Č. 1066.

Administrativní řízení: I. Podaným rozkladem se neprodlužuje lhůta k stížnosti do rozhodnutí stát. pozemkového úřadu k nejv. správ, soudu, když pozemkový úřad zamítl rozklad nezměniv svého rozhodnutí, nýbrž výslovně na něm setrval. — II. Opravný prostředek proti nedoručenému rozhodnutí.
(Nález ze dne 15. prosince 1921 č. 16912.)
Prejudikatura: K I. usnesení č. XV. a nál. č. 368 a 685.
Věc: Anastázie S. ve V. D. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran odepření souhlasu k trhové smlouvě.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Smlouvou ze dne — koupila stěžovatelka od spořitelny v N. M. nemovitosti zapsané v pozemkových knihách obce K. pod — — za 310 000 K a požádala okresní soud v P. o vklad práva vlastnického.
Usnesením tohoto okresního soudu ze dne — bylo v pozemkových knihách za účelem zabezpečení knihovního pořadí poznamenáno, že stěžovatelka zažádala o vklad práva vlastnického k uvedeným nemovitostem, smlouva sama pak zaslána byla župní správní komisi zemplinské župy v Michalovcích k případnému schválení dle § 7 nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11/1919.
Usnesením ze dne — udělil zvláštní užší výbor županského úřadu zemplinské župy, sestavený ve smyslu ministerského nařízení č. 53/1919 schválení zmíněné kupní smlouvě a spolu podotknul, že vzhledem k ustanovení §§ 7 a 15 zákona záborového postupuje spisy pozemkovému úřadu za účelem rozhodnutí o souhlasu tohoto úřadu ku zcizení dle uzavřené kupní smlouvy.
Státní pozemkový úřad pak přípisem ze dne — sdělil okresnímu soudu ve V., že neuděluje svého souhlasu k prodeji dotyčných pozemků, poněvadž pozemky ty o výměře 586 kat. jiter jsou majetkem státem zabraným, který dle zákonů o pozemkové reformě může býti přidělen jen drobným lidem k přímému osobnímu vzdělávání půdy způsobilým, kteří mají nárok na tuto půdu, a nikoliv velkostatkářům, kteří mají již jiné velkostatky vlastní. Proto prý zmíněná koupě příčí se zákonům o pozemkové reformě. Současně požádal státní pozemkový úřad jmenovaný okresní soud, aby při zápisu dotyčných nemovitostí v knihách pozemkových poznamenal, že nemovitosti ty jsou majetkem státem zabraným a uvědomil o tom zúčastněné strany.
Tomuto požádání vyhověl okresní soud ve V. tak, že provedl v knihách pozemkových poznámku záboru, o níž byl žádán, a vymazal poznámku pořadí podané žádosti, o které svrchu byla řeč, zároveň pak vyrozuměl o těchto knihovních změnách stěžovatelku, dovolávaje se dožádání státního pozemkového úřadu.
O rozkladu stěžovatelky podaném do uvedeného výnosu státního pozemkového úřadu vydal tento úřad rozhodnutí ze dne —, kterým rozkladu stěžovatelky nevyhověl a setrval na svém dřívějším rozhodnutí, odůvodniv zamítnutí žádosti stěžovatelčiny tím, že okolnosti v rozkladu uváděné nijak nevyvracejí správnost použití důvodů zákonných, a že pouhá faktická okolnost, že strana kupující již zaplatila cenu trhovou a investovala značné kapitály do hospodářství, nemůže býti pohnutkou pro státní pozemkový úřad, aby porušil zákon a učinil průlom — třeba jen v jediném případě — do hlavní zásady jeho, že půdy státem zabrané a určené k pozemkové reformě nesmí býti použito a zneužito ještě k rozmnožení velkého majetku pozemkového.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost podaná k nejvyššímu správnímu soudu, ve které se naříkanému rozhodnutí vytýká, že jest nezákonné a že spočívá na vadném řízení.
O stížnosti bylo třeba především uvážiti, že státní pozemkový úřad ve věci samé rozhodl již svým výnosem ze dne — a že naříkaným rozhodnutím pozdějším zamítl pouze rozklad stěžovatelčin, aniž na svém původním rozhodnutí něco změnil, naopak na něm výslovně setrval.
Stížnost sice formálně naříká rozhodnutí pozdější, jevící se jako zamítnutí rozkladu stěžovatelčina podaného proti rozhodnutí dřívějšímu, ve věci samé však bere v odpor i toto rozhodnutí dřívější. Bylo tedy předem uvážiti, zda přezkoumání stížnosti ve věci samé nevadí okolnost, že stěžovatelka proti prvému rozhodnutí státního pozemkového úřadu bránila se pouze podáním rozkladu a nestěžovala si do něho v zákonné lhůtě k nejvyššímu správnímu soudu.
Rozhodnutí státního pozemkového úřadu ze dne — jest konečným rozhodnutím správního úřadu naříkatelným jedině stížností k nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka v zákonné lhůtě proti tomuto rozhodnutí stížnost k nejvyššímu správnímu soudu nepodala, nýbrž použila prostředku jiného, podavši proti němu rozklad k státnímu pozemkovému úřadu. Následkem toho nelze ono rozhodnutí již bráti v odpor stížností k nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka ovšem ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu podotýká, že jí ono rozhodnutí nebylo doručeno, avšak ve svém rozkladu sama uvádí, že byla dne 14. dubna 1921 zpravena o tom, že státní pozemkový úřad cit. výnosem trhovou smlouvu její ze dne 25. října 1919 neschválil a to z důvodu, že pozemky stěžovatelkou koupené spadají pod záborový a přídělový zákon a že koupě tato jest v odporu s těmito zákony. Ve stížnosti pak k nejvyššímu správnímu soudu podané připomíná stěžovatelka, že usnesením okr. soudu ve V. ze dne — byla vyrozuměna, že poznámka jejího pořadí stran zakoupeného dvora K. se vymazuje z pozemkové knihy na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, z čehož prý vyrozuměla, že pozemkový úřad dle všeho trhovou smlouvu neschválil, soukromou cestou pak že zvěděla, že pozemkový úřad neudělil souhlasu k zamýšlenému zcizení. Ačkoliv tedy stěžovatelka měla vědomost o tom, že státní pozemkový úřad odepřel souhlas k zamýšlenému zcizení, přece nežádala státní pozemkový úřad za doručení jeho rozhodnutí, nýbrž podala proti němu ihned rozklad a v rozkladu tom ani nevytýkala nedostatek doručení, nýbrž brojila proti rozhodnutí státního pozemkového úřadu a jeho odůvodnění ve věci samé, prominuvši takto zmíněný nedostatek doručení.
Za tohoto stavu nemůže se však stěžovatelka dovolávati již toho, že jí nebylo doručeno rozhodnutí státního pozemkového úřadu ze dne — i nutno míti za to, že nejpozději dnem, kdy podala rozklad proti prvému rozhodnutí státního pozemkového úřadu, t. j. dnem 11. května 1921, počala pro ni běžeti lhůta k podání stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu do tohoto rozhodnutí. Ježto stížnost k tomuto soudu podána byla teprve dne 18. července 1921, tedy po uplynutí zákonné 60denní lhůty uvedené v § 14 zák. o správ. soudě, jest stížnost ta opožděna a tudíž nepřípustná.
Je-li tomu tak, pak nemůže ani rozhodnutí státního pozemkového úřadu ze dne — naříkáno býti stížností k nejvyššímu správnímu soudu, neboť tímto rozhodnutím státní pozemkový úřad — aniž vydal nové od dřívějšího rozhodnutí odchylné vyřízení — prohlásil pouze, že trvá na svém rozhodnutí dřívějším, jež však — jak svrchu dovozeno — stížností k nejvyššímu správnímu soudu již naříkáno býti nemůže.
Bylo tedy stížnost odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 1066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1063-1065.