NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Dr. Václav Vaněček: K soudní imunitě duchovních statků na Moravě

Z právní prakse.

Kdy má poplatník nárok na posečkání daní.

Jedním z opatření zákona o přímých daních na ochranu poplatníka proti úřadu je ustanovení § 283, odst. 2, jímž se dává poplatníkovi za určitých podmínek nárok na posečkání daně.
Toto ustanovení zní:
»Přesahuje-li předpis jednotlivé daně s přirážkami alespoň o 30% předpis téže daně s přirážkami na nejblíže předcházející berní rok a požádá-li poplatník v odvolání z tohoto předpisu za posečkání, je úřad povinen posečkati část předpisu, proti níž směřuje odvolání, nejvýše však částku, o níž napadený předpis přesahuje předpis na nejblíže předcházející berní rok. Ustanovení toto neplatí u všeobecné a zvláštní daně výdělkové, pokud některá z těchto daní byla na nejblíže předcházející berní rok vyměřena podle § 57, odst, 7 nebo podle § 83, odst. 16.«
Že jde o nárok poplatníka plyne ze slov: ... je úřad povinen posečkati .... To znamená, že úřad k rozhodování o posečkání příslušný, zkoumá toliko, zda jsou splněny podmínky nároku zákonem stanovené a zjistí-li, že tomu tak je, povolí poplatníkovi posečkání v rozsahu stanoveném zákonem. Toto posečkání nelze ovšem vázati na výhrady a podmínky, ani je nelze kdykoli odvolati, jako posečkání podle § 283, odst. 1 zák. o př. daních. Poněvadž pak jde o nárok strany, není třeba žádost o povolení tohoto posečkání ani kolkovati.
První podmínkou nároku je, že předpis jednotlivé daně s přirážkami přesahuje alespoň o 30% předpis předchozí. Z toho plyne, že poplatník zdaňovaný poprvé nároku na posečkání daní nemá vůbec. Naproti tomu však pouhé dočasné osvobození v minulém roce není nároku na překážku (viz prováděcí nařízení) a nutno tedy v takovém případě posečkati eventuálně i celou, vyměřenou daň.
Pod pojmem jednotlivá daň nelze rozuměti toliko různé druhy daně, ale i daň stejnou, stejnému subjektu vyměřovanou, avšak z jiného předmětu. Z toho plyne, že za jednotlivou daň ve smyslu hořejšího zák. ustanovení nelze na příklad pokládati úhrnný předpis daně činžovní z pěti domů poplatníkových, nýbrž daň činžovní z každého domu samostatně.
Další podmínkou je, že proti předpisu příslušné daně bylo podáno včas odvolání. Příročí neposkytuje se z moci úřední, nýbrž je nutno o ně žádati, ať už přímo v opravném prostředku, či v samostatném podání. Že jde o příročí podle § 283, odst. 2, musí býti patrno alespoň z obsahu, není-li to v žádosti či v odvolání nebo stížnosti uvedeno výslovně.
Nárok musí býti uplatněn v odvolací lhůtě. V zákoně je sice řečeno,že strana musí o příročí požádati v odvolání, ale nebude jistě sporu o tom, že nárok na příročí lze uplatniti i samostatnou žádostí, ovšem v odvolací lhůtě podanou. Strana nemusí totiž své odvolání omeziti jen na jediné podání, nýbrž má právo, pokud odvolací lhůta ještě neuplynula, své již podané odvolání kdykoli a čímkoli doplniti a tedy zajisté může je doplniti i žádostí o přiznání příročí podle § 283, odst. 2.
Konečně pokud jde o všeobecnou a zvláštní daň výdělkovou nesmí býti nejblíže předchozím předpisem tak zvaná daň minimální.
Uvedené podmínky musí býti splněny všechny. Není-li splněna jedna z nich, není nároku na posečkání.
Poplatník má nárok na posečkání části předpisu, do níž podal odvolání, nejvýše však částky, rovnající se rozdílu mezi předpisem běžným a předpisem nejblíže předcházejícím. Zásadně tedy má poplatník nárok na posečkání celé částky, která by mu, kdyby jeho odvolání bylo plně vyhověno, byla odepsána. Částka tato nesmí však býti větší, nežli rozdíl mezi předpisem nejblíže předcházejícím a předpisem běžným.
Pod slovem předpis možno rozuměti jak předpis pravoplatný, tak i předpis neprávoplatný, nikoli však tak zvaný předpis prozatímní. Pro to, jaký předpis je nutno vžiti za základ pro posečkání, je rozhodnou doba až do uplynutí odvolací lhůty. Mohlo by se tedy v praksi přihoditi, že při doručení platebního rozkazu by poplatník neměl ještě nároku na posečkání, poněvadž nový jeho předpis nepřesahoval o 80 % dosud neprávoplatný předpis předcházející. Avšak během odvolací lhůty do nového předpisu bylo jeho odvolání do předpisu nejblíže předchozího částečně nebo úplně vyhověno a tento předpis snížen tak, že alespoň 30% diference povstala. Tím vznikl zajisté straně nárok na posečkání podle citovaného ustanovení.
Kdyby však nejblíže předchozí předpis byl na odvolání snížen teprve po uplynutí odvolací lhůty proti předpisu novému, nárok by již strana uplatniti nemohla, neboť lhůta, do níž je povinna tento nárok uplatniti, uplynula. Úřad by pak mohl straně povoliti posečkání jen za splnění předpokladů odst. 1 § 283, t. j. bylo-li by okamžité vybrání daně od poplatníka spojeno s vážnou újmou nebo s vážnými obtížemi. Naopak zase může poplatníkovi zaniknouti nárok na posečkání předpisem dodatků. Za předpis nutno pak pokládati součet původního předpisu s předpisem dodatečným. Na tak zvaný prozatímní předpis daně nelze platnost tohoto ustanovení rozšiřovati, neboť jedná se o ustanovení výjimečné, které nutno vykládati restriktivně a platí tu všeobecná zásada, že odvolání nemá odkladného účinku. Různým tvrdostem, vyplývajícím z přesného používání tohoto ustanovení, lze předejíti vhodnou kombinací posečkání daně podle § 283, odst. 1, a § 283, odst. 2.
Doba, na kterou musí býti daň poplatníkovi posečkána, není v zákoně přímo stanovena. Z intence zákona vyvodilo však prováděcí nařízení, že poplatník má nárok na posečkání na celou dobu vyřizování jeho odvolání. Poněvadž pak odvolání lze s hlediska poplatníkova pokládati za vyřízené dnem doručení vyrozumění o jeho vyřízení, končí tímto dnem jeho posečkání a poplatník je tudíž povinen druhého dne posečkanou částku nebo její část zaplatiti v případě, že jeho odvolání bylo zamítnuto, nebo mu bylo vyhověno jen částečně. Od toho dne může také na něm výběrčí úřad, t. j. berní úřad, posečkanou částku vymáhati, ovšem za předpokladu, že všechny předpisy o vymáhání byly dodrženy.
Na posečkání poplatku z prodlení poplatník nároku nemá a musí jej zaplatiti i z posečkané částky, i když doba, po níž posečkání trvá, dosud neuplynula. Tento poplatek z prodlení zatíží ovšem konto strany úplně nebo částečně jen v tom případě, bude-li jeho odvolání úplně nebo částečně zamítnuto. Jinak se vyrovná dodatečně přiznaným dobropisem.
Ustanovení § 283, odst. 2 vztahuje se na všechny přímé daně přímo placené a zásadně i na daň z obratu a přepychovou.
Posečkání nutno posuzovati — jak již zmíněno, vždy s hlediska jednotlivé daně, nikdy s hlediska celého daňového dluhu, skládajícího se z dluhů, váznoucích na jednotlivých daních (jako je tomu při posečkání podle § 283, odst. 1). Z toho tedy plyne, že všechny podmínky posečkání musí býti splněny u každé daně a že o posečkání nutno u každé daně žádati samostatnou žádostí. Poněvadž se jedná o ustanovení materielněprávní, nabylo platnosti s účinností zákona a vztahuje se na daně teprve od roku 1936. Nárok na posečkání nepřísluší tedy na příklad při odvolání proti předpisu dodatků za léta 1935 a starší, i když tyto dodatky byly předepsány za účinnosti novely.
O tom, zda poplatník má nárok na posečkání, rozhoduje berní správa daň vyměřující. Je tedy i zde rozdíl proti posečkání podle § 283, odst. 1, kdy rozhoduje berní správa, jíž podléhá obec, v níž je daň předepsána.
K rozhodování o nároku na posečkání je příslušná vždy jen berní správa bez ohledu na výši částky, kterou je posečkati.
Poněvadž rozhodnutí berní správy je v tomto případě vždy konečné, nemá strana proti rozhodnutí, s nímž není spokojena, jiných opravných prostředků, než stížnost k nejvyššímu správnímu soudu.
Když bylo straně přiznáno posečkání podle § 283, odst. 2, je berní úřad povinen si tuto okolnost v poznámce u konta strany náležitě poznamenati (druh daně, výši posečkané částky) a eventuální došlé platby účtovati na jiné náležitosti strany.
Aug. Šenovský.

Citace:

Kdy má poplatník nárok na posečkání daní?. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 250-252.