Č. 3006.

Státní úředníci. — Administrativní řízení: I. Pouhý ex officio vydaný poukaz k výplatě požitků služebních, v němž není rozhodováno o určitém projednávaném nároku, není »rozhodnutím« právní moci schopným. — II. Právní moci nabývají a exekučním titulem se stávají akty správní, které buď zůstaly nenaříkatelnými nebo které jsou nenaříkatelnými. — III. Ve správním řízení není úřad povinen stanoviti určitý termin k splatnosti a plnění uznaného dluhu. — IV. Čeho je třeba k řádného odůvodnění úředního rozhodnutí nebo opatření? — V. Za platnosti zák. č. 495/1921 nepočítá se do rodinného stavu státního zaměstnance za účelem určení rodinné třídy drah. přídavků manželka, která je veřejnou učitelkou.
(Nález ze dne 19. prosince 1923 č. 20257).
Prejudikatura: Boh. 1024 a 1335 adm.
Věc: František K. v Praze proti ministerstvu veřejných prací o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Vyplňuje formulář, vydaný min. veř. prací k revisi požitků jednotlivých úředníků, udal dne 30. prosince 1921 st-l, jenž byl tehdy tomuto úřadu přidělen, že jest od 3. března 1920 ženat a že jeho choť jest od roku 1911 odbornou učitelkou IX. hodn. třídy dívčí průmyslové školy města Prahy. Dne 1. června 1922 byl st-l přidělen službou báňskému hejtmanství v Praze.
Na podkladě shora uvedených údajů vydalo min. veř. prací dne 1. srpna 1923 výnos, jímž sdělilo báňskému hejtmanství, že st-l pobíral v době od 1. ledna 1922 do 31. května 1922 ve zmíněném min. drahotní požitky (drahotní přídavky a obojí výpomoci) podle II. rodinné třídy, ač mu ve smyslu § 4 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. náležely pouze podle I. rodinné třídy, poněvadž manželka jeho jest veřejnou učitelkou. Jeví se tudíž za dobu, po kterou mu byly poukazovány požitky jmenovaným min., přeplatek na drahotních požitcích úhrnem 2740 Kč. Současně nařídilo jmenované min., aby tento přeplatek byl od st-le vybrán ve 24 měsíčních splátkách srážkou s požitků počínaje dnem 1. září 1923 a dodalo, aby týmž způsobem byl vybrán i eventuelní další přeplatek v tom případě, jestliže i po 1. červnu 1922, od kteréhož dne mu byly poukazovány požitky báňským hejtmanstvím, pobíral drahotní požitky podle II. místo podle I. rodinné třídy.
Výnosem z 21. srpna 1923 intimovalo báňské hejtmanství st-li tento výnos a dodalo, provádějíc jeho konečný poukaz, toto: »Ježto Jste od 1. června 1922 do 31. prosince 1922 pobíral též drahotní požitky podle II. místo I. rodinné třídy, zvětšuje se přeplatek Váš o dalších 3836 K, tedy celkem na 6576 K, kterážto částka bude Vám strhována ve 24 měsíčních lhůtách po 274 K s Vašich požitků počínaje dnem 1. září 1923.« — — —
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
K výtce, že žal. úřad k nař. opatření přistoupil opožděně, po uplynutí více než jednoho roku, stačí poukázati k tomu, že není předpisu, jenž by ve prospěch strany ukládal žal. úřadu v případě, o nějž tu spor, aby potřebné šetření vykonal a vydal své konečné rozhodnutí do určité doby. Usuzuje-li však z toho postupu st-l na to, že žal. úřad byl asi původně jiného názoru, který pak v jeho neprospěch neodůvodněně změnil, a míní-li tím snad naznačiti, že tu jde o bezdůvodnou obnovu řízení in pejus, budiž připomenuto, že nehledě ani k tomu, zda ze změny právního nazírání na určitý případ během řízení lze vůbec činiti nějaké závěry, primerním předpokladem obnovy jest existence pravoplatného rozhodnutí, jímž určitý právní poměr byl upraven. V daném případě není ani ze spisů správních patrno, ani st-l sám netvrdí, že by takové rozhodnutí se bylo stalo, a má-li snad st-l za to, že za takové rozhodnutí lze považovati poukaz k výplatě sporných přídavků, jest uvážiti, že ne každou emanaci úřadu lze považovati za »rozhodnutí« právní moci schopné, nýbrž toliko výrok vydaný úřadem ve funkci orgánu judikujícího o sporných nárocích stran, t. j. o takových nárocích, jež stranou byly k rozhodnutí kompetentního úřadu předloženy, tedy »in judicium« vneseny. Za takový výrok ovšem pouhý ex officio vydaný poukaz k výplatě požitků služebních, v němž o určitém projednaném nároku nebylo rozhodováno, považovati nelze. Jest proto názor opačný st-lem zastávaný mylným. Rovněž jest i mylným právní názor st-lův, ve stížnosti uplatňovaný, že nař. rozhodnutí je nuceným zásahem do jeho práva o platný titul neopřeným. Není sice sporu o tom, že nucený zásah v subjektivní práva musí se zakládati na platném titulu, avšak není také pochyby o tom, že takovým titulem jest každé opatření úřadu, t. j. které vešlo v moc práva a jest tudíž vykonatelným. Právní moci nabývají úřední akty, které buď nenaříkatelnými zůstaly, nebo takové, které naříkatelnými nejsou. Jakmile tento požadavek jest splněn, může býti přikročeno ihned k nucenému provedení toho kterého opatření, vyjímaje ovšem případ, že by positivní předpisy právní stanovily jinak. Takovým předpisem není norma řízení soudního, na kterou st-l poukazuje a jež stanoví, že jest straně povinné poskytnouti určitou lhůtu k plnění. Normou touto není nikterak dotčena zásadní vykonatelnost rozhodnutí, nýbrž respektován jest toliko obsah vlastního nálezu, jenž takový tempus judicati má stanoviti.
Chce-li st-l snad svými vývody uplatniti, že nař. rozhodnutí i jemu určitý čas k plnění uznaného dluhu mělo poskytnouti, jest jej poukázati na to, že řízení správní podobného předpisu nemá a že proto úřadové správní k splatnosti a plnění uznaného dluhu určitý termín stanoviti nemusí.
Výtku nedostatečného odůvodnění vyvrací úvaha, že žal. úřad po faktické stránce zřejmě poukázal na skutkový základ, který zjistil za účasti st-lovy, totiž, že jeho manželka jest zaměstnána ve službě veřejné, po stránce právní pak uvedl normu, o níž má za to, že může pod ni tuto skutkovou podstatu subsumovati. Tím učinil nepochybně zadost své povinnosti, uložené mu zásadami řízení správního, informovati stranu jak o skutkovém substrátu, na němž svůj právní názor založil, tak i o právním stanovisku, které k danému případu zaujal. Vytýká-li přes to st-l, že neshledává důvodů, které žal. úřad k jeho právnímu názoru vedly, netvrdí-li však, že by mu tento nedostatek vadil při účinném hájení jeho domnělého subjektivního práva, nýbrž právě naopak, nezanechává-li obsah stížnosti nižádné pochybnosti o tom, že nař. rozhodnutí pochopil jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní, nelze shledati, že by tu mohlo býti řeči o podstatné vadě řízení, mající za následek zrušení nař. rozhodnutí dle § 6 zák. o ss. Jsou proto výtky stížnosti vznesené po stránce formální vesměs bezdůvodnými.
Po stránce věcné sluší pak uvážiti toto:
Zák. č. 495 z r. 1921 stanoví v § 4, že ženatým státním zaměstnancům v činné službě, jichž manželka je v jakékoli službě veřejné nebo této na roveň postavené činné službě a sama požívá drahotních přídavků, mimořádných nouzových nebo jim podobných výpomocí, budou drahotní přídavky vypláceny od 1. ledna 1922 toliko ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance.
Stížnost nepopírá, že veškeré skutkové předpoklady cit. předpisu jsou v daném případě splněny, vytýká toliko, že slovní obrat »v jakékoli službě veřejné« nelze vykládati doslova, nýbrž jedině v tom smyslu, že tím míněna služba toliko státní. Ježto pak manželka st-lova ve službě státní není, nemá nař. rozhodnutí opory v zák.
Stížnost snaží se tu dovoditi, že výklad gramatický není na místě a že nutno sáhnouti k výkladu logickému, o němž má za to, že vede k závěru právě uvedenému. V tom směru nelze dáti stížnosti za pravdu. Stížnost tu přehlíží, že dle vykládacího pravidla obsaženého v § 6 o. z. o., které tu patrně má na mysli, přichází v první řadě v úvahu výklad gramatický a že teprve když touto cestou nelze dosíci žádoucího výsledku, jest přistoupiti k výkladu logickému nebo sáhnouti k analogii. V daném případě nelze býti na pochybnostech o tom, že dle obvyklého smyslu vyjadřuje slovní obrat »jakákoli služba veřejná« pojem odlišný a širší onoho, jenž dochází výrazu ve slovech »služba státní« a že již z toho důvodu nebylo by třeba sahati k dalšímu výkladu logickému. Avšak ani použije-li se tohoto výkladu, nelze dáti stížnosti za pravdu. Ustanovení cit. § zák. č. 495 z r. 1921 nevyskytuje se v legislativě náhle, nýbrž je důsledkem pragmatického vývoje. Původní předpisy o mimořádných výpomocích, poskytovaných státním zaměstnancům v důsledku zvláštních poměrů vyvolaných válkou, nebraly, jak tomu svědčí nař. č. 472 ř. z. z r. 1917, žádného zřetele na výdělečnou schopnost jejich družek života. Změnu znamenají již nařízení č. 210 a 333 ř. z. z r. 1918, která omezují v pobírání těchto přídavků státní zaměstnance, jichž manželky jsou ustanoveny s určitými výhodami ve službě státní. Další krok v tomto vývoji jest pak cit. předpis zákona č. 495 Sb. z r. 1921, jenž omezení to rozšiřuje za určitých předpokladů i na státní zaměstnance, jichž manželky zaměstnány jsou v jakékoli službě veřejné. Tento postupný vývoj poukazuje nepochybně na úmysl zákonodárcův zostřiti předpisy o přídavcích v neprospěch státních zaměstnanců a na úlevu pokladny státní, jak ostatně naznačil i nss v doslovu svého nálezu Boh. č. 1335 adm., na nějž se st-l sám odvolává. Ve směru, v kterém st-l na tento nález jakož i na nález Boh. 1024 adm. poukazuje, nelze ovšem zásad tam vyslovených použiti, ježto těmito nálezy rozhodnuto bylo ve sporech rozřešených ještě za platnosti cit. nař. č. 333/1918. Výklad st-lem podávaný znamenal by protimyslný krok nazpět, dávaje znění zák. č. 495 z r. 1921 smysl, jenž došel výrazu v normě jím právě zrušené č. 333 ř. z. z r. 1918, která právě měla dojíti určitého zostření. Nelze tudíž právnímu stanovisku stížnosti přisvědčiti a shledati výklad, který dal žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí a přidržuje se jeho slovního znění § 4 zák. č. 495 Sb. z r. 1921, za odporující zákonu.
Jelikož pak existence ostatních předpokladů, na nichž činí zákon užití cit. předpisů závislým, v konkretním případě se nepopírá, nelze uznati stížnost za důvodnou a nutno ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3006. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1243-1246.