NPD documents search: Všehrd, 10 (1929) - Prof. Dr. Ph. František Vacek sedmdesátníkem

Jest v případu zastavení exekuce dle § 200. č. 3 ex. ř. před uplynutím půl roku přípustná nová exekuce pro tutéž pohledávku?

Zákon sám ustanovuje toliko, že v případu takovém před uplynutím půl roku od zastavení nová dražba navržena býti nesmí. Zda-li ale vymáhající věřitel smí či nesmí v této lhůtě navrhnouti novou exekuci, ku př. při exekuci mobilární nový zájem movitostí neb exekuci immobilární, o tom zákon sám se nevyslovil. Následkem toho theorie1) učí, že zákon vylučuje pouze pokračování v exekuci ohledně téže nemovitosti, resp. těchže svršků, ohledně kterých zastavení se stalo, nikoliv ale exekuci na předměty jiné. Náhledem tím spravuje se i praxe.2)
Mám za to, že názor ten s duchem zákona se nesrovnává. Soudím tak z motivů zákona, z kterýchž plyne zřejmě pravý opak.
Pravíť se tam: »Die Einstellung der Feilbietung auf wenige Monate vermehrt nur die Exekutionskosten, ohne dem Verplichteten die Moglichkeit zu geben, mittlerweile seine wirtschaftlichen Verhältnisse derart zu ordnen, dass auf eine endgiltige Einstellung des Versteigerungsverfahrens gerechnet werden konnte. Nur wenn der Schuldner auf eine Ruhepause von längerer Dauer zählen dürfe, sei die Gewähr vorhanden, dass die Sistierung der Versteigerung im wirtschaftlichen Interesse gelegen sei und nicht lediglich zu einer, durch das Auflaufen der bedeutenden Exekutionskosten ausserordentlich theuer erkauften Hinausschiebung der unvermeidlichen Katastrophe diene.«
Těmito motivy jest zajisté zřetelně řečeno, že ustanovení § 200. č. 3 ex. ř. má sloužiti prospěchu dlužníkovu. S tendencí touto shledáváme se i na jiných místech vládních motivů; tak ku př. v motivech k § 201.; »Es entspricht der ganzen Tendenz der Ex. O., wenn zwar nach moglichst rascher und vollständiger Befriedigung des Gläubigers gestrebt, zugleich aber auf die thunlichste Schonung der wirtschaftlichen Existenz des Schuldners Bedacht genommen wird.«
Uvažujme, srovnává-li se tato tendence zákonodárcova s hořejším výkladem § 200. č. 3 ex. ř., dle něhož sice dosavadní exekuce má odpočívati, ale nová započíti a až k prodeji pokračovati smí.
Chci to illustrovati praktickým příkladem, jehož shora ci-
tované rozhodnutí zems. soudu brněnského se týče.
Firma A. vedla na stavitele B. pro pohledávku 615 K mobilární exekuci a bylo pro ni dne 1.17. 1909 zabaveno: 350 kusů borových fošen v hodnotě ...... 500 K a kůň v hodnotě ...... 150 K
úhrnem ... 650 K
Prodejové stání bylo bezvýsledné, jelikož se žádný ku-
pec nedostavil.
A. učinila návrh na prodej z volné ruky za polovici odhadní ceny Z-ovi. Ani tento prodej nebyl vykonán, jelikož Z., jakožto zmocněnec vymah. firmy B-ovi za to, že týž na svůj dluh 350 K splatil, povolil ku zaplacení zbytku lhůtu do 4. října 1909.
Soud exekuční zastavil však exekuci na půl roku dle §§ 200. č. 3 a 282 ex. ř. a vymah. firma proti usnesení dotyčnému rekursu nepodala.
Nicméně učinila dne 26. října 1909 návrh na nový prodej ohledně zbývající pohledávky 265 K, uvádějíc, že od pokračování v exekuci neupustila, kterýžto návrh však soudce exekuční vzhledem na pravoplatnost zastavujícího usnesení zamítnul.
Rekursu do tohoto zamítnutí podanému stolice rekursní nevyhověla, připojivši k důvodům prvního soudce ještě, že povolení lhůty k zaplacení zbytku 263 K do 4. října 1909 ztotožňovati dlužno s upuštěním od pokračování v řízení prodejovém s následky v § 200. č. 3 ex. ř. vytknutými.
Málo dní před podáním tohoto rekursu učinila firma A. u procesního soudu návrh na povolení nové exekuce mobilární, odůvodňujíc jej tím, že hodnota svršků dosud zabavených není prý v žádném poměru ku výši ještě zbývající pohledávky. Návrhu bylo vyhověno a při novém ex. zájmu bylo zabaveno 15000 šindelů v hodnotě ...... 400 K
740 prkének podlahových v hodnotě ..... 740 K
úhrnem ... 1140 K
Dlužník na to učinil u exekučního soudu návrh na obmezení exekuce na původně zabavené předměty, zastavení nově zavedené exekuce a případně na odložení exekuce po dobu trvání navrženého vyšetřování znalci o tom, že předměty těmi zbývající pohledávka firmy A. úplně jest kryta, resp. až do právoplatného vyřízení této záležitosti.
Na zamítavé vyjádření firmy A., v němž poukazovalo se na to, že původně zabavené předměty nejsou zbožím snadno odbytným, soud exekuční ohledně návrhu na obmezení exekuce vyhradil si rozhodnutí až po vyřízení rekursu firmy shora zmíněného, kdežto návrh odložení exekuce zamítnul, poněvadž zákon návrhu dle § 41. odst. 2. ex. ř. učiněnému nepřikládá účinku odkládacího.
Rekursu dlužníkovu do usnesení novou exekuci povolujícího rozhodnutím shora citovaným vyhověno nebylo.
Situace dlužníkova jest nyní tato: Dlužen jest oproti původním 615 K jen 265 K s přísl., tudíž méně než polovici; zabaveno má však nyní svršků v hodnotě 1790 K, tudíž skoro v trojnásobné hodnotě původní a sedmeronásobní hodnotě nynější pohledávky. Jelikož se firma A. svého zástavního práva k původně zabaveným svrškům nevzdala, nemůže jich dlužník pro svou stavitelskou živnost použiti, nové zabavení pak jej v živnosti té úplně ochromilo, při čemž ale ani není jist, nepřijde-li firma A. ještě s návrhem na třetí zájem, jelikož šindely a dlaždičky rovněž nejsou zbožím kurrentním. Effekt takového stíhání bude ten, že dlužníku naprosto bude znemožněno, živnost provozovati, kdežto kdyby vymah. věřitelka mu možnost tuto byla ponechala, snad by jí zbývající dluh svůj z výnosu živnosti do půl roku splatil, aby prodeji původně zabavených svršků se vyhnul. Rozhodně jest ale povolením exekuce nové dlužník ten na tom hůře, než kdyby exekuce původní na 6 měsíců zastavena nebyla. Neboť prodej původně zabavených předmětů by pravděpodobně byl stačil na zaplacení zbytku dluhu a dlužník mohl by svršky nově jemu zabavenými volně disponovali. To křiklavě se příčí úmyslu zákonodárcově v citovaných místech zákona § 200. číslo 3 ex. řádu a motivech jim připojených vyslovenému. Kdyby zákonodárce byl chtěl na půl roku zameziti toliko pokračování v exekuci již zahájené, nebrániti však v exekuci na usedlost jinou, nebyl by § 200. č. 3 ex. ř. stylisoval »wegender vollstreckbaren Forderung ... kann eine neue Versteigerung nicht beantragt werden«, nýbrž byl by řekl »bezuglich derselben Liegenschaft ... kann ...« Tím všeobecným rčením zakázána jest exekuce vůbec, tudíž i exekuce nová. Ustanovením § 200. č. 3 ex. ř. chtěl zákonodárce čeliti nejen nemírnému vzrůstu útrat exekučních, vymáhajícímu věřiteli neprospívajícímu a exekuta ničícímu, nýbrž i neustálému nátlaku na dlužníka krátkodobými odklady dražebního stání. Exekuce nová při zachované exekuci dosavadní byla by však nátlakem ještě zhoubnějším, neboť tu by se dlužník, jak náš praktický případ dokazuje, teprve zotaviti nemohl. Exekucí novou nadělány mu nejen nové útraty, nýbrž ochromena též jeho činnost živnostenská. Mařil by se tím tudíž úmysl zákonodárce, obcházel by se tím výslovný předpis zákona a pokusům takovým dlužno čeliti se vší rozhodností. To i v případu, že exekvent dosavadní exekucí není kryt, an § 200. č. 3 ex. ř. v tom ohledu žádného rozdílu nečiní.
Mylným jest rovněž náhled, v praxi se vyskytující, že § 200. č. 3 ex. ř. zakazuje pouze »novou dražbu«, takže prý a contrario souditi dlužno, že nebrání zřízení nuceného práva zástavního na usedlosti jiné, resp. dle § 282. ex. ř., jenž se na § 200. č. 3 ex. ř. prostě odvolává a jeho obdobné užívání nařizuje, v řízení prodejovém (exekuce mobilární) zabavení nových svršků. Neboť dle vyložené a jasné tendence zákonodárcovy by zákaz dražby resp. prodeje vztahovati se musel i na novou usedlost, resp. nové svršky, i bylo by aspoň bezúčelným povoliti exekuci, která by se nesměla provésti úplně.
Tendencí zákonodárcovou jest, jak v motivech § 40. ex. ř. projeveno »den Schuldner moglichst bald wieder in den freien Besitz seines Vermogens zu setzen«. Procedurou s exekucemi novými za trvání exekucí dosavadních docílil by se však pravý opak.
Procedura taková příčila by se namnoze, jako přímo křiklavě v uvedeném případu konkrétním, ustanovení §§ 14., 27. a 41. ex. ř. na téže humánní tendenci zákonodárcově spočívajících, že totiž exekuce nemá jíti přes míru potřebnou. V motivech k § 14. se praví: »Darauf, dass die Exekutionsführung nicht uber das zur Befriedigung des Berechtigten erforderliche Mass ausgedehnt werden solle, legt der Entwurf volles Gewicht.« Mluví se tam dále o »Hintanhaltung einer übermässigen Verstrickung des schuldnerischen Vermögens«, § 27. zásadu tuto vyslovuje expressis verbis a § 41. odst. 2. nařizuje obmezení exekuce, byla-li provedena v rozměru širším, než třeba. Též instrukce pro výkonné zřízence ustanovuje v § 24., že exekuce nesmí provedena býti v širším rozsahu, než skutečně třeba.
Potřebný rozsah exekuce zkoumati aspoň »zhruba« (vide motivy k § 41. ex. ř.) jest již soudci exekuci povolujícímu (§ 14. ex. ř. a zpráva stálé komisse k němu), pokud ovšem spisy možnost toho poskytují. Soudce processní nesmí se tudíž spokojiti pouhým tvrzením vymáhajícího věřitele, že dosavadními exekučními objekty není dostatečně kryt, nýbrž má se, než povolí novou exekuci, o pravdivosti tvrzení toho pokud možno přesvědčiti (nahlédnutím do extraktu, odhadního neb zájemního protokolu, po případě slyšením stran, § 55. odst. 2. ex. ř.). Vychází-li buď z návrhu samého nebo z ostatních soudních spisů na jevo, že vymah. věřitel chce rozšířením exekuce dlužníka chicanovat, má jemu rozšíření to jakožto nepotřebné odepříti.
Rozhodně však musí vymah. věřitel, chce-li sáhnouti na další jmění dlužníkovo, učiniti to i v případu odůvodněném buď před zastavením dle § 200. č. 3 ex. ř., aneb až po uplynutí půlroční lhůty. Neboť zastavením exekuce projevil, že mu na její provedení prozatím nezáleží, i nebylo by důsledným, aby se mu po takovém projevu a dokud zákonné následky jeho (půlroční klid) trvají, exekuce ještě rozšiřovala. Zastavení exekuce zpravidla přec spočívá na splátce nebo zajištění věřitele; nedostalo-li se jemu ale žádné výhody, neměl zastavovati, když ví, co to má dle zákona v zápětí. Zákon mu dává na vůli: buď proveď exekuci, aneb dej půl roku dlužníku pokoj; projevené jednou rozhodnutí měniti neb obcházeti nesmí. Jakou by dobrodiní § 200. č. 3 ex. ř. mělo pro exekuta cenu, kdyby exekvent v přestávce směl jej utiskovati exekucemi novými?!
Proti názoru tuto hájenému nelze úspěšně dovolávati se ani ustanovení § 206. ex. ř.
Rozumí se ovšem samo sebou, že vede-li vymah. věřitel současně různé exekuce ohledně téže pohledávky, zastavení jedné exekuce netýče se exekuce druhé, pročež v této věřitel pokračovati může; ku př. v exekuci mobilární po zastavení exekuce reální. Nebo zastaví-li exekuci ohledně jedné ze zabavených věcí neb realit na věci neb reality ostatní. Neboť tím se dlužníku nepřitíží, jeho majetková situace se tím nezhorší, an vymah. věřitel se vlastně jen ve svém exekučním právu uskrovňuje.
Nemůže však z důvodů shora vyložených vymah. věřitel, zastaviv pouze exekuci způsobu jednoho, ale neodstou- piv od ní dle § 39. č. 6 ex. ř., navrhnouti ve lhůtě § 200. č. 3 ex. ř. exekuci způsobu jiného, ku př. k původní mobilární ještě exekuci reální; nýbrž musí buď od původního způsobu exekuce úplně upustiti aneb s návrhem na exekuci způsobu jiného sečkati, až lhůta klidu uplyne.
Neumann (1. c.) k odůvodnění svého opačného náhledu uvádí: »Es wäre eine ungerechtfertigte Rücksichtnahme gegen den Verpflichteten, wenn er z. B. neue, der Exekution unterliegende Gegenstände anschaffen könnte, ohne seinen Gläubiger zu befriedigen, und vor Durchführung des Verkaufes geschutzt würde.« Toto odůvodnění jest na kapacitu významu Neumannova až nápadně chabé.
Předně předpokládá, šablonovitě, že věřitel dosavadní zastavenou exekucí není kryt, za druhé přehlíží, že vymah. věřitel sám nejlépe ví, proč ex. řízení zastavuje, an přece k tomu není nucen a za třetí nevysvětluje, proč vlastně mělo by se zdržení exekventa od nových exekucí považovati za větší a méně oprávněný ohled k dlužníku, než zdržení exekventa od pokračování v exekuci již zahájené, kteréžto zdržení zákon nařizuje, a proč by vláda ve výboru byla tak usilovně domáhala se této 6měsíční přestávky v exekuci pro dlužníka (viz motivy k § 200. č. 3 ex. ř.), kdyby jej byla chtěla vymah. věřiteli i v této přestávce exekucemi novými vydati na pospas. Taková »Ruhepause«, kterou si k tomu dlužník zpravidla, jako v uvedeném konkrétním případě, musí vykoupiti, byla by hotovou ironií. Opatří-li si ale dlužník v šestiměsíční přestávce nové věci, bude míti vymah. věřitel po uplynutí její větší čáku na uspokojení a bude tudíž na tom lépe, než když by dlužník, obávaje se pořád exekuce nové, nezjednal si žádných nových věcí exekuci podléhajících.
Jest ovšem možno, že na věci v půlroční přestávce exekutem nově nabyté by mohl sáhnout věřitel jiný. Avšak zákonodárce zajisté nechtěl nadržovati věřiteli jednomu na úkor druhých. To tím méně, nabyl-li dlužník těchto věcí nových třebas úvěrem věřitelů jiných. Nezatížilo-li však toto nabytí jeho stavu pasiv, tu lepší se patrně jeho hospodářská situace a není příčiny ku stíhání exekucí novou.
Ostatně, jsou-li tyto nové věci hodnoty větší než dosavadní předměty exekuční, může se exekvent dosavadní exekuce dle § 39. č. 6 ex. ř. prostě vzdáti a exekuci vésti na tyto věci nové. V praxi by to byl arci případ zajisté řídký, exekuti značného nového jmění ztěžka nabývají. Jsou-li však takové věci nové jen ceny skrovné, byla by nová exekuce jen na útraty. Avšak dlužník, jenž by se exekventa i v přestávce musel obávati, střežil by se zajisté, své nově nabyté jmění dávati lehkověrně na jevo.
Dlužníku, který vůbec platit nechce, nepřijde se na kobylku ani novou exekucí, dlužníka poctivého — a takové měl zákonodárce při ustanovení § 200. č. 3 ex. ř. na zřeteli, však exekuce nová může jen doraziti, jak praktický náš případ dosti drasticky dokazuje. Vládní osnova, od instituce § 200. č. 3 ex. ř. patrně blahodárné účinky si slibujíc, navrhovala původně přestávku celoroční. Bylo by žádoucno, aby účinky její statisticky se zjišťovaly. Kdyby se instituce přestávky skutečně osvědčila, mohla by při splátkách zavedena býti rovněž zákonně; trvání přestávky pak mohlo by se upraviti v poměru ku výši splátky, ku př. při splátce polovice dluhu na 6 měsíců, čtvrtiny dluhu na 3 měsíce a pod. Šablonovitá lhůta není účelnou; při větší splátce věřitel s chutí čeká déle, avšak i kratší lhůtou často by dlužníku mohlo býti pomoženo, kteréž však za platnosti § 200. č. 3 ex. ř. věřitel poskytnouti nemůže. Tím stává se humánní účel zákonodárcův často illusorním; ustanovení § 200. č. 3 ex. ř. nutí svou všeobecností a bezvýjimečností opatrného věřitele i proti jeho vůli k bezohledné krutosti oproti dlužníku i poctivému a přičinlivému. Tím v praxi stává se toto zdánlivě humánní ustanovení v pravdě lex dura a míjí se svým účelem.
Boubela.

Neumann Kommentar z. Ex. O. str. 567. a násl.
Tak rozhodnutí zem. jakožto rekursního soudu v Brně z 12. listopadu 1909, č. j. R II. 362/9 / 3.

Citace:

Jest v případu zastavení exekuce dle § 200. č. 3 ex. ř. před uplynutím půl roku přípustna nová exekuce pro tutéž pohledávku?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 7, s. 335-341.