Čís. 14113

I pro obmezení žaloby platí ustanovení § 237 c. ř. s.
Vzdání se žalobního nároku může se státi jen výslovně, nikoliv činem konkludentním.
Z toho, že se žalovaný neohradil proti prohlášení žalobce o obmezení žalobní prosby, nelze ještě usuzovati na jeho souhlas se zpětvzetím žaloby.
Nebylo-li obmezení žalobní prosby dovoleno podle § 237 c. ř. s., nemohl soud tento zákonný předpoklad nahraditi soudním usnesením podle § 235 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1935, R I 1554/34.)
Prvý soud nepřipustil rozšíření pokud se týče změnu žalobní žádosti z těchto důvodů: Soud nepovažuje rozšíření pokud se týče změnu žaloby za přípustné, poněvadž žaloba byla obmezena na útraty sporu a v obmezení žaloby, k němuž souhlas nebyl vyžádán, spatřuje soud zpětvzetí žaloby se vzdáním se žalobního nároku. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by dále jednal a rozhodl. Důvody: Obmeziti žalobu bez její změny lze jen za předpokladů § 237 c. ř. s. Obmezení žaloby není sice změnou žaloby podle § 235 c. ř. s. a není tudíž závislé na předpokladech změny žaloby, ale i při řešení otázky, zda takové obmezení žaloby bez její změny je přípustné, nutno vžiti zřetel k ustanovní § 237 c. ř. s. o zpětvzetí žaloby. Každé obmezení žaloby zahrnuje v sobě částečné více méně podstatné zpětvzetí žaloby, z níž dle okolností případu může zůstati také jen mizivý zlomek. Platí proto pro částečné zpětvzetí žaloby zásadně totéž ustanovení, jež platí pro zpětvzetí žaloby vůbec (§ 237 c. ř. s.). Zákon to sice nepraví, ale plyne to jednak z úvahy, že se zpětvzetí může po případě vztahovati takřka k celému žalobnímu nároku, jednak z účelu ustanovení § 237 c. ř. s., by žalovaný, když spor proti němu zahájený již do jisté míry pokročil, byl uchráněn obav, že by celé do té doby s ním provedené řízení bylo zmařeno a žalobci bylo umožněno znovu zahájiti spor o částku, o niž byl žalobu obmezil, za poměrů neb v době žalovanému snad méně vhodných. Může proto žalobce obmeziti žalobu i bez její změny jen za předpokladů § 237 c. ř. s. pro zpětvzetí žaloby vůbec, tudíž se svolením žalovaného kdykoliv do konce ústního jednání, ale bez jeho svolení jen do počátku prvého roku, a jestliže by se žalovaný k němu nedostavil, také ještě při něm, napotom do konce ústního jednání, jen zřekne-li se nároku. Nezřekne-li se žalobce nároku a nesvolí-li žalovaný k částečnému zpětvzetí žaloby, ač toho, jak právě uvedeno, bylo třeba, není zpětvzetí podle § 237 c. ř. s. možné. Tento právní důsledek nelze obejiti s poukazem k ustanovení § 235 c. ř. s. (svolení soudu). § 235 c. ř. s. upravuje jinou otázku a, má-li při tom, jak ji upravuje, na mysli též zpětvzetí žaloby, může to býti jen zpětvzetí žaloby, jež zákon dovoluje. V souzeném případě se žalobce nevzdal nároku, o nějž žalobu obmezil. Vzdání se žalobního nároku ve smyslu § 237 c. ř. s. může se státi jen výslovně, nikoliv činem konkludentním (§§ 208 č. 1, 394 c. ř. s., čís. 9574 sb. n. s.). Z toho, že se žalovaný neohradil proti prohlášení žalobce o zpětvzetí resp. obmezení žalobní prosby nelze ještě usuzovati na jeho souhlas se zpětvzetím žaloby (§ 237 c. ř. s., čís. 11649 sb. n. s.). Žalovaný nedal výslovně souhlas k obmezení žalobní žádosti. Vzhledem k tomu nebylo obmezení žalobní žádosti dovoleno podle § 237 c. ř. s. a soud také nemohl zákonný předpoklad nahraditi soudním usnesením podle § 235 čís. 2 c. ř. s., protože toto místo zákona má na mysli jen změnu žaloby v pravém smyslu slova, kdežto obmezení žaloby, jak plyne z posledního odstavce téhož §, pravou změnou ani není; (čís. 8436, 9089 sb. n. s.). Ježto žalobcem prohlášené zpětvzetí podle § 237 c. ř. s. možné nebylo, bylo v řízení pokračovati tak, jako by k obmezení žalobní žádosti vůbec nedošlo a nebylo pak také důvodu k tomu, aby žalující žalobní prosbu rozšiřoval o 3000 Kč, když ji o 5000 Kč obmezil bez vzdání se žalobního nároku a souhlasu žalované, a nebylo důvodu k tomu, by se žalovaná strana, která k obmezení žalobní prosby nedala souhlas, ohradila proti rozšíření žalobní prosby. okolností první soud neměl důvodů k vydání usnesení, že se rozšíření, pokud se týče změna žalobní prosby nepřipouští.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dovolací rekurs jest přípustný, neboť v napadeném zrušovacím usnesení není stanoveno, že jest jednati až po pravomocí napadeného usnesení a nebylo uloženo prvnímu soudu, by vyslechna strany, učinil nové rozhodnutí. Jde vpravdě o rozhodnutí, jímž rekursní soud usnesení prvního soudu změnil a rozšíření žalobní prosby povolil. Po stránce věcné není však dovolací rekurs odůvodněn a stačí odkázati na správné stavu věci, zákona a judikatuře nejvyššího soudu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení. Vývody dovolacího rekursu, že se obmezením žalobní prosby na útraty sporu stal předmět sporu věcí nepatrnou a že důsledkem toho byl podle § 517 c. ř. s. rekurs do usnesení prvního soudu nepřípustný a bylo jej odmítnouti, přezírají, že se v souzeném případě žalobce, obmeziv žalobu na útraty sporu, žalobního nároku výslovně nevzdal a žalovaný výslovně souhlas k obmezení žalobní prosby nedal, takže tu vlastně ani o obmezení žalobní prosby nešlo.

Citace:

č. 14113. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 88-90.