NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2796.

Státní úředníci: I. Právní nárok na propočtení služební doby podle zák. č. 222/1920 a nař. 666/1920 mají toliko ti státní zaměstnanci, kteří byli v úřad dosazeni do 1. září 1919. — II. Výhody zákona č. 230/1920 přiznávají se toliko na zvláštní, ve stanovené lhůtě podanou žádost.
(Nález ze dne 25. října 1923 č. 17646).
Prejudikatura: Boh. č. 2729 adm.
Věc: Dr. Aug. S. v S. proti ministerstvu spravedlnosti (místotaj. Dr. Arn. Böhm) stran propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dr. A. S. byl jako kandidát advokacie jmenován usnesením vlády z 30. října 1920 okresním soudcem ad personam pro okresní soud v S. s požitky VIII. hodnostní třídy 3. stupnice platové a nastoupil službu dnem 30. listopadu 1920.
K přihlášce propočetlo mu předsednictvo vrchního zemského soudu v Praze výnosem z 18. srpna 1922 celkovou služební dobu podle zákona z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. k 1. lednu 1921 takto:
Vojenskou službu povinnou a válečnou od 1./10. 1904 do 30./9. 1905 1 r. — m. — d., od 27./7. 1914 do 9./7. 1919 4 r. 11 m. 12 d.;
službu soukromou jako kandidát advokacie od 22./I. 1908 do 14./6. 1908 — r. 4 m 23 d., od 2./3. 1909 do 26./7. 1914 5 /.4 m. 25 d., od 9./7. 1919 do 29./11. 1920 1 r. 4 m. 21 d.;
soudní praxi dle §u 2 lit. a) adv. řádu od 7./6. 1906 do 17./7. 1907 1 r. 1 m. 10 d. Zákon z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. určil v §u 1, že propočtení celkové služební doby započítatelné (započítané) pro zařadění a postup v dosavadním služebním poměru účastni mohou býti jen oni státní úředníci, na něž se vztahují ustanovení zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a kteří byli před účinností tohoto zákona v úřad svůj dosazeni. Tím omezil zákon se zřetelem k tomu, že účinnost zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb. počala dnem 1. září 1919, v časovém směru okruh osob pouze na ony státní úředníky, soudce a osoby učitelské, kteří byli v úřad dosazeni do 1. září 1919 (srovnej také § 17 nař. č. 666 z r. 1920). Z toho jde, že právní a tedy stíhatelný nárok na výhody ze zákona o propočítání služební doby mohou míti a mají pouze oni státní zaměstnanci, kteří časově vyhovují podmínce zákona o propočtení služební doby a kteří tedy dosazeni byli v úřad do 1. září 1919 (srov. nález Boh. 2729 adm.).
St-l stal se okresním soudcem a tím státním úředníkem — jak mezi stranami není sporno — teprve dnem 30. listopadu 1920. Před tím jako kandidát advokacie státním úředníkem nebyl a nemůže tudíž z řečeného zákona dovozovati pro sebe žádných právních nároků. Žal. úřad zabýval se sice v pořadu instancí přihláškou st-lou, kterou uplatňoval tento u justiční správy nárok na započtení určitě specifikovaných druhů služby podle zákona z č. 222 a prov. nař. k němu č. 666 Sb. a vyslovil se tím i o domnělém nároku st-lově na započtení resp. propočtení služby té. Na opatření to nelze však nazírati jinak, než jako na výrok úřadu, kterým přiznány býti měly určité výhody resp. práva, na něž sice st-l nároku neměl, ale jež byvše úřadem přiznány, staly se nabytými právy a nemohou býti jednostranným aktem úřadu dodatečně nebo později odnímány. Je-li tomu tak, pak žal. úřad odepřením započtení celé advokátní praxe nezasáhl do právní sféry st-lovy a neporušil jeho práv a jest tedy stížnost, pokud napadá nař. rozhodnutí z tohoto titulu, bezdůvodná.
Za tohoto právního stavu nebylo třeba zabývati se vývody stížnosti, že advokátní praxe jest na roven postavena službě veřejné a že byla podmínkou pro přijetí st-le do státní služby soudcovské.
Pokud stížnost brojí dále proti nepřiznání tří pololetí ve smyslu zákona ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb., nemá pro sebe zákona, jehož se dovolává, a jsou právní vývody její v tom směru budovány na mylném skutkovém i právním základě.
Zákon ze 7. dubna 1920 č. 230 o přiznání určitých výhod pro civilní státní zaměstnance, kteří válkou byli zdrženi ve výkonu nebo nastoupení civilní služby státní, ustanovuje v §u 21, že výhody podle tohoto zákona se přiznávají jen k žádosti, že jest na žadateli, aby prokázal rozhodné okolnosti a že nařízením bude určeno, do které doby nutno žádosti takové pod ztrátou nároku podati. Lhůty ty určeny byly vl. nař. ze 4. června 1920 č. 382 resp. z 30. října 1920 č. 594.
Těmito právními normami bylo vysloveno způsobem jakoukoli pochybnost vylučujícím, že k přiznání výhod těch nejsou povolány úřady ex officio, bez zákroku strany, nýbrž že důsledky tohoto zákona mohou se dostaviti jenom tehdy, bude-li nárok jednotlivým zaměstnancem zvláště a včasně uplatňován, tím učiněn předmětem rozhodování a bude-li tedy vznesen formálně in judicium příslušného úřadu.
Stížnost sama doznává, že st-l o výhodu podle uvedeného zákona z neznalosti jeho obsahu nežádal, připouští tedy, že nezachoval procesní postup zákonem předepsaný. Tím však nároku na výhody ty pozbyl.
Stížnost se však domnívá, že uplatňování nároku na domáhané výhody bylo obsaženo již v žádosti st-lově z 21. srpna 1920 za přijetí do státní služby, v níž prý žádal za poskytnutí všech výhod, jako by byl hned od 7. června 1906 do státní služby vstoupil.
Názor tento jest však mylný a v odporu se spisy.
Především sluší poukázati k tomu, že si st-l námitkou tou sám odporuje, neboť — jak uvedeno — sám doznává, že pro neznalost zákona — kteroužto skutečností ovšem opomenutí své omlouvati nemůže — neuplatnil včas svůj nárok na přiznání oněch výhod, čímž však nesporně pozbyl nároku toho. Než také obsah žádosti o přijetí do státní služby nesvědčí správnosti tvrzení st-lova. V oné žádosti domáhá se st-l místa soudce s tím, že pro stanovení hodnostní třídy a požitků bude mu započtena doba od 7. června 1906, jako by od té doby byl nepřetržitě v činné soudní službě, a že mu doba ta započtena bude bezplatně do výslužby. Na jiné trvalé výhody nároku nečinil a zejména se v žádosti nezmínil »o poskytnutí všech výhod«, takže je tvrzení stížnosti v tomto směru v rozporu se spisy a tudíž bezpodstatné.
Ostatně předpokládá zákon ze 7. dubna 1920 č. 230 zvláštní žádost podanou po vyhlášení jeho, v níž musí býti výhody žádané specifikovány a v níž žadatel okolnosti pro přiznání určité výhody rozhodné prokazuje. Že by sankce ztráty nároku nastoupila jen tam, kde jest nepochybno, že zaměstnanec výhody se vzdává, nelze dovoditi ze zákona, který stanovil bezvýminečnou preklusi nároku pro případ nepodáni žádosti ve lhůtě stanovené.
Zamítl-li žal. úřad za tohoto skutkového i právního stavu nárok st-lův na přiznání výhody podle zákona ze 7. dubna 1920 č. 230 proto, že nebyla žádost na přiznání výhod těch podána včas, není rozhodnutí jeho ani v rozporu se zákonem, ani v neshodě se skutkovým zjištěním.
Bylo tudíž zamítnouti stížnost v celém rozsahu jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2796. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 827-829.