drobných pachtýřů a přídělců, by měli z čeho své pohledávky proti nim dobývati, tím méně však k vůli peněžním ústavům, by, vidouce, ze tito drobní lidé nabyli nyní nemovitého majetku, mohli s nimi prováděti peněžní (úvěrní) obchody, nýbrž k vůli drobným pachtýřům a jiným přídělcům, by nabyli půdy a také ji podrželi, jak na to nejen zákony drobnopachtýřské, nýbrž zvláště též zákon přídělový, zejména svými ustanoveními §§ 23 a 36 a násl. pádně poukazují, by tedy takto zemědělský drobný lid, jenž byl posud nazvíce bezzemky, zlepšil podmínky své existence a přeřazen byl do třídy majetných, ve stav střední, jenž jest nejlepší oporou spořádaného státu, v kterémž smyslu odkázati lze již na agrární operace ve starém Římě, jež stejný cíl sledovaly. Stěžovatelka tedy chce, by tyto důležité cíle agrární reformy byly zneuznány a ustoupily jejím zájmům obchodním, jak to nepokrytě doznává ve stížnosti, řkouc, že, když nabyla rodinné reality dlužníků, ráda by měla také ještě jejích pozemky drobnopachtýřské. Zákaz zcizení těchto pozemků bez svolení Státního pozemkového úřadu poznamenán je v knihách na základě usnesení z 10. října 1923 pod datem 13. listopadu 1924, stěžovatelka však učinila s držiteli obchod teprv listinou ze dne 17. října 1928, kterou jí zřízeno na pozemky ty právo zástavní za její úhradní jistinu do 6000 Kč, která také teprv tohoto dne 17. října 1928 přišla do knih. Stěžovatelka musela tedy se zákazem zcizení už po leta v knihách vyznačeným počítat, ač ovšem, ježto je to zákonný zákaz (cit. čl. I. čís. 4 zmíněné novely ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n.) a neznalost zákona neomlouvá (§ 2 obč. zák.), musila s ním počítati ihned, jakmile jej zákon dal, od původu, dávno před jeho knihovní poznámkou, ale, nedbajíc ho, pustila se do hypothečních obchodů na pozemky tímto zákazem stižené a snaží se nyní také jejich exekuční prodej provésti nestarajíc se o svolení Státního pozemkového úřadu, jenž právě jest povolán k tomu, by hájil sice zájmy pozemkové reformy, ale, poněvadž právě svolení ke zcizení uděliti může, by zkoumal také důvodnost žádosti za zcizení a vyhověl ospravedlněným v tom směru nárokům. Tomuto zkoumání, jež přísluší jen Státnímu pozemkovému úřadu, nelze se vyhnouti. Snaží-li se stěžovatelka docíliti prodeje bez ohledu na zákonný zákaz, proti knihovnímu stavu a s pominutím Státního pozemkového úřadu, a jsouc tedy takto sama v neprávu, odkazuje se na postup legální, jaké pak v tom bezpráví?

Citace:

č. 9093. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 88-91.