Čís. 6164.

Pachatelem zločinu podle § 205 a) tr. zák. může býti jen ten, o kom je zjištěno, že měl v době závadného jednání věřitele, jejichž uspokojení tím bylo zmařeno nebo ztenčeno. Po stránce subjektivní je třeba úmyslu směřujícího ke zkrácení věřitelů, který předpokládá pachatelovo vědomí, že je nezpůsobilý k placení nebo že se jím (skutečně nebo na oko) stane svým jednáním.
Ke spoluvině na tomto zločinu se vyžaduje, aby spoluvinník, věda o nepříznivé finanční situaci pachatelově a znaje jeho dluhy, podporoval jeho činnost ve společném zlém úmyslu poškoditi tak jeho věřitele.
(Rozh. ze dne 22. března 1938, Zm II 87/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaných A. a B. do rozsudku krajského soudu, jímž byli uznáni vinnými obžalovaní A. a C. zločinem podle § 205 a) tr. z. a obžalovaná B. zločinem podle §§ 5 a 205 a) tr. z., zrušil napadený rozsudek a to ve výroku odsuzujícím obžalovanou C. podle § 290 tr. ř., a vrátil věc soudu první stolice, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Z důvodů:
Zmateční stížnosti, uplatňující formální důvody zmatečnosti podle čís. 4, 5 a materiální důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění.
K naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 205 a) tr. z., jímž byl uznán, vinným obžalovaný A., se vyžaduje, aby pachatel úmyslně zmařil nebo ztenčil uspokojení svých věřitelů nebo jich části jednáním v zákoně blíže uvedeným. Pachatelem může tudíž býti jen ten, o kom je zjištěno, že v době závadného jednání měl věřitele (dluhy), kteří jeho jednáním byli zkráceni, t. j. jejichž uspokojení bylo zmařeno nebo ztenčeno (viz rozh. čís. 1887 a 2171 Sb. n. s.). Podle rozsudkového výroku spáchal obžalovaný A. zločin podle § 205 a) tr. z. tím, že roku 1931 úmyslně zmařil uspokojení části svých věřitelů, uznav závazek, t. j. pohledávku spoluobžalované B. v částce 70 000 Kč, kterého nebylo. Zmateční stížnost právem vytýká, že rozsudek ve svých důvodech nemá zjištění hovícího zákonu, že obžalovaný A. měl v době činu, t. j. koncem roku 1931, kdy uznal, pokud se týče knihovně zajistil udánlivou pohledávku B. 70 000 Kč, věřitele, jichž uspokojení úmyslně zmařil nebo ztenčil. Rozsudek sice uvádí, že pohledávka B. 70 000 Kč byla fingována, aby byli poškození ostatní věřitelé, neuvádí však, o které věřitele šlo, a to ani podle jména ani podle výše pohledávek. Uvésti to ani nemohl, poněvadž se v trestním řízení vedeném proti obžalovanému A. pro zločin podvodu, pokud se týče podvodného úpadku, nepřihlásil ani jediný věřitel obžalovaného nebo jeho bývalé manželky C., kterou rozsudek odsuzuje rovněž pro zločin podle § 205 a) tr. z., tím méně byl nějaký věřitel vyslechnut. Obžalovaný se hájil, aniž rozsudek k jeho obhajobě přihlédl, že kromě dluhu 96 000 Kč u městské spořitelny v S., kterýžto dluh pro příznivé knihovní zajištění při posuzování věci nepřichází v úvahu, neměl vůbec žádných dluhů v době činu, který se mu kladl za vinu. Pokud rozsudek uvádí, že věřitelé poškozeni byli, protože obžalovaný ohlásil vyrovnání a věřitelé nebyli plně uspokojeni, postrádá toto zjištění především jakéhokoliv odůvodnění a není tím nijak zjištěno, že obžalovaný měl již v době činu za vinu mu kladeného dluhy, neboť kromě této zcela kusé zmínky o vyrovnání obžalovaného, k němuž došlo podle údaje obžalovaného teprve roku 1934, není v rozsudku zjištěno, ba ani naznačeno, že dluhy obžalovaného, na něž se vyrovnání vztahovalo, byly tu již v době spáchání činu, t. j. koncem roku 1931.
Beze zjištění, že obžalovaný měl koncem roku 1931 dluhy, jichž uspokojení bylo jednáním jeho zmařeno nebo ztenčeno, nelze řešiti správně ani subjektivní stránku zločinu podle § 205 a) tr. z., to jest otázku úmyslu obžalovaného, směřujícího ke zkrácení věřitelů, kdyžtě úmysl ten předpokládá vědomí pachatelovo (dlužníkovo), že je nezpůsobilý k placení dluhů nebo že se jím (skutečně nebo na oko) svým jednáním stane (viz Miřička, str. 374).
Pokud jde o obžalovanou B., která byla uznána vinnou spoluvinou na zločinu spáchaném obžalovaným A. podle §§ 5, 205 a) tr. z., vyžaduje tato skutková podstata po stránce subjektivní ještě dalšího zjištění, totiž že obžalovaná v době činu věděla, že její syn A. je v nepříznivé finanční situaci, a kromě toho též výroku, že, ač o dluzích svého syna věděla, ve společném zlém úmyslu s jeho jednáním souhlasila, aby tak věřitelé dlužníkovi byli poškozeni (srovnej rozh. čís. 2369 Sb. n. s.). Rovněž tyto výroky v rozsudku chybějí.
Poněvadž nalézací soud řešil otázku viny obžalovaných, aniž po stránce skutkové zjistil předpoklady nutné pro správné rozhodnutí věci, zatížil tím rozsudek zmatkem podle č. 5 a 9 a) § 281 tr. ř.

Citace:

č. 6164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 175-177.