Č. 3403.

Pensijní pojištění: I. Výrok úřadu, že modelář zaměstnaný ve strojírně, podroben jest pensijní povinnosti ve smyslu § 1 zák. č. 89/1920, protože není obyčejným dělníkem, odporuje zákonu. — II. K výkladu výrazu »dělník« v zák. o pens. pojištění.
(Nález ze dne 27. března 1924 č. 3685.)
Prejudikatura: Boh. 3115 adm.
Věc: Akciová společnost pro stavbu strojů, dříve Brand & Lhuillier v Brně proti ministerstvu sociální péče (za zúčastněný všeob. pensijní ústav v Praze Dr. Jan Gallas) o pensijní pojištění. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zemská úřadovna I. Všeob. pensijního ústavu v Brně prohlásila výměrem z 27. prosince 1920 Františka K. v zaměstnání jeho jako modeláře u firmy A. sp. v B. podle § 2 č. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. za vyňata z pensijní povinnosti, předepsala však zaměstnavatelce příslušný příspěvek podle § 2, odst. 2 cit. zák. ve prospěch fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných, počínajíc dnem 1. července 1920.
Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad výměr ten v pořadí instančním z těchto důvodů:
»Dle konaného šetření pozůstává činnost zaměstnance Františka K. v zhotovování modelů dle předložených výkresů, které obsahují veškeré pro zhotovení modelů potřebné rozměry. Zhotovuje-li se však výkres ve zmenšeném rozměru, musí zaměstnanec sám jej zhotovovati v rozměru přirozeném; dále má obstarati zanášení do bloků. Nutno tudíž K., jenž není ani obyčejným dělníkem, ani neobstarává převážně podřízené práce ve smyslu zák. pensijního z 5. února 1920 č. 89 Sb., uznati za povinného pojištěním.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stěžující si společnosti uložená povinnost platiti příspěvek pojistný za modeláře Františka K. zakládá se na předpisu § 2, odst. 2 shora cit. zák., podle něhož jest zaměstnavatel povinen za zaměstnance vyňaté z pojistné povinnosti zejména podle bodu 1. odst. 1. § 2 t. j. ty, kteří teprve po dokonaném 55. roku svého věku vstupují poprvé do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost, odváděti příslušnému nositeli pojištění ve prospěch fondu pro podporu potřebných nezaměstnaných tu část prémií, kterou by — kdyby z pojistné povinnosti nebyli vyňati — podle § 33, odst. 2 nesl ze svého. Jest tedy zákonitost povinnosti, stěžující si společnosti uložené, závislá na zodpovědění předběžné otázky, zda by František K., zaměstnaný u stěžující si společnosti, podroben byl pojistné povinnosti pensijní, kdyby z důvodu § 2, odst. 1, č. 1 nebyl z povinnosti pojistné vyňat.
Na předběžnou otázku tuto odpověděl žal. úřad v nař. rozhodnutí kladně, vycházeje z právního názoru vysloveného v rozhodnutí zsp-é ze 14. prosince 1921, jež nař. rozhodnutím v celém rozsahu bylo potvrzeno, že pojistná povinnost pensijní stíhá Františka K. proto, že není ani obyčejným dělníkem ani nekoná převážně podřízených prací.
Jest nesporno, že František K. převážnou měrou prací podřízených nevykonává, jsa zaměstnán u stěžující si společnosti jako modelář.
Na sporu jest toliko výrok vyslovující pojistnou povinnost jeho z důvodu, že není obyčejným dělníkem, čemuž stížnost odporuje hájíc právní názor, že František K. jest dělníkem ve smyslu § 1, odst. 1 cit. zák. a tudíž pojistné povinnosti prost, protože jako zaměstnanec podniku sloužícího výrobě zboží vykonává pod dozorem jiných určitou část prací, k výrobě zboží nutných a v podstatě tělesných.
Postup právní dedukce, jíž se dal vésti žal. úřad, když subsumuje zjištěnou skutkovou podstatu pod normu § 1 dospěl k názoru, že František K. není dělníkem po rozumu § 1, odst. 1, není ani v nař. rozhodnutí ani v rozhodnutí jím potvrzeném výslovně vyjádřen. Bližší osvětlení jeho podává odvodní spis žal. úřadu, v němž tento dovozuje, že pojistná povinnost pensijní po rozumu § 1 — sc. v odvětví průmyslové výroby — založena jest tehdy, lze-li činnost zaměstnancovu charakterisovati buď jako převážně duševní aneb dohlédací anebo aspoň nikoliv jako činnost podřízenou ve smyslu odst. 1. § 1. K tomuto poslednímu kriteriu pak na vysvětlenou dodává, že zákon nevylučuje z pensijního pojištění veškerou bezprostřední práci při výrobě zboží a to ani ne práci převážně tělesnou, čemuž prý nasvědčuje stylisace § 1, odst. 1., kde v demonstrativním výpočtu prací podřízených, pojistnou povinnost vylučujících, uvádějí se jen hrubé práce fysické jako nádenické nebo čeledínské. Poněvadž pak ohledně činnosti Františka K. zvláště vytýká, že jest činností jistě komplikovanou, která klade na inteligenci pracovníkovu značné nároky, jest se zřetelem k všeobecným shora uvedeným vývodům odvodního spisu patrno. že dělníkem ve výrobě zboží ve smyslu § 1, odst 1., nepodrobeným pojistné povinnosti, rozumí žal. úřad zaměstnance, jenž vykonává pouze hrubé práce tělesné, které na duševní schopnosti jeho nároků nečiní, i j. dělníka nekvalifikovaného, že však za pojištěním povinny má zaměstnance, jichž práce, byť byla převážně tělesná, jest činností složitou, vyžadující značné inteligence, jinými slovy kvalifikované síly v průmyslové výrobě.
Názoru tomu nss přisvědčiti nemohl.
Jest arciť pravda, že důvodová zpráva, připojená k vládnímu návrhu novely zák. o pensijním pojištění (tisk Nár. shrom. r. 1920 č. 2135), projevuje výslovně úmysl, rozšířiti pojistnou povinnost na »kvalifikované síly v průmyslové výrobě, které konají odpovědné samostatné práce a nejsou činny při výrobě zboží, jako vzorkaři a rýsovači v průmyslu strojírenském, vzorkaři a rytci v průmyslu textilním atd.«
Avšak při výkladu zákona lze k úmyslu činitelů na sdělávání zákona účastných, vyjádřenému ze zmíněné důvodové zprávě, přihlížeti a přisouditi mu rozhodný význam jen, když se stal též vůlí zákonodárce t. j. byl projeven zákonem samým (sr. zdejší nál. Boh. 3115 adm.). To se však podle náhledu nss-u nestalo, úmysl vyslovený na uvedeném místě důvodové zprávy v zák. samém projeven nebyl.
K názoru tomu vedla nss tato úvaha:
Rozsah pojistné povinnosti pensijní určuje zásadně § 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. v odstavci 1. Vyslovena zde zásada, že pojištěním povinen jest každý, kdo překročiv 16. rok věku svého je v čsl. republice v poměru služebním. Ze zásady této vyjímá však zákon sám na uvedeném místě — o výjimky stanovené v § 2 tu nejde — určité kategorie zaměstnanců, a to jednak ty, které vykonávají převážnou měrou práce podřízené, jednak dělníky a učně.
Vnitřní obsah a význam slova »dělník« tu použitého zákon výslovně nevymezuje. Náleží tudíž hledati význam čili smysl jeho výkladem podle samozřejmé a obecně uznané, v § 6 o. z. o. nad to i positivně vyslovené direktivy; gramatickým čili filologickým výkladem dlužno zjistiti jazykový obsah slov a vět v zákoně použitých (»co slova ve spojitosti vlastně znamenají«), logickým čili právnickým výkladem (»ze zřejmého úmyslu zákonodárcova«) sluší z obsahu, který dle gramatického výkladu jeví se možný, vyhledati skutečný obsah a smysl právní normy (srov. cit. nál. Boh. 3115 adm.).
Výraz »dělník« znamená ve svém obecném, jazykovém smyslu (sr. »dělati«, »vydělávati«, »výdělek«), jak jej chápou za dnešní doby zúčastněné kruhy, osobu vykonávající z povolání práce pro podnikatele za mzdu, a to bez rozdílu, zdali práce ty vyžadují zvláštní kvalifikace čili nic. Obecná mluva nazývá i kvalifikovaného pomocníka živnostenského dělníkem (na př. pekařský dělník, krejčovský dělník a p.).
Právně-technický smysl výrazu jest ten, ve kterém ho již právo užívá, zejména ve kterém ho užívá v normách obsahově příbuzných.
Doba převratová, jež právě jest charakterisována snahou zreformovati sociálně politické zákonodárství na prospěch sociálně slabších vrstev obyvatelstva, do níž spadá též zákon, o jehož výklad jde, vykazuje řadu nových právních norem obsahu sociálně politického, které používají výrazu »dělník«.
Pokud jde o dobu předcházející vydání zák. o pensijním pojištění z 5. února 1920 č. 89 Sb., stačí tu uvésti zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. o 8 hodinné době pracovní (§ 4 bod 3 a 4), zák. z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. o úrazovém pojištění (§ 1), zák. ze 17. října 1919 č. 571 Sb. o zrušení pracovních a čeledních knížek, zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. o prozatímním zvýšení zaopatřovacích platů hornických (§ 1 bod 1 a 2, § 10); z doby pak bezprostředně následující po vydání cit. zák. o pensijním pojištění zák. z 25. února 1920 č. 143 Sb. o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku (§§ 4, 12), zák. z 25. února 1920 č. 144 Sb. o závodních a revírních radách (§ 1), zák. z 25. února 1920 č. 145 Sb. o hornických rozhodčích soudech (§ 3). Na všech tu uvedených místech smysl, ve kterém tyto zákony výrazu »dělník« užívají, neliší se od jeho obecného jazykového významu.
Zejména zřetelně vysvítá to z obshau zák. ze 17. října 1919 č. 571 Sb., jímž se odstraňují pracovní a čelední knížky i trestnost bezdůvodného zrušení pracovního poměru. Zákon tento mění v čl. 2., 4. a 5. dřívější znění §§ 83, 86, 88 živn. řádu, upravujících pracovní poměry živnostenských osob pomocných k zaměstnávajícím je majitelům živností. Používaje v novém znění těchto paragrafů slova »dělník« míní zák. právě ony osoby, o nichž jednají změněné §§ 83, 86 a 88 t. j. podle definice obsažené v § 73 všechny pracující osoby zaměstnané pravidelně v podnicích živnostenských a to: 1) pomocníky (obch. pomocníky, tovaryše, sklepníky, kočí v živnostech dopravních a p.), 2) dělníky tovární, 3) učně, 4) osoby, kterých se používá k podřízeným pracím, vyjímaje toliko osoby ustanovené k vyšším úkonům služebním jako dílovedoucí, mechaniky, faktory, účetní, pokladníky, výpravčí, kresliče, chemiky, a pod. Subsumuje tudíž tento zák. pod hromadný název dělníků nejen zaměstnance konající hrubé práce neodborné, nýbrž i zaměstnance odborně kvalifikované, pokud nejsou ustanoveni k vyšším službám, jež ani zák. o pensijním pojištění, jak je patrno z § 1, odst. 2, k dělníkům nepočítá.
Zbývá tedy ještě otázka, zdali cit. zák. o pensijním pojištění neužívá výrazu »dělník« v § 1 snad v jiném smyslu nežli jest jeho jazykový význam obecný. Jak bylo již shora vytčeno, zákon ze všeobecné zásady obsažené v § 1, odst. 1, vymezující rozsah pojistné povinnosti, stanoví dvě výjimky: sprošťuje pojistné povinnosti vedle osob vykonávajících převážně podřízené práce také (arg. spojka »nebo«) dělníky. Jelikož zákon obě právě uvedené kategorie zaměstnanců klade vedle sebe, a jelikož sluší předpokládati, že zákonodárce užívá slov vědomě a s rozmyslem, jest patrno, že práci dělníka nepovažuje za obsahově stejnou s podřízenou prací čeledínů, nádeníků a pod., nýbrž ji od ní odlišuje. Neboť jinak bylo by stačilo ustanovení, že povinnost pojistnou nezakládá konání prací rázu podřízeného. Jestliže zákon tak neučinil a vedle kategorie osob konajících práce podřízené položil i kategorii dělníků, plyne z toho nutně důsledek, že práci dělníků nelze podle vůle zákonodárce považovati za práci podřízenou, obsahem svým práci kategorie nádeníků, čeledínů a p. rovnocennou, nýbrž za činnost obsahem svým od ní podstatně odlišnou, nad ni vynikající.
Tím však se také podává, pokud jde o zaměstnání v podnicích věnovaných výrobě zboží, dolní hranice pro vymezení pojmu »dělníka« v zákoně výslovně nedeterminovaného: dělníkem ve smyslu cit. § 1, odst. 1. jest již ten, kdo vykonává převážnou měrou práce, které nelze označiti za práce povahy podřízené, tedy takové, které kvalitou svou nad tyto vynikají, práce odborné, vyžadující určité kvalifikace.
Horní hranici výrazu »dělník« nelze ze zákona vyčísti nežli nepřímo z ustanovení odst. 2, § 1, který jest podle dikce úvodní věty (»Jsou tudíž pojištěním povinni ...«) pouhou aplikací zásady v odst. 1 vyřknuté. Prohlašuje-li zákon tam určité kategorie »tudíž« za pojištěním povinny, dává tím zřetelně na jevo, že pojistnou povinnost jejich považuje za logický důsledek zásady vyslovené v předcházejícím odstavci. Se zřetelem k tomu není závady, aby obsahu ustanovení odst. 2 bylo použito k výkladu zásady obsažené v odst. 1, i když třeba připustiti, že kategorie zaměstnanců tam uvedené nejsou vypočteny taxativně, nýbrž toliko příkladmo (arg. »zejména«).
Jsou to:
a) zaměstnanci, kteří vykonávají převážně duševní práce nebo kteří k pracím jiných osob pravidelně dozírají, jako dílovedoucí, stavbyvedoucí, políři, mistři, podmistři, stárci, dozorci, důlní, lezci, šafáři, poklasní, hajní atd.,
b) zaměstnanci v kancelářích, písárnách, obchodech, skladech, dopravních a jiných podnicích, ať výdělečných či nevýdělečných, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. o obchodních pomocnících, zejména také všichni zaměstnanci v kancelářích advokátních a notářských.
Kategorie zaměstnanců posléze sub lit. b) uvedené nepodávají pro hledané vymezení horní hranice výrazu »dělník« nijakého vodítka, protože důvodem pojistné povinnosti zaměstnanců těch jest konání kupeckých nebo vyšších služeb ve smyslu zák. o obchodních pomocnících, z čehož je patrno, za zákon osoby, konající práce tohoto druhu, nepovažuje za dělníky, podle odstavce 1. pojistné povinnosti prosté.
Zbývá pak toliko předpis sub lit. a), jenž váže výslovně pojistnou povinnost jednak na konání prací převážně duševních, jednak na pravidelný dozor k pracím osob jiných. Jelikož je předpis tento podle znění zákona — jak shora vytčeno — pouhým důsledkem zásady obsažené v odst. 1., vyplývá z něho nutně, že zaměstnanci, konající převážně práce duševní anebo dozírající pravidelně k pracím osob jiných, nejsou dělníky, jež má na mysli odst. 1. Plyne však z něho a contrario, — ponechá-li se mimo zřetel pravidelný dohled k pracím osob jiných a přihlíží-li se toliko ke konání prací ve výrobě — že zaměstnanci, nekonající práce převážně duševní, nýbrž práce tělesné, avšak nikoliv povahy podřízené, pojistné povinnosti podrobeni nejsou a sluší je proto považovati za dělníky po rozumu odst. 1., i když vykonávají práce odborné, vyžadující určitou kvalifikaci.
Pro právní názor, jejž hájí žal. úřad a zúčastněná strana, Všeobecný pensijní ústav v Praze, že mezi kategorií zaměstnanců konajících při výrobě převážně duševní práce ve smyslu odst. 2 lit. a) a kategorií dělníků ve smyslu odst. 1 jest ještě jedna kategorie zaměstnanců konajících třebas převážně tělesné práce, avšak vyžadující zvláštní kvalifikace, zákon nijakého vodítka nepodává. Nevymezuje nikde výslovně pojem dělníka po rozumu odst. 1, neobsahuje mimo § 1 na žádném jiném místě nějakého ustanovení, z něhož by se význam použitého výrazu »dělník« dal vymeziti a nezbývá tudíž nežli spatřovati horní hranici sporného pojmu právě v uvedeném ustanovení 2. odst. lit. a) jednajícím o zaměstnancích, kteří vykonávají převážně duševní práce.
Z toho, co zde uvedeno, vysvítá, že výrok žal. úřadu o pojistné povinnosti Františka K. založen jest na nesprávném výkladu zákona, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3403. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 878-883.