T. G. Masaryk a česká právní věda.

Dr. Vladimír Jelínek (Bratislava).
Bylo to v letech devadesátých minulého století, kdy prvně právní problém zaujal pozornost širší veřejnosti české. Neměl však vědecké povahy a ani nebyl vědecky řešen; skromné náběhy k tomu byly utlumeny zájmy politickými, jež stály tehdy v první řadě. Teoretické právní otázky, o něž se jednalo, ač zásadního významu pro /právní vědu, byly chápány jako otázky politické a ti, kteří se zúčastnili na polemice o nich, činili tak především jako politikové, byt i jejich interes o'ně byl současně vědeckým.
Věc, o níž šlo, byl spor mezi zastánci českého práva historického s jeho odpůrci, kteří nejsouce přesvědčeni o účinnosti určitých a za stávajících politických poměrů problematických politických postulátů českých, jež byly zvány »právem«, snažili se o nahrazení jeho tak zv. přirozeným právem českého národa na politickou samostatnost. Spor tento celým svým smyslem i účelem, o který se v něm jednalo, byl tedy výlučně politickým, ale přes to nezůstal bez vlivu na příští vývoj české právní vědy.
Historické právo, jímž své politické požadavky odůvodňovali zejména Staročeši a dle nichž tak činila i strana mladočeská a ostatní čeští politikové, s pojmem historického práva, jak toto bylo formulováno školou Savignyho, mělo společné jen jméno: nespadalo, vzhledem k své politické podstatě i k svým politickým náležitostem do kategorie pojmů právních, nýbrž politických. Jeho obsahem byl požadavek po samostatnosti českých zemí, opírající se o běžné tehdejší přesvědčení, že »království české nepřestalo být samostatnou osobou státoprávní«, jak bylo vyjádřeno v Deklaraci českých poslanců na sněmu království českého ze dne 22. srpna 1868.
Z této skutečnosti bylo vyvozováno dále, že — jelikož spojení českých zemí s ostatními zrněmi habsburskými mělo být jen dynastickým — jakákoliv změna v ústavním poměru mezi královstvím českým a mezi panovníkem nemůže »dle historické ústavy zemské a po nejvyšším majestátním listu od 8. dubna 1848, ba i podle diplomu od 20. října 1860 státi se právně a platně jinak než novou úmluvou mezi králem Českým a politickým národem českým.«1) Ale Deklarace, jako tehdejší česká politika, nechtěla viděti, že ústavní spojení od reforem Marie Terezie nemělo rázu unie personální, nýbrž bylo skutečnou unit reální. Historické právo se svojí domnělou kontinuitou nebylo však porušováno jen se strany habsburské, nýbrž i se strany českém stalo se tak roku 1848 a dále roku 1879, kdy čeští poslanci vstoupili, sice přes ohrazení, jež ale právě bylo příznakem úplné kapitulace před stávajícími ústavními poměry a znamenalo naprosté opuštění státoprávního programu, na říšskou radu. Ale přes toto faktické zřeknutí se historického práva, — lépe, právě k vůli němu — nepřestalo toto být politikům ohniskem jejich programu, v němž se přeměnilo v agitaoní a demagogické heslo, stavší se českému národu »nedotknutelným dogmatem«.2) Další jeho osud byl totožný s osudem všech politických hesel; bylo velebeno na politických táborech a na dlouhé roky, zúživši se v pouhé slovo, postrádající jakéhokoliv konkrétního obsahu, představovalo nejvyšší národní hodnotu vlastenců proslavivších se v dobách rukopisného boje; bylo frází, jež musela být rozbita, aby spolu s ní byl s české politiky odstraněn její nezdravý historismus, bránící jí v každém pokroku a reálném chápání politické situace.
Mužem, který měl odvahu stanouti proti předsudkům a modlám, jež byly pokládány v Čechách za nedotknutelné, byl T. G. Masaryk. Česká lyrika rukopisů královédvorského a zelenohorského po Masarykově zásahu byla už jen lyrikou Hankovou; podobně bylo tomu i s historickým právem. Názory politiků o něm, jež již Ed. Grégrovi .stálo za »fajfku tabáku«,3) byly Masarykovi »fixní ideou, že co kdysi bylo právem, právem zůstává, děj se co děj.«4)
Po prvé vystoupil Masaryk proti současné »abstraktnosti státoprávního nazírání«5) při příležitosti ustavujícího sjezdu české strany lidové, konaného ve dnech 31. března a 1. dubna 1900 v Praze. V programu strany, který je dílem Masarykovým, se praví: »Naše úsilí po politické samostatnosti. . . rodí se hlavně z uvědomění naší národní individuality a hodnoty, nikoli pouze z vědomí historického. To jest: my domáháme se politické samostatnosti hlavně z práva přirozeného . . . proto, že právo historické, právo formulované je slabší. Mnohem slabší.»6) Právo historické, ač takto kvalifikováno, nebylo v programu ale, jak by bylo jedině důsledným, odmítnuto, nýbrž bylo tam »stručně« řečeno: »dovoláváme se především práva přirozeného a jím dáváme obsah právu historickému.«7) Blíže však právo přirozené formulováno nebylo? teprve v zápětí vzniknuvší polemice mezi politiky, bránícími proti Masarykovi právo historické, došlo k částečnému objasnění jeho pojmů a otázek s ním spjatých.
Nebýti však vystoupení profesora právnické fakulty, Bohuše Riegra, žurnalistická, plytká a povrchní polemika, obmezující se po většině na útoky proti nové politické straně a osobní invektivy vůči Masarykovi, vyzněla by zcela naprázdno. Ale článkem »Ku programu české strany lidové«, který pod pseudonymem B. Vacek Rieger uveřejnil v »Osvětě«, alespoň mezi jeho autorem a Masarykem nabyla vědecké úrovně, ačkoliv ani potom politické zaujetí v ní nepřestalo být patrným, a dala podnět k »obrození českého práva«88)
Rieger proti Masarykovi zastával hledisko historickoprávní a za svůj úkol ve sporu s Masarykem pokládal prokázali účinnost historického práva českého a tím i oprávněnost politických postulátů o ně se opírajících a zároveň vyvrátili Masarykův názor o přirozeném právu. Na tomto místě lze uvésti pouze výsledek polemiky, která svým průběhem se stále více a více zahrocovala, aby se strany Riegrovy posléze se stala osobní.
Masaryk — jak sám pravil — stál proti Riegi'ovi na stanovisku moderním a pokrokovém a posuzoval přirozené právo dle posledních vědeckých názorů.9) Právo historické, přes to že právo přirozené je mu hlavním, zcela neodmítá, nýbrž pokládá je za taktickou, politickou zbraň, která nám může prokázali výtečných služeb.10) Ale to není důvodem, aby bylo činěno výlučným základem všeho politického programu: :máme to stavěli do řady druhé a právo přirozené do řady prvé.«11) Proti tvrzení Riegrovu, že historické právo nepozbylo své zavazující moci, Masaryk uvádí, že přehlíží ony akty, jimiž bylo porušeno s české strany, a že setrvávání při názoru o nebytnosti práva, jež má i v přítomnosti být skutečným právem jen proto, že bylo právem kdysi, jakoby nepodléhalo vývoji a neměnilo se s měnícím se společensikým prostředím, má za následek, že mu zbývá toliko obnovené zřízení »právo na starém papíře a pergameně«.1212Dnes rozhodně více než ono o politických požadavcích a zásadách rozhodují »potřeby nynějšího života a platné právo, nyní positivní.«13) Proti výtce Riegrově, jakoby prohlásil přirozené právo za »nějaký zákoník«, Masaryk uvádí: Rieger si neujasnil ony právní pojmy, které jsou předmětem sporu, á připisuje mu formulaci práva přirozeného ve smyslu nauky 17. a 18. století, ač Masaryk výslovně pravil, že přijímá právo přirozené v tom smyslu, jak je formuluje současná moderní věda. Riegrovi ušlo, že v theorii přirozeného práva je třeba rozlišovali mezi pojmem methody a pojmem základu: methoda a obsah, základ přirozeného práva nejsou totiž totožnými, jak má zato Rieger, a odmítá-li se právem aprioristická jeho methoda, neznamená to současné odmítání obsahu přirozeného práva, jehož význam je v tom, že se jím »právo positivní, právo platné zakládá, že se jím zdůvodňuje, opravňuje« .14) Ve stejném smyslu byla v programu lidové strany řeč o poměru přirozeného práva k právu historickému: toto je slabší, poněvadž svoji zavazovací moc má pouze potud, pokud za ním stojí právo přirozené, jež později Masaryk definoval jako »kodex ethických norem pro zákonodárce«,15) a pokud mu tuto moc propuicuje. 16)
K přirozenému právu se Masaryk vrátil ještě jednou, r, 1903 řadou článků v »Case«, v nichž své názory o něm více prohloubil a rozvedl, a příležitostně se o něm zmiňuje v jednotlivých svých spisech, aniž by ale přinášel nových myšlenek.
Význam přirozeného práva pro právní vědu spočívá podle Masaryka v tom, že »usiluje o právní vývoj a pokrok ve jménu mravních ideálů«,17) zatím co politikům znamená »ideál nutné společenské nápravy směrem k svobodě a rovnosti.«18) Svůj základ, jako všechno iprávo vůbec, má v poslední instanci výlučně v mravnosti,19) jež — v Masarykově jejím chápání — je vyjádřena humanitou a lidskostí. Z tohoto ethického zakládání práva vyplývá pro Masaryka důležitý rozdíl mezi právem a zákonem, podmíněný povahou jejich sankcí: neboť »právem« je Masarykovi pouze ono právo, které odpovídá právu přirozenému, t. j. našim politickým a sociálním ideálům, a které je tudíž sankcionováno právně, ale i mravně. Zákon je Masarykovi však ona právní norma, jíž, jelikož se nesrovnává s ethickými postuláty, se nedostává sankce mravní. Dle toho je sankce: práva přirozeného mravní, sankce práva jak mravní tak i právní, neboť »právo« u Masaryka znamená kodifikované právo přirozené, a konečně zákona, buď právní i mravní, odpovídá-li zákon ethickým ideálům nebo pouze právní, nečiní-li tak. Pokud jde o poměr mezi sankcí právní a mravní, jedna neruší druhé, takže ani v důsledku toho právo přirozené nemůže rušiti práva positivního a opačně.20)
V tomto ethickém zakládání práva a v rozčleňování jej na »právo« a »zákon« dle povahy sankcí, tkví jádro a hlavní charakteristikou Masarykovy theorie práva přirozeného. Je přirozené, že Masaryk vychází z názorů cizích, ale nikdy jich nepřejímá, aniž by je sám nepropracoval a nepřepracoval ve smyslu své obecné filosofické koncepce. Ale hlavní význam Masarykův pro českou právní vědu netkví v této jeho přirozenoprávní theorii, nýbrž v tom, že prvý v Cechách zpozoroval moderní směry v právním myšlení u cizích národů, že na ně upozorňoval a jimi bojoval proti fiktivnímu právu historickému. Od provincialisování české právní vědy, její zapojení ve směr, který byl vedoucím za hranicemi, uvedení jí na nové, moderní cesty — to je zásluha Masarykova, za niž mu náleží vděk československých právníků.

Deklarace
Denis; Čechy po Bílé Hoře. Díl II.—691.
Eduard Grégr: Naše politika. Otevřený- list panu Dr. Fr. L. Riegrovi —- 1876, 2 vyd. — 10.
Masaryk: Právo historické a přirozené — 22.
Masaryk: n. n. m. 19.
Program lidové strany — 114.
Masaryk: n. n. m. — 5.
Chalupný: Právo historické a přirozené. — Úvod do sociologie III. — 404..
Masaryk: Právo historické a přirozené 9.
Masaryk: n. n. m. 38.
Masaryk: n.. n. m, 38.
Masaryk: n. n. m. 14.)
Masaryk: n. n. m. 14.
T. G. Masaryk: Poměr naší strany k stranám ostatním: Cas. č. 39, 29./3. 1900.
T. G. Masaryk: Rusko a Evropa II — 670. '
Vedle Riegra vystoupili proti Masarykovu pojetí přirozeného práva ještě Dr Kramář a redaktor Ant: Hajn. Jejich názory byly však jen politickými, i když se chtěly zabývat! historickým a přirozeným právem se stanoviska »čisté kritiky právní« jako tomu bylo u Kramářovy studie »České státní právo«. Tarto sice vyšla ještě před Masarykovým zásahem, ale politické myšlenky o právních problémech v ní obsažené, byly předmětem Masarykovy kritiky.
Masaryk: Politika vědou a uměním. — Česká politika I. — 10.
Masaryk: Právo přirozené a historické. — Čas. č. 338, 11./12. 1903.
Masaryk: Světová revoluce — 568. Rusko a Evropa II. — 643. Humanitní ideály —19.
Masaryk: Právo přirozené a historické. Čas č. 347, 20./12. 1903.Karel Havlíček — 141. 142.

Citace:

Ztráta. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 5, s. 170-171.