— 33 —
Příslušnost soudu živnostenského pro spory konkursní podstaty zaměstnavatelovy proti zaměstnanci; k otázce útrat dle § 51. c. s. ř.
Konkursní podstata firmy K. P. zažalovala u c. k. okresního soudu v B. bývalého zřízence firmy F. P., který byl roznášečem zboží, na zaplacení obnosu 115 K 56 h jako toho, co zůstal dlužen firmě za zboží, dodané její odběratelům a od těchto žalovanému hotově zaplacené. Žalovaný vznesl námitku věcné nepříslušnosti soudu, tvrdě, že spor patří před soud živnostenský. První soudce jednal společně o námitce nepříslušnosti i ve věci samé; zvláště vyhotoveným usnesením zamítl námitku nepříslušnosti soudu z těchto
důvodů:
Zástupce žalobkyně přednesl, že firma K. P. upadla koncem dubna 1913 do konkursu a že konkursní podstata závod firmy té provozovala pouze do 1. června 1913, od této doby že ho neprovozuje žalobkyně, nýbrž manželka K. P. Žalovaný tento skutkový děj nepopřel a dlužno jej proto míti za nesporný. Nesporno jest tedy jmenovitě též, že v době, kdy žaloba byla podána, t. j. 20. srpna 1913, žalobkyně živnost K. P. neprovozovala. Přes to domnívá se žalovaný, že pro nároky žalobou uplatňované není příslušným c. k. okresní soud, nýbrž soud živnostenský a to proto, že nároky ty vznikly v době, kdy firma P. P. živnost ještě provozovala, a že proto spadají pod ustanovení §u 4. lit. c) zákona o soudech živnostenských. Toto tvrzení jest správné a správné jest též, že nároky žalobní vznikly v uvedené době, ale nicméně jest míti za to, že pro rozhodování o nárocích těch jest příslušnost c. k. okresního soudu dána. Dle §u 1. cit. zák. jest totiž živnostenský soud příslušným pouze pro spory mezi živnostenskými podnikateli a dělníky a pro vzájemné spory dělníku téhož závodu. V daném případě jedná se o spor prvního druhu. Zákon o příslušnosti soudů živnostenských jest výjimečnou normou oproti předpisům povšechným o soudní příslušnosti a dlužno jej proto vykládati restriktivně a nikoliv extensivně. Dlužno proto i slovo »živnostenský podnikatel« vykládati tak, že jest jím pouze ten, kdo živnost skutečně provozuje a nikoliv konkursní podstata živnost neprovozující. Rozhodným jest tu okamžik, kdy byla žaloba podána (§ 41. j. n.) a ohledně tohoto okamžiku jest nesporno, že žalobkyně živnost, z jejíhož provozování žalobní
3 — 34 —
nárok vznikl, v okamžiku tom neprovozovala a nebyla tedy podnikatelem ve smyslu §u 1. cit. zák. K témuž důsledku přicházíme, vezmou-li se v úvahu předpisy konkursního řádů. Nároky dělníků živnostenských jest v případě úpadku živnostenského podniku ke konkursu přihlásiti dle §u 43. č. 2 k. ř. Byly-li by popřeny, nastává pro dotyčné spory příslušnost soudu konkursního a nezůstává pro ně příslušným soud živnostenský. Když tedy pro spory passivní úpadčí podstaty příslušnost živnostenského soudu jest vyloučena, musí býti vyloučena i pro spory aktivní, čili jinými slovy: Jestliže úpadkem padá ratio legis pro jeden druh sporů, vyžaduje též ratio legis, aby příslušnost živnostenského soudu nebyla uznávána ani ohledně druhé skupiny sporů.
Rekursní soud rekursu žalovaného vyhověl a usnesení v odpor vzaté změnil v tom smyslu, že se námitce nepříslušnosti dovolaného soudu vyhovuje a žaloba se zamítá, žalobkyně pak k náhradě útrat I. instance a rekursu dle §§ 29. a 160. konk. ř. odsuzuje, a to z těchto
důvodů:
In formali dlužno především podotknouti, že dle ustanovení §u 26. odst. 1. c. ř. s. usnesení v odpor vzaté nemělo býti zvláště vyhotoveno, poněvadž o námitce nepříslušnosti se nejednalo zvláště, nýbrž ve spojení s věcí hlavní. Poněvadž však usnesení bylo zvláště vyhotoveno a doručeno, jest pokládati rekurs proti němu za přípustný.
Věcně shledán rekurs odůvodněným z následujících úvah: První soudce opírá svůj názor předem o ustanovení §u 1. zákona o živnostenských soudech, dovozuje, že živnostenský soud jest příslušným pouze pro spory mezi živnostenskými podnikateli a dělníky, a že živnostenským podnikatelem jest pouze ten, kdo v okamžiku, kdy žaloba jest podána, skutečně živnost provozuje; poněvadž pak žalující konkursní podstata včas podání žaloby živnost kridatářovu nesporně již neprovozovala, nelze ji pokládati za podnikatele ve smyslu §u 1. cit. zák. Stanovisko prvního soudce jest však právně mylné, pokud náležitost, aby jedna strana byla živnostenským podnikatelem a druhá živnostenským dělníkem, omezuje na okamžik podání žaloby. Zákon sám v té příčině omezení takového neobsahuje, podřizuje v §u 1. kompetenci soudů živnostenských »živnostenské rozepře mezi živnostenskými podnikateli a dělníky«. Že běží o živnostenskou rozepři, o tom není v daném případě vzhledem k ustanovení §u 4. lit. c) cit. zák. (nároky z náhrady škody) zajisté žádné pochyby. Otázka pak, zda se jedná o poměr živnostenského podnikatele k dělníkovi, musí býti posuzována dle času, kdy nárok toho neb onoho vznikl, tedy dle toho, zda v čase vzniku nároku stály strany k sobě v poměru živnostenského podnikatele k dělníkovi. V té příčině však není sporu o tom, že v tom čase poměr §em 1. cit. zák. vyžadovaný mezi stranami existoval a že základem zažalova- — 35 —
ného nároku uvedený právě poměr jest. Stejně nesdílí soud rekursní právního stanoviska prvního soudce o vzájemném poměru příslušnosti soudu konkursního a soudu živnostenského. Dle §u 3. cit. zákna vylučuje příslušnost živnostenského soudu příslušnost každého jiného soudu. Zákon o živnostenských soudech jest vysloveně ochranným zákonem ve prospěch zaměstnanců, odporovalo by tedy účelům zákona toho, kdyby měly býti zaměstnanci odňaty výhody, jež poskytuje řízení před soudy živnostenskými právě tehdy, když týž následkem vyhlášení konkursu na jmění zaměstnavatele pro hrozící mu ztrátu ochrany té má tím více zapotřebí. Předpis §u 128. konk. ř. jest svrchu uvedeným ustanovením zákona o soudech živnostenských ze dne 27. listopadu 1896, ř. z. č. 218 derogován a ku předpisům čl. VII. uvoz. zák. k jur. normě z 1. srpna 1895 jako k zákonu staršímu nelze přihlížeti. Názor ten podporuje i ustanovení §u 23. zák. o živnost, soudech (viz Mayer-Grünberg »Kommentar zum Handlungsgehilfegesetze« str. 499, cit. tamže rozhodnutí živnostenských soudů sbírka č. 82 a 1390, pak rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 6. května 1913 R I 331/13 v Ger. Zeit. 1913 str. 285).
K dovolání žalobkyně c. k. nejvyšší soud dovolací stížnosti, pokud se týče rozhodnutí o příslušnosti dovolávaného soudu, nevyhověl, a zároveň zrušil řízení před soudem procesním, pokud se týče věci hlavní, jako zmatečné; ve výroku o nákladech však stížnosti dovolací vyhověl a usnesení v odpor vzaté změnil v tem smyslu, že se veškery náklady navzájem zrušují;
důvody:
Pokud jde o otázku příslušnosti soudu pro rozepři tuto, nutno
přisvědčiti rozhodnutí soudu rekursního, jež vývody stížnosti dovolací vyvráceno nebylo. Odkazuje se proto k důvodům usnesení v
odpor vzatého, k nimž se dodává jen ještě tolik:
I když je správno, že konkursní podstata v čas podání žaloby živnostenský podnik K. P. již neprovozovala a že § 1. odst. 1. zákona ze dne 27. listopadu 1896 ř. z. č. 218 mluví o »rozepřích mezi živnostenskými podnikateli a dělníky,« tož nelze doslovu tomuto přikládati rozhodujícího významu. Vyjadřujeť již nadpis zákona, jenž mluví >o soudnictví v rozepřích ze živnostenského poměru pracovního, učebního a námezdního«, a rovněž tak i předpisy §§ů 7. a 20. cit. zák. týkající se složení soudů živnostenských, zřetelně, že zákonodárci šlo v podstatě o to, přivésti rozepře určité povahy (§ 4. cit. zák.) před fórum, které následkem přibrání odborných přísedících poskytuje zvýšenou záruku pro bezvadné vykonávání práva. Jest proto vedlejším, provozuje-li v případě jednotlivém strana žalující ještě živnost v čas podání žaloby čili nic. Pokud se však jedná zejména ještě o okolnost, že jest v případě našem živnostenský podnikatel v konkursu, buediž odkázáno ku předpisu §u 1. konk. ř., dle něhož nenastává uvalením konkursu žádný převod jmění, ná- — 36 —
sledkem čehož tvoří pohledávka zažalovaná stále ještě část jmění
K. P., a že věřitelstvo tohoto nabylo jen práva pohledávku tuto, realisovati a užiti jí k svému uspokojení. Popřel tudíž soud rekursní
právem příslušnost dovolávaného soudu okresního. Neúplným, jest
však rozhodnutí soudu rekursního potud, že bylo přehlédnuto, že řízení před prvním soudcem, pokud se obíralo projednáváními věci
hlavní, mělo zrušeno býti jako zmatečné. Po této stránce slušelo dle
§u 42. odst. 1. jur. n. a §u 477. č. 3 c. ř. s. učiniti nyní
příslušné opatření. V důsledku toho nepodléhá rozhodnutí o,
nákladech veškerého řízení již předpisům §§ 41. a 50. c. ř. s., nýbrž
platí o nich ustanovení §u 51. c. ř. s. Vzhledem k tomu, že jde v
případě tomto o spornou otázku příslušnosti, nelze přičítati správci;
^konkursní podstaty za vinu, že podal žalobu u soudu nepříslušného
slušelo proto použiti předpisu §u 51. odst. 3 c. ř. s.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1913, č. j. R III 522/13.) Dr. R—a.