Č. 4131.

Obecní úředníci: * Z ustanovení § 19 zák. č. 394/22 ve spojitosti s § 3 zák. č. 495/21 plyne, že služební požitky a právní nároky nabyté úředníky samosprávných korporací ze služebních řádu a usnesení těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků státních úředníků stejné neb rovnocenné kategorie, dnem 1. ledna 1923 zanikají.
(Nález ze dne 19. listopadu 1924 č. 20131.)
Věc: Obec S. (adv. Dr. Hýbner ze Slezské Ostravy) proti rozhodnutí zemské správní komise (zem. rada Rud. Latzina — za zúč. stranu Františka P., — adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) stran úpravy služebních poměrů obecních zaměstnanců.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Ob. správní komise v S. usnesla se ve svém sezení 19. února 1923 provésti ohledně obecních zaměstnanců ustanovení zák. z 21. prosince 1921 č. 495 a z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., a podle toho upravila individuelně služební postavení a požitky jednotlivých zaměstnanců přeřaděním jich do platového schematu zaměstnanců státních, hledíc při tom k předběžnému vzdělání, mimořádné způsobilosti, služební době a mimořádně započteným letům.
Nař. rozhodnutím zsk vyhověla rekursu, jejž proti usnesení onomu podali obecní úředníci Jaromír Š. a spol., a nařídila obci, aby provedla převod požitků, práv a nároků svých úředníků na system státní ve smyslu ustanovení § 19 zák. č. 394/1922 na podkladě základních platů (základního služného s ostatními pravoplatně poskytnutými a do pense započítatelnými požitky) podle stavu dne 31. prosince 1922, při čemž při stanovení stejnosti neb rovnocennosti kategorie ve smyslu cit. zák. bude dlužno přihlížeti k momentům v odůvodnění uvedeným.
V odůvodnění se praví, že § 19 zák. č. 394/1922 nechce práva a nároky samosprávným úředníkům již pravoplatně přiznané pro minulost rušiti; není prý také možno vyvozovati, že zákon chtěl samosprávným úředníků přiznati jen takové požitky, které by vyplývaly při propočítání jich služební doby dle minimálních čekacích lhůt platných pro úředníky státní. Dlužno spíše ve smyslu zákona vyšetřiti a stanoviti základní plat, základní služné s ostatními do pense započítatelnými požitky u úředníka samosprávného koncem roku 1922 a pak vyhledati k němu komparací úředníka stejné neb rovnocenné kategorie se stejným platem. Do hodnostní třídy a stupnice platové odpovídající tomuto platu jest pak úředníka samosprávného zařaditi, při čemž postup další se bude díti automaticky dle státních norem.
Při vyšetřování rovnocenné kategorie úředníka obecního vzíti jest za základ jednak obor služby, pro který byl ustanoven, jednak ono vzdělání, jaké pro tento obor služby u obce buď všeobecně jest předepsáno, anebo bylo pro dotyčné místo žádáno, a nikoliv pouze skutečné předběžné vzdělání úředníka. Stejnou pak kategorií dlužno rozuměti kategorii státního úředníka s kategorií samosprávného úředníka úplně kongruentní co do všech momentů a náležitostí, jimiž tato kategorie je charakterisována u samosprávného úředníka. Posléze rozhodnutí resumuje:
»Při porovnání samosprávného úředníka se státním úředníkem stejné kategorie ve smyslu § 19 zák. č. 394/1922 dlužno při zjištění porovnávací platové základny přihlížeti k právům a nárokům úředníku samosprávnému pravoplatně poskytnutým, pokud v době porovnání pro dotyčného úředníka již byly existentními, to jest pokud hodnostní, postupové a tím také platové poměry v důsledku jich byly určeny, poněvadž tím se ponechává v platnosti dřívější individuelní ocenění.« — — —
Nss-u bylo k stížnosti obce zkoumati, zda právní názor o smyslu a dosahu obou cit. zákonů, jak je vyjádřen ve směrnici právě uvedené, je správný. Nemohl pak v té příčině dáti žal. úřadu za pravdu. — — —
§ 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. stanoví, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců obcí a jiných korporací tam uvedených, stanovené služebními řády neb usneseními těchto korporací, pokud přesahují z tohoto zákona vyplývající míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné nebo rovnocenné kategorie, musí býti těmito korporacemi od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních dle tohoto zák. Předpis tento — jak je nepochybně patrno z druhého odstavce téhož paragrafu — není nežli aplikací zásady stanovené v § 3 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. na požitky a nároky zákonem č. 394/1922 nově upravené, za současného rozšíření této zásady po stránce subjektivní na další kategorie veřejných zaměstnanců. Ustanovení § 3 zák. 495/1921 zůstalo jím tedy nedotčeno a bylo jenom rozšířeno.
Předpis právě cit. stanoví, že služební požitky a právní nároky úředníků a zaměstnanců zemí, žup.... a úředníků okresů a obcí... stanovené služebními řády nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné nebo rovnocenné kategorie...., musí býti těmito korporacemi nejdéle do konce roku 1922 uvedeny a míru požitků, práv a nároků úředníků a zaměstnanců státních. Předpis ten je zcela všeobecný a zahrnuje všechny druhy služebních požitků, práv a nároků zaměstnanců autonomních. Obsahuje dvojí disposici: Jednak zakazuje uvedeným v něm samosprávným korporacím, aby upravujíce budoucně služební poměry svých zaměstnanců poskytly jim co do služebních požitků a právních nároků větší výhody, než mají obdobní zaměstnanci státní. Jednak však ukládá jim zároveň, aby služební požitky a právní nároky jich zaměstnancům poskytnuté v služebních řádech a usneseních až dosud vydaných od 1. ledna 1923 redukovaly na míru obdobných požitků a nároků zaměstnanců státních. Tím je pak současně vysloveno také, že ony služební řády a usnesení v tomto rozsahu počínajíc 1. lednem 1923 přestávají býti pro tyto zaměstnance zdrojem práv a nároků a že práva a nároky z nich vyplývající od onoho termínu v rozsahu tam stanoveném ipsa lege se zrušují.
Zákon nepraví pouze, že ony služební řády a usnesení v uvedeném rozsahu se zrušují. Vyslovuje přímo, že požitky a právní nároky zaměstnanců dlužno od 1. ledna 1923 uvésti na míru práv a požitků zaměstnanců státních. Nedisponuje tedy pouze oněmi služebními normami, nýbrž přímo požitky a nároky, které na základě jich byly již nabyty, a nařizuje jich redukci. Tomu nelze však rozuměti jinak, nežli že také výhody, kterých zaměstnanci autonomní na základě oněch služebních řádů a usnesení na požitcích a jiných nárocích nad onu míru skutečně již nabyli, mají jim býti odňaty, tak aby od 1. ledna 1923 jich požitky a nároky se rovnaly těm, které by jim vyplývaly podle míry platné pro zaměstnance státní. Názor žal. úřadu, že zákony č. 495/1921 a 394/1922 vztahují se pouze na budoucnost, kdežto požitky a nároky do 31. prosince 1922 nechávají nedotčeny, je tedy se zákonem ve zřejmém odporu.
Z obou cit. předpisů podávají se pro úpravu poměrů autonomních zaměstnanců tyto zásady:
1. § 3 zák. 495/1921 i § 19 zák. 394/1922 dotýkají se služebních požitků a právních nároků samosprávných zaměstnanců jenom potud, pokud tyto stanoveny služebními řády a usneseními dotyčných autonomních korporací. Nedotčeny zstávají požitky a nároky vyplývající autonomním zaměstnancům ze zákona, zejména tedy také ze zákona o obecních úřednících z 23. července 1919 č. 443 Sb., i když přesahují míru požitků a nároků zaměstnanců státních.
2. Služební řády a usnesení autonomních korporací, — a to bez rozdílu, jde-li o usnesení povahy generelní či individuelní —, pokud stanoví příznivější míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců, nežli jí určují normy platné pro zaměstnance státní, koncem roku 1922 pozbývají platnosti.
Služební požitky a právní nároky jednotlivých autonomních zaměstnanců, již nabyté, zakládají se na služebních řádech a usneseních dotyčných korporací, — ať generelních, ať individuelních —, pokud byly jim poskytnuty měrou vyšší nežli odpovídá míře jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců státních, koncem r. 1922 zanikají, a od 1. ledna 1923 příslušejí oněm zaměstnancům jenom podle míry, jak je stanoveno pro požitky, práva a nároky zaměstnanců státních.
Jedná se nyní o to, jakým způsobem uvésti jest služební požitky a právní nároky zaměstnanců autonomních na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních.
Bohuslav, Nálezy správní VI. 132 Nař. rozhodnutí týká se toliko obecních úředníků a má za předmět jen úpravu jich požitků. Dlužno proto onou otázkou zabývati se jen v tomto rozsahu.
Obě cit. zákonná ustanovení předpisují, aby samosprávný úředník za účelem zjištění míry požitků, práv a nároků mu příslušejících porovnán byl s úředníkem státním stejné nebo rovnocenné kategorie. Co slovem »kategorie« rozumí, blíže naznačeno není. V konkretním případě jedná se o služební požitky úředníků. Ohledně tohoto druhu práv dlužno slovem »kategorie« rozuměti patrně takové »kategorie« státních úředníků, v něž tito roztřídění jsou s ohledem na svoje služební příjmy, a které jsou vůbec směrodatny pro určení jich hmotných nároků. Jako takové kategorie přicházejí podle služ. pragmatiky státních úředníků v úvahu jedině skupiny úřednické ve smyslu § 52. služ. pragm., v něž úřednictvo jest rozskupeno podle toho, jaké předběžné vzdělání pro ustanovení v tom kterém služebním odvětví je zásadně předepsáno.
Do úřednických skupin § 52 služ. pragm. zařazeni jsou státní úředníci dle objektivní kvalifikace služebního místa, které zaujímají, a nikoliv dle momentů subjektivních. Dlužno proto při komparaci ve smyslu § 19 zák. 394/1922 resp. § 3 zák. 495/21 přihlížeti také na straně úředníka samosprávného nikoliv na jeho kvalifikaci subjektivní, nýbrž na objektivní momenty, charakterisující služební místo, které je mu v obecní službě propůjčeno, jinými slovy tedy na to, do které úřednické skupiny § 52. služ. pragm. by náleželo místo služební dotyčným samosprávným úředníkem zaujímané, kdyby místo to bylo místem služby státní. Pro tuto otázku bude pak rozhodným, jaké předběžné vzdělání pro ustanovení na toto služební místo u obce buď všeobecně je předepsáno nebo při obsazování místa onoho obcí zvláště bylo požadováno. Lhostejno naproti tomu jest, jaké předběžné vzdělání ten který úředník skutečně má.
Zjistí-li se takto kategorie státní služby, do níž by určitý samosprávný úředník náležel, dlužno míru pro tuto kategorii platnou aplikovati a onoho úředníka, a dle toho stanoviti, jaké požitky by mu za stejných skutkových předpokladů příslušely podle této míry, tedy na základě pravidel platných pro tuto kategorii státních úředníků. K výhodám, které zaměstnanci dotyčnou samosprávnou korporací v jednotlivých směrech, na př. pokud se týká služební doby, byly poskytnuty, lze při tom hleděti také jenom potud, pokud podle předpisů platných pro úředníky státní tito mají na obdobné výhody právní nárok. Pokud by dosavadní požitky dotyčného samosprávného zaměstnance byly vyšší, nežli se podává podle oné míry, dlužno je pak od 1. ledna 1923 příslušně redukovati.
Názor žal. úřadu, že převod samosprávného úředníka na požitkový systém státní má se státi podle úhrnné výše jeho požitků, kterých v samosprávné službě dosáhl k 1. prosinci 1922, a se zachováním všech výhod pro výměru jeho požitků mu tam poskytnutých, nemá tudíž v zákoně opory. Pokud žal. úřad zdůrazňuje nutnost individuelního ocenění jednotlivého úředníka, nelze se nss-u zabývati dnes otázkou, jak dalece může obec v budoucnosti individuelními úpravami oceniti zvláštní kvalifikaci a činnost jednotlivých úředníků, ježto je na sporu toliko otázka, jak upraviti služební požitky obecních zaměstnanců ve smyslu obou shora citovaných zákonů k 1. lednu 1923.
Žal. úřad nezabývaje se spornou úpravou služebních požitků jednotlivých úředníků obce S., kteří se dovolávali jeho rozhodnutí, zrušil usnesení ob. spr. komise z 19. února 1923 v jeho celku a dal obci příkaz, jakým způsobem úpravu má provésti. Při tom vycházel — jak dolíčeno — z nesprávného pojetí směrodatných právních předpisů. Bylo proto rozhodnutí jeho k stížnosti obce jako nezákonné zrušiti, aniž bylo možno zkoumati, jak dalece zrušení usnesení ob. spr. komise z 19. února 1923 ohledně jednotlivých úředníků vyhovuje či odporuje zákonu. Bude nyní na zsk-i, aby dbajíc právních názorů v tomto nálezu vyslovených (§ 7 zák. o ss) na základě odvolání Jaromíra Š. a spol. vydala rozhodnutí ohledně každého jednotlivého rekurujícího úředníka.

Citace:

č. 4131. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 819-823.