NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6460.

Železniční právo:* Na povolení k provádění přípravných prací technických dle § 3, odst. 1 žel. zák. konc. (min. nař. ze 14. září 1854 č. 238 ř. z.) není právního nároku.
(Nález ze 6. dubna 1927 č. 7060.)
Věc: Dr. Frant. J. v F. a spol. (adv. Dr. Rud. Traub z Českého Brodu) proti ministerstvu železnic (min. m. taj. Dr. Antonín Žipek) stran povolení k přípravným pracím technickým.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo žal. min. žádosti dnešních st-lů, aby jim ve smyslu § 1 min. nař. ze 14. září 1854 č. 238 ř. z. uděleno bylo povolení k přípravným pracím technickým za účelem zřízení místní dráhy F. — S. — L.— zemská hranice o normálním rozchodu a poskytnutí úlev ve příčině těchto předběžných prací ve smyslu nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. a z 29. května 1880 č. 57 ř. z.
Maje se zabývati stížností do tohoto rozhodnutí podanou, musál si nss nejdříve zodpověděti otázku, zdali případ stížnosti k němu vznesena je vůbec jurisdikci tohoto soudu podroben. Podle ustanovení § 2 zák. o ss jest nss povolán, poskytnouti ochranu jen právům st-lů, tedy nikoli pouhým jejich zájmům. Zdali se st-l domáhá skutečně ochrany nějakého svého práva jest možno poznati jen z obsahu norem o příslušném právním poměru vydaných. Bylo tedy třeba zkoumati, zdali z obsahu t. zv. koncesního zákona železničního (min. nař. z 24. září 1854 č. 238 ř. z.) dá se vyvoditi taková právní vázanost příslušného úřadu správního vůči žadateli za povolení k přípravným pracím (t. zv. předběžnou koncesi), kterou bylo by lze hodnotiti jako subj. právo žadatelovo ve smyslu § 2 zák. o ss. Než v § 3 konces. zák. jest v té příčině ustanoveno jen toto: »Povolení k přípravným pracím může se uděliti,« načež uvádějí se subjekty, jimž povolení může býti uděleno a dále »udílí se jen tenkráte«, jestliže není překážek povahy osobní nebo věcné. Textování těchto předpisů, jež úřadu povolení udílejícímu neukládají za povinnost, nýbrž jen za určitých předpokladů brání povolení uděliti, nenasvědčuje existenci právního nároku na t. zv. předběžnou koncesi. Nss zkoumá-li, zdali jde o vztah jednotlivce k veř. moci, který by slušelo hodnotiti jako jeho subj. právo, nepřestává ovšem podle své ustálené praxe na pouhém slovném obratu, jehož zákon použil (úřad »může« a pod.), nýbrž pátrá, zdali příslušné normy právní neobsahují snad indicií nasvědčujících tomu, že zákon přes svoji dikci, jež jest toliko zmocňující, chce přece jen úřad správní i vůči straně vázati, takže úřad správní byť podle slovného znění zákona »mohl«, přece jen podle obsahu a smyslu normy vůči straně »musí«. Leč takovýchto indicií, z nichž bylo by lze souditi na existenci právního nároku na udělení t. zv. předběžné koncese, nelze v zákoně nalézti.
Povolení k přípravným pracím jest podle § 1 odst. 2 konces. zák. jednou z obou složek povolení stát. správy, jehož ke zřízení železné dráhy jest zapotřebí. Zákon neobsahuje nic, z čeho by bylo lze usuzovati, že právní postavení žadatele za t. zv. předběžnou koncesi liší se od právního postavení žadatele za vlastní koncesi železniční. Vlastní koncesi železniční udílel však podle konc. zák. císař, a udílí nyní (§ 64 posled. odst. ústav. listiny) vláda. Že tato změna kompetence sama o sobě nemůže míti vliv na právní postavení žadatele za koncesi, je samozřejmé. Že pak podle zák. konces. nebyla myslitelná právní vázanost panovníka vůči poddanému, zejména za úst. poměrů, za jejichž vlády (1854) železniční zákon konc. byl vydán, nepotřebuje důkazů. Již z toho jest patrno, že o právním nároku žadatele na udělení vlastní koncese železniční nemůže býti řeči. Tak zvaný zákon koncesní jest však dosud platným právem, a nic se na něm nezměnilo ani ustanovením V. hlavy úst. listiny, která jedná o právech a svobodách občanských, ježto § 108 ústav. listiny, který jediné by mohl míti význam, neodstraňuje platných »všeobecných právních ustanovení, jimiž vykonávání výdělkové činnosti může i podle úst. listiny býti omezeno. K těmto všeobecným právním ustanovením náleží však beze vší pochybnosti i konc. zákon želez. Nedá-li se však z obsahu platných norem sestrojiti právní nárok na udělení koncese železn., není možno uznati ani právní nárok na udělení koncese předběžné, která se od vlastní koncese železniční, pokud jde o postavení žadatele, nijak neliší.
Že není mezi oběma povoleními po této stránce žádného rozdílu, potvrzuje i historie našeho práva železničního. Předběžná koncese práva nyní platného byla známa již t. zv. »všeobecným ustanovením o koncesní soustavě, kterouž jest se při železnicích podle nejvyšších rozhodnutí z 29. prosince 1837 a 18. června 1838 říditi.« Podle těchto ustanovení udílel předběžnou koncesi stejně jako vlastní koncesi železniční císař sám. Všeobecná ustanovení byla však v nejpodstatnějších kusech převzata do zák. konces. ještě nyní platného. Přešlo-li podle tohoto zák. udělení předběžné koncese na tehdejší min. pro obch., živnosti a veř. stavby, stalo se tak jen z té příčiny, že předběžná koncese podle § 4 konc. zák. (na rozdíl od § 3 cit. všeob. ustanovení) nezakládá žádných přednostních práv vůči pozdějším žadatelům. Nemůže-li býti řeči o právní vázanosti císaře při udělení předběžné koncese, není možno mluviti ani o vázanosti jmenového min., kdyžtě postavení žadatele za tuto koncesi v zákoně konc. se neliší od postavení tohoto žadatele podle »všeobecného ustanovení«. Kdyby pak vůbec bylo zapotřebí důkazu, že císař, uděluje předběžnou koncesi, nebyl vůči žadateli právně nijak vázán, jest důkaz takový podán kabinetním listem z 10. července 1845 ( guberniální dekret z 10. srpna 1845, otištěný ve sbírce čes. zák. prov. sv. 27 číslo 222), jímž bylo podřízeným úřadům prostě oznámeno, že až do r. 1850 nebudou se vůbec žádná předběžná povolení udíleti, a úřadům bylo nařízeno, aby veškeré žádosti odmítaly.
Ani obsah zákona sám, ba ani jeho historie nepodává tedy nejmenší opory pro názor, že příslušný úřad správní jest vůči žadateli za předběžnou koncesi právně vázán a za nedostatku takovéto vázanosti není možno sestrojiti právní nárok žadatelův, jemuž by nss mohl poskytnouti ochranu. Srovná-li se textování konces. zák. železn. s časově jemu blízkým cís. patentem z 15. srpna 1852 č. 484 ř. z. (§§ 1, 7, 18), vyjde na jevo, že zákony již v té době vázanost úřadu vůči straně zřetelně vyjadřovaly, jestliže úřad vskutku vázati chtěly.
Na podporu právního názoru, k němuž nss úvahami předeslanými dospěl, lze ostatně uvésti ještě úvahu další. Železn. zákonem konc. z r. 1854 jest dle výslovného znění uvozovací věty upraveno jen zřizování železných drah soukromých (Privateisenbahnen). Avšak z ustanovení § 19 lit. b) tohoto zák. a také z histor. vývoje železnictví rak. monarchie (srv. kabin. list z 25. listopadu 1837, dekr. dvor. kanc. z 30. června 1838, dekr. dvor. kanc. z 23. prosince 1841, dekr. dvor. kanc. z 7. března 1847, § 4 cís. nař. z 16. listop. 1851 č. 1 ř. z. z r. 1852, §§ 1, 2, 55 a násl., 79 a j.) jest patrno, že stát nechtěl se železn. zákonem konc. vzdáti možnosti zřizovati dráhy státní. Nedá se však mysliti, že ponechávaje si možnost stavěti, a provozovati dráhy vlastní, chtěl se stát vůči žadatelům za koncesi soukr. dráhy železné vázati, takže by podnikatelé železnic soukr. mohli (již vzhledem k ustanovení § 9 lit. b) konc. zák.) účinně mařiti úmysl státní správy, určitou dráhu železnou zříditi jako podnik státní.
Stížnost domáhajíc se ochrany nss-u proti rozhodnutí, kterým žádaná předběžná koncese byla odepřena, tvrdí implicite porušení a tudíž i existenci práva st-lova; poněvadž však právo toto, jak svrchu bylo dokázáno, jest jen domnělé, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6460. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 659-661.